Opět ve Vysokých Tatrách aneb dobrodružná výprava obloukem přes Bystrou lávku, díl první.
První návštěva Vysokých Tater ve mně zanechala hlubokou stopu. Není možné divit se tomu, že jsem s nervozitou čekal „otevření cest“ a „letní sezónu“. Jediným nepatrným „minineúspěchem“ bylo, že jsem na Predné Solisko nevyšel z obav o bezpečnost sestupu po přemrzlém sněhu bez cepínů. Těch asi pár set chybějících metrů pod vrcholem mě ani nějak nemrzí. Jako asi nejdostupnější vrchol ze Štrbského Plesa určitě ještě dostane příležitost…
Pro náročnější seznámení s Tatrami jsem si vybral delší okruh, ale s předpokladem ještě krásnějších výhledů a drsných velehorských scenérií. Již určitou počáteční nervozitu zvyšoval i „český Aladin“ - model předpovědi počasí, který už nad Tatry nedosahoval. A vypadalo to tak, že se nad nimi může dít ledasco, ale snad to nebude úplně nejhorší. Jako neznalec těchto velehor jsem měl největší obavy z vysokých teplot.
Nakonec jsem pochopil, že to zde nebude patrně ten největší problém. Předpověď tak ukazovala, že bude poměrně větrno. Po příjezdu vlaku z Ostravy vyjíždím zubačkou ke Štrbskému plesu a odtud se vydávám již známou cestou po žluté turistické značce vstříc neznámým krajinám. Že to bude cesta nadmíru dobrodružná poznám až později. Cesta ke stanici horské služby a počátku lesa je pohodovou asfaltkou. Procházím kolem velice zajímavého vodárenského objektu a na chvíli se mi otevřou výhledy na okolní prudké skalnaté svahy hřebenů. Vypadají zase trochu jinak než v zimě. Jako tatranského začátečníka mě zde, zrovna v okamžiku kdy si myslím, že nasadím tempo, „nečekaně“ překvapí obrovské kameny v cestě, které byly v zimě pohodlně zakryty sněhem. Tehdy jsem ztrácel čas pro sníh, nyní pro kameny. Zklidnil jsem se a šel již opatrněji (později se již smířím s tím, že ve Vysokých Tatrách „tlačit čas“ nejde a je jen nejrychlejší cestou k velkým problémům). Již při tomto druhém výletu poznám okamžiky, kdy čas přestane platit a když půjde do tuhého, tak i „běžet“. Věci, které jsem jindy řešíval, jako například „abych stihl odjezd“ se pak změní na dobrý odhad každého kroku, pečlivé sledování trasy a případné rozumné řešení nenadálých problémů, které zde mohou nastat raz dva. Když jsem nyní pod horami a mírně pofukuje, jdu již známými místy, tak ani netuším, že se pomalu zadělává na můj první tatranský „křest ohněm“. V době kdy píši tento článek mohu potvrdit, že „testů“ fyzické a hlavně psychické odolnosti přijde ještě několik až si začnu myslet, jestli by nebylo až tak od věci trochu zvolnit. Bohužel s tímto i dalšími tůrami si mě Vysoké Tatry omotávají kolem prstu a i přitom, že nebude málo okamžiků, kdy si budu říkat „už nikdy“, tak přesto (jak mi otrne) se zase začnu probírat turistickými průvodci, mapami a videi na internetu při přípravě na tu kterou nepochybně zajímavou a naprosto nutnou a neodolatelnou cestu.
Často si říkám, abych nebyl v poznávání těchto nádherných velehor příliš rychlý.
Ale nyní zpět k cestě okruhem po žluté turistické trase Mlynickou dolinu, přes jakýsi turističtěji vypadající „průchod“ Soliskovým hřebenem na opačnou stranu do Furkotské doliny. Ale ani ten není radno podceňovat. Cesta k nabobtnalejší skalce, jakožto významnějšímu orientačnímu bodu (za ním již začíná rozsáhlá oblast nad úrovní lesa, jíž budu postupovat ještě spoustu hodin než se člověk opět skryje v lese – to bude prakticky až v závěru výletu u skokanských můstků nad Štrbským plesem.
Procházím kolem tabule označující lavinové pásmo. Potůček, který byl v zimě vcelku dobře skryt pod vysokou vrstvou sněhu, nyní již z dálky burácí a když jej poprvé zahlédnu, tak vidím skutečnou mrazivou a divokou vysokohorskou bystřinu – úchvatný pohled. „Nečekaně“ se tento potok jmenuje „Mlynický“. Voda tak čistá, že nemá člověk strach se napít. Taková místa dodávají spoustu energie a odvahy do další cesty. Takováto menší zastavení u potůčků a pramenů v horách mají neopakovatelné kouzlo. Pokud o nich člověk ví, tak o to méně vody musí s sebou nosit. Příležitosti jsem využil i já a napil se, jak říká známý český polárník, pan Jaroslav Pavlíček, co to jde… Ve skutečnosti to až tak nešlo, ale i to bylo jedním z důvodu zastavení se a zklidnění, alespoň na tu chvíli. Na druhou stranu se říká, že velké zastavení na více než jen pár minut je problém, protože pak si již tělo musí na zátěž znovu zvykat a „rozcházet se“. Tedy nesedám si, prohlížím si krajinku a sem tam se projdu. Není to až tak těžké, pokud chci udělat nějaké fotky. V nižších nadmořských výškách a lehčích terénech je focení zdržování, ale zde je do rozumná záminka abych nemusel po pravdě říct, že jsem unavený a potřebuji na chvilku vydechnout. Je dobré se snažit dělat pauzy až po určité době, aby se neodpočívalo pořád…
Krátký odpočinek, do maximálně minuty, dvou, je vhodný před náročnějším místem. Zatím to netuším, ale dostanu se do míst, kde odhodlání k několika krokům a zvolení správné cesty bude vypadat jako nekonečno. K tomuto místu jsem, ale zatím ještě značně daleko a zatím o něm ani netuším (bude se jednat o závěrečnou část doliny a začátek „útoku“, jak by v mnohem těžším terénu řekli horolezci, na jakýsi „průchod hřebenem“ s názvem Bystrá lávka).
Vítr začíná přitvrzovat a zdá se mi, že i drobně mrholí. Začínám se smiřovat s tím, že dnes asi slunce neuvidím (za pár hodin nastanou okamžiky kdy budu „Oskara“ prosit aby vylezl a zlepšil mi náladu). Doteď jsem šel dosti svižně a ač bylo chladněji, tak jsem se oblékání bundy bránil. Nyní už je počasí tak vlezlé, že nasazuji a zip dopínám poměrně dost ke krku. Po chvíli zase trochu povoluji, ale ne moc. Vítr nabírá na své síle, ale zatím je to tak, že nenáviděná čepice (padající do očí a omezující rozhled – prostě čepice nemám od srdce rád, to musí jít hodně do tuhého, abych ji použil) je někde v batohu a nemíním kvůli tomu ani zastavit. Ještě nejsem ani u vodopádů a určitě se nechci vzdát. Mnozí „rádobyturisté“, kteří vrcholy „dobývají“ autem, by se zde již asi dávno otočili, protože by neměli své pohodlí. Zvědavost mě táhne dále, ale stejně tak musím jít i trochu v předklonu proti větru. Počasí se mě snaží vyhnat, Tatry se mě snaží testovat. Zatím pokračuji, i když vítr hvízdá do uší až je to velice nepříjemné, někdy si skoro říkám, že ohluchnu.
Nechci se vzdát, ale jestli se bude počasí zhoršovat a „Pán hor“ mi dneska řekne, že ne, tak se budu muset otočit na ústup chtě – nechtě. Nechtě!
Dostávám se k vodopádu Skok a ten je skutečně mohutný. V zimě sníh a led zakryl většinu jeho majestátu. Nemohu neudělat pár fotek, ani nenatočit pár „pohyblivých obrázků“. Vodopád na skalní stěně překonal veškerá má očekávání. Ani si při tom nevšímám, že mrholení nabírá na síle a že je to možná i trochu ze sněhem. Někde za vodopádem má být i pleso, které se jmenuje „Pleso nad Skokom“. Jednalo by se o „mé“ první skutečné vysokohorské pleso, které bych viděl- nepočítám Štrbské pleso, kterému krásu ubírají především stavby o kterých si myslím, že zde vůbec nepatří. Jsou v obrovském kontrastu s drsnou krásou horských chat. Nejhorší paskvily, které se tvoří všude možně, jsou nejrůznější „Stezky v oblacích“. Něco co do přírody absolutně nepatří.
Před vodopádem procházím kolem velké zelené tabule s uvedením uzávěry stezky v „zimním“ období. Nyní je už ovšem léto, i když to zrovna v tento okamžik až tak moc nevypadá. Hledám cestu, která mě povede kolem vodopádu, abych se nejsnadnější cestou dostal nad něj. Zde se láme nejen terén, ale i jeho charakter. Snadná cesta k vodopádu končí. Dostávám se k plotnám, které naštěstí v místě stezky nejsou moc prudké, ale zato v celé jejich délce tečou pramínky vody. Cesta je v těchto místech naštěstí velmi dobře zajištěna řetězy, takže odvahu k postupu dále nacházím rychle a jdu dále. Cesta je vedena velmi dobře, aby nabízela pěkný pohled na vodopád i do údolí. Nad hlavou mám šedo, mrholí. Zato do údolí již svítí slunce. Postupuji dále a za chvíli jsem nad vodopády a jen okamžik trvá než zahlédnu „Pleso nad Skokom“. Je krásné, vidím první ryzí horské pleso ve svém životě v dešti, větru a celkově ne úplně nejkrásnějším počasí, ale to snad v ten okamžik ani nevnímám. S největší pravděpodobnosti jsem tu sám a mohu si vychutnávat nevšednost atmosféry. Někdo by řekl psí počasí, ale já jsem u vytržení. Je to ryzí tvrdá atmosféra místa, ale i tak moc dobře vím, kdyby ten nahoře chtěl, aby bylo hůř, tak může ještě velmi hodně přitvrdit.
I kdyby jediná věc, kterou bych ten den viděl, byl vodopád a pleso nad ním a musel jsem se otočit, tak by výlet za to stál. Za plesem jsem cestu na chvíli ztratil, ale pak se mi ji po chvíli podařilo najít a již pokračuji po pěšince. Bude to chtít ještě několik dalších výletů, abych si vryl pod kůži styl vedení chodníčků z naskládaných kamenů. Pěšinky jsou sice částečně uměle vytvořené, ale tvář krajiny neničí jako na jiných místech, kdy by ani být nemusely (například na cestě na Lysou horu v Beskydech a mnoha dalších). Vzhledem k tomu jak dobře zapadají do krajiny, tak stejně snadno se z nich dá i sejít.
Cesta se již vine pomaleji, ale krajina je velmi nevšední, ovšem pro mlhu a déšť toho až zas tolik nevidím. Nevadí, pokračuji dál, protože mě čeká ještě několik jezer a pár terénních stupňů, které ovšem překonávám lehce. Jindy bych počasí označil jako depresivní, ale zde je označuji jako „zvláštní“. Pohybuji se již opatrněji, protože i malý problém (vyvrtnutí kotníku, natažení svalů, atd.) by již postup vcelku znepříjemnilo a určitě bych netoužil s bolavým kotníkem sestupovat kolem vodopádu Skok. Jsem zde sám a o to opatrněji se musím pohybovat. Většinou chodím sám a tak jsem na problémy, změny nálad podle okolních podmínek, náročnosti terénu, a tak dále zvyklý, ale Vysoké Tatry jsou přece jenom jiný kalibr. To si samozřejmě velice dobře uvědomuji.
Stejně tak dobře jsem si vědom i toho, že si musím vážit úplného klidu a určité samoty na této cestě, protože je považována za jednu z nejfrekventovanějších v Tatrách. Za chvíli musím pokračovat po nezvykle velkých balvanech a některé z nich i přeskakovat, jiné zase opatrně obcházet. Terén je zajímavý, ale mlha se kolem mě stále více a více svírá, teplota klesá, vítr pofukuje, ale jeho sílu až ani nevnímám. Plně se soustředím na cestu a vše ostatní jde stranou.
Vlastně ne úplně vše. To poznám až po chvíli, kdy náročnost terénu i orientace v něm značně přitvrdí. Cesta, která by za ideálních podmínek byla s opatrností relativně dobře schůdná i čitelná se nyní mění a stává, minimálně pro mě, náročnou. Přibližuji se k předposlednímu jezeru s názvem „Čapí pleso“ v dolině, ale poslednímu kolem něhož vede značená cesta. Pokračovat dále do závěru Mlynické doliny již mohou za dodržení všech podmínek parku jen horolezci. Existuje zde několik cest a ta nejjednodušší bude patrně „jedničková“. Cesty nejsou vhodné za špatných podmínek, deště, sněhu, vlhka, což dneska rozhodně platí...
Smutní nemusí být ani běžní turisté. Za chvíli se dostanou do míst, kdy budou muset použít „všechny čtyři“. Za dobrých podmínek by se jednalo o pěkné zpestření, při dešti, větru a pramíncích vody stékajících po kamenech (ne tolik jako u vodopádu Skok, ale zato po balvanech mnohem prudších) se najednou obtížnost i stres mnohonásobně zvyšuje.
Nejprve úspěšně překonávám jakousi širší spáru, kde je přece jen dost míst, které lze využít jako opory. I tak ovšem je třeba určitá mrštnost. Během cesty nahoru svahem k Bystré lávce, kterou nyní jen tak někde v dálce doufám, zažívám tolik nevšedních okamžiků, že bude mozek potřebovat několik dní, aby všechno zpracoval. Tedy již si nepamatuji, kdy to bylo, ale za určitou dobu po této lehčí části stojím na jakési terénní římse a nad obrovským balvanem vidím „svítit“ žlutou turistickou značku. Návrat ke značce je vždy malou oslavou a velkým zlepšením nálady. Ani netuším, že nebude trvat dlouho, abych si platnost této pravdy tvrdě na vlastní kůži ověřil. Ani netuším jak rychle se mi v paměti vybaví nezapamatovatelná čísla na slovenskou horskou službu. Ani netuším jak dobře mi z paměti „vyskočí“ i číslo, které jsem viděl na jedné ceduli v údolí popisující lavinové vyhledávače i jejich jakýsi tester, tedy číslo přímo na leteckou záchrannou službu. Ani netuším, jak rychle nastane okamžik, kdy čísla 18 300 a 18 155 (ale použít jde i známější čísla, nicméně pokud se z určitých míst dotyčný vůbec někam dovolá) se mi vybaví jako světlo ze tmy. Jsem u místa, kde se musím jasně rozhodnout. Sestup dolů a návrat odtud by byl obtížný, ale myslím, že ještě s trochu štěstí zvládnutelný. Postupuji úzkou vyšlapanou cestičkou na obě strany balvanu. Na jedné straně se zastavím a zhodnotím jako „nejisté a nebezpečné“, opačná strana je možná trochu nadějnější. Ale i tak odhad výšky jakéhosi kamenného schodu se mi jeví jako vyšší než bezpečná, pod ním to vypadá na nebezpečně pohyblivou suť. Pravděpodobnost namožení u mě už tak háklivého kotníku je dost velká. Vracím se pod obrovský balvan nad nimž šibalsky stále pomrkává žlutá turistická značka a volá „pojď, neboj se“. Je mi jasné, že zde jsou jen dvě možné odpovědi. Buď to risku a vylezu nahoru nebo když se nepodaří, tak budu jít jasnou neplánovanou rychlou zkratku dolů. Když se dostanu nahoru, tak také ještě nemusím „mít vše v kapse“.
„Co když ta značka označuje jen pěšinku u niž jsem čekal pokračování, ale nenašel a nemám stoupat po kameni nahoru?“
Bear Grylls by řekl „bod zlomu“… :-)
Pokud se dostanu nahoru, tak již ústupová návratová cesta přestane tímto směrem existovat. Tenhle balvan bezpečně dolů určitě nesejdu. No, kdyby šlo do nejtužšího, tak mám v batohu ještě tenčí asi patnáctimetrové lano po kterém bych se mohl spustit dolů - záložní plán pro vyřešení kritické situace ještě existuje. Přemýšlím jestli bych nebyl schopen jako smyčkou lasa „obejmout“ vyšší kámen a bezpečně se tak dostat nahoru. Nakonec v sobě najdu víc odvahy a než vymýšlet kraviny, tak to risku. Hledám nějaké chyty, škvíry, důlky, dutinky, kam bych mohl dát alespoň jeden prst nebo nehet (ten by ovšem asi s největší pravděpodobností „šel“). Nenacházím nic rozumného, jen velmi plytké a hodně šikmé „misky“. Není žádné opory. Kolem balvanu chodím jako mlsný vlk číhající na kořist. Nicméně nyní jsem já ta kořist a ne lovec. Odhodlání trvalo skoro jako věčnost.
Po kameni stále stéká voda a to v celé jeho ploše. Pokud jsem si dole u vodopádu vychutnával zajištění cesty, tak zde se cítím jako vcelku velmi maličký. O mém dalším postupu nyní rozhodne „osud“, „štěstí“ a hlavně „pán hor“. Když mě nebude chtít, tak zde to bude mít jednoduché. Místo, které by si kus řetězu, kramli nebo alespoň kus lana zasloužil.
Jedna, dva, tři, ruka, noha, koleno a neelegantně, ale přece jenom stoupám. Cítím, že to trochu podkluzuje, ale držím to a rychle se chytám jakého výstupku nebo škvíry. Po tom všem napětí si už nepamatuji co to bylo, ale držím. Rychle hledám druhou rukou další pevný bod – mám. Bylo to „o hubu“, ale jsem nahoře. Už se mohu i bezpečně postavit na nohy a zaslouženě si vydechnout – mám to. Na druhou stranu mám už také jasné, že případná ústupová cesta snadná nebude, spíš uvažuji, že se pro mě uzavřela. Doufám, že při dalším stoupání již na podobné „lahůdky“ nenarazím. Vidím další značku, ale mlha se stahuje. Netrvá to dlouho a zase z cesty nechtě scházím. Pokud mlha ještě více „přitvrdí“ budu mít velké problémy. Nyní na mě již začíná dopadat, po celou dobu vcelku optimistického, ponurá nálada. To není dobré! Když se na delší dobu zastavím, tak začínám i pociťovat jak může velmi rychle, v kombinaci s únavou, nastoupit pocit chladu. Může se zdát jako nepříjemný, ale je opět jedním z mnoha obranných mechanismů, kterými byl člověk za celou dlouhou dobu v hierarchii nejvýše postavený živočich vybaven.
Podobné nepříjemné pocity znám, ovšem jen z nižších (přece jen tedy většinou přívětivějších) míst, ale zde úzkost dostala úplně jiný rozměr. Koukám kolem sebe, ale žádný další maják, kamarádku ve formě turistické značky nevidím. To není dobře. Chodím kolem dokola a hledám co nezahlédnu – nic. Jsou okamžiky, kdy se mlha třeba o dalších deset, dvacet metrů rozplyne, ale ne o mnoho dále. Ty krátké okamžiky musím využít k hledání další značky. V okamžiku, kdy nevidím skoro nic, jen jeden větší balvan, se k němu vydám. Zdá se mi, že jsem jej na některých fotkách viděl. Po chvíli na jakési plošince vidím hromadu kamenů zdaleka ne přirozené povahy. Vedle i kamenné mužíky. Ač to nemuselo být v tom okamžiku zřejmé, tak možná trochu mohl být vidět i náznak malinkého úsměvu na mé tváři (na velký úsměv je ještě hodně brzy). Vrátil jsem se opět na značenou cestu. Stres obrovský a to jsem se vzdálil maximálně o několik desítek metrů od té správné cesty. Je třeba být trpělivý a čekat až se na chvilinku mlha probere, najít značku a v tom okamžiku co nejrychleji k ní zamířit. Nohy již pořádně bolí, zadýchávám se, ale prioritou je co nejrychlejší postup po značce. Už zde nechci být ani o minutu déle než je nutné.
Po levici vidím přes mlhu, stejně mlhavě, sněhové pole snad u paty jakési delší skalní stěny. Udělám dalších pár kroků a matně vidím něco jako šikmou štěrbinu ve skále, vidím značku. Cítím, že „přihořívá“. I kdybych se měl tady plazit, tak již je mi to úplně jedno. Už už chci vědět jak na tom jsem.
Vidím řetěz a vedle další žlutou značku. Už stačí jen jeden krok, abych poprvé v životě uviděl průchod skalní stěnou s řetězy. Nevím co bylo slastnější. Jestli ten první pohled na značku a vedle ní konec řetězu nebo na puklinu ve skále. Už je cítit jak jsem unavený, ale již nechci mlhu a nevlídno ani vidět. Už nechci stoupat. Už to chci mít za sebou. Už chci vědět jestli jsem skutečně došel na to správné místo nebo mě bude ještě podobná cesta čekat dále.
Všechny síly dávám do stoupání nahoru. Špička této pukliny je v tomto okamžiku cílem. Průhled na opačnou stranu je úchvatný – něco skutečně krásného – dole vidím sluncem osvětlené jezero. Nádherný pohled jen do té doby, než si uvědomím, že bude třeba ještě sestoupit prudkým svahem dolů. Ano dosáhl jsem Bystré lávky. Pohledem se nekochám dlouho, ještě je třeba tuto kritickou část sestoupit. To si ovšem nechám až na další díl.
Kritický úsek pod Bystrou lávkou:
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Opět ve Vysokých Tatrách aneb dobrodružná výprava obloukem přes Bystrou lávku, díl první.
