Opět ve Vysokých Tatrách aneb dobrodružná výprava obloukem přes Bystrou lávku, díl druhý.

     Dosažení Bystré lávky není jen dosažením mého výškového rekordu – přechod do sousední doliny má krásných 2300 m.n.m. ač to tak vůbec nevypadá. Cesta Mlynickou dolinou se mi určitě nezdála jako dlouhé táhlé stoupání, spíš jako velice příjemná procházka – pokud bych nehodnotil počasí. Dokonce ani stoupání do sedla v hřebeni nevypadalo až tak fyzicky náročné. Jen poslední úsek se šel trochu více do kopce. S přechodem Bystré lávky se výrazně změnilo i počasí. Pokud na opačné straně byl vítr, déšť a sněžení, tak při pohledu na opačnou stranu se počasí vybíralo. Doteď jsem prosil Slunce ať vyleze a za chvíli to bude tak, že ho bude až moc. Inu ten den jsem si zažil čtvero ročních dob. Výstup do nejvyšších částí Bystré lávky chtěl trochu síly a mrštnosti, ale s pomocí řetězů to nebyl až takový problém.

      Naopak na druhou stranu je dobré tolik nespěchat a u řetězů si nejprve trochu promyslet svůj postup – kam dát nohy a ruce. Určitě je ale důležité pevně se řetězů držet. V případě špatného odhadu jsou tou nutnou jistotou. Asi i z toho důvodu, že jsem chtěl být honem honem pryč z psího počasí, jsem si v poněkud obtížnějším místě nedal tolik času na promyšlení kroků, jak bych měl a tak byl sestup o nějaký půl až metr výšky delší a rychlejší než jsem předpokládal. Ani to tak nebyl krok, jako spíš nečekaně rychlé spuštění se po řetězech. Toto je další z obtížnějších míst a je vhodné nespěchat.

       Nicméně stojím na menší, ale přece jen dostatečně jisté plošině – římse, ale dál již postup promýšlím opatrněji. Svah je skutečně strmý (což si uvědomím po nekonečném čase dole na cestičce). Nyní již mnohem opatrněji sestupuji po naskládaných kamenech dolů, ale po chvíli se mi opět neplánovaně podaří tu správnou cestu ztratit. Dostávám se do suťového pole a velikost balvanů nabírá na úctyhodných rozměrech. Některé mají dokonce velikost menších skalek. Ty tedy uctivě obcházím a hledám si svou nejsnadnější cestu. Často se dostávám do míst, kde jsou těmito obrovskými balvany vytvořené schody tak vysoké, že je označuji za nejisté a obcházím nebo se vracím zpět. Cestičku dole stále vidím, vypadá, že je jen kousek, ale je to klam. Ještě budu muset udělat spoustu opatrných kroků (jak lehce by zde šlo „vyvrtnout kotník“) než se dostanu dolů. Tato cesta se mi možná zná ještě náročnější než stoupání na opačné straně. V mnoha místech vytvářejí balvany prostory, které bychom v Beskydech již s klidem nazvali suťovými jeskyněmi.

      Nakonec přece jen tento očistec zvládám a stojím na cestičce nad Vyšným Wahlenbergovým plesem. Jezero je pojmenováno po velmi významném švédském biologovi, který prozkoumal obrovské množství tatranských rostlin. Byl tak významný, že byl i členem švédské Královské akademie věd. Tuto část Karpatského oblouku (vedle Vysokých Tater zkoumal například i Velkou Fatru a Nízké Tatry) měl porovnat s rostlinstvem Alp. Nebyl ovšem jen biologem, ale také lékařem a nepochybně i schopným horolezcem, protože vystoupil na spoustu vrcholů, které jsou běžným smrtelníkům většinou zapovězeny. K obdivuhodnosti jeho výkonů je nutné přidat i to, že je prováděl v době, kdy horolezectví, natož vysokohorská turistika byla jen „v plenkách“. Ne nadarmo mu bylo jako vzpomínka věnováno právě pojmenování jednoho z nejvýraznějších ples v Tatrách. Tyto jezera jsou dokonce dvě, o něco níž pod Vyšným se nalézá i menší Nižné Wahlenbergovo pleso. Vystoupil například na Kriváň což je krásná, ale náročná a táhlá i běžným trénovanějším turistům přístupná cesta, naopak na druhou stranu vystoupal i na Lomnický štít, kde už se dnes může jen s horským vůdcem majícím veškerá potřebná oprávnění nebo lanovkou (to se ale nepočítá…). Byl i významným meteorologem a taktéž se podílel na určení výšky spousty tatranských vrcholů.

     Teprve teď si mohu říct, že to nejnáročnější a nejnejistější z celého výletu mám za sebou. Začíná pomalu a zatím i příjemně svítit slunce, já jsem zatím ještě v příjemnějším stínu. Vychutnávám si pocit překonání prvního většího „křtu ohněm“ ve Vysokých Tatrách. Co je pro mě ještě zajímavější, tak je zjištění času. Čekal bych, že obtížným postupem jsem ztratil velmi mnoho času a v nejlepším případě může být kolem jedné hodiny odpoledne. Jaké je mé překvapení, když vidím, že je zhruba půl desáté nebo jedenácté. Ať tak či onak, je to čas naprosto skvělý a do hry opět může přijít i varianta, že stihnu vlak. V poslední době zjišťuji, že cestování vlakem je dosti problematické a protože většina spojů na Moravu je „povinně místenková“, tak není ani trochu rozumné uvažovat, že koupení místenky na poslední chvíli bude možné. To jsem například viděl při posledním výletu z Hrebienku přes Téryho chatu, zajištěnou cestu „Priečné sedlo“ a Zbojnickou chatu a zpět velmi táhlou cestou zase zpět na Hrebienok. Tam jsem poměrně dobře stihl i pozemní lanovku (je zde dobré být také raději dřív, protože fronta od ní vedla skoro až ven – divil jsem se, že jsme se tam nakonec všichni vešli), pak jsem dokonce stihl i vláček do Popradu a tam si naivně myslel, že po šesté hodině večer nějaký vlak na Moravu stihnu. Jediný možný byl ze Štrby (z Popradu o něco dřív) až chvíli před jedenáctou večer. Tedy ten, který jsem si koupil jako tu „nouzovou variantu“, kdyby něco nevyšlo. Dobře, že jsem si jízdenku koupil včas (no ono to bylo taky na poslední chvíli – po práci na nádraží ve Svinově v pondělí o „Velkých prázdninách“ a na výlet jsem měl v plánu jet ve středu a měli již jen pár míst jak tam, tak i zpět). Tedy pro ty, kteří cestují vlakem doporučuji mnoho dní dopředu koupit jízdenku, jinak se „nepojede“. Bohužel pak je problém si výlet vybírat podle počasí. Tato situace je nezávislá na přepravcích u nás (v ČR) a ani ne na „zajímavosti období“ - prázdniny, Vánoce, Velikonoce, je to problém i ve zcela obyčejných dnech, podobně jako zcela běžná minimálně hodinová zpoždění na těchto tratích. Je zvláštní, že na Slovensku již dávno jezdí modernější vlaky (tím nechci hanit naše „nezmary“). Koupit jízdenku s místenkou skoro na poslední chvíli není problém a stejně tak není problém se zpožděním, které bývá maximálně pár minut. Dokonce se i za těch pár minut omluví. Hlavní dopravce na Moravě a v Čechách už se raději ani za hodinová zpoždění neomlouvá, protože mu to u cestujících stále prochází… Inu největším dobrodružstvím pro Čechy a Moraváky je to, jestli vůbec do Tater včas dojedou a zda jim z velkého plánu nezbude jen improvizace a volba kratších cest. Ale nyní zase zpět k výletu.

      Při pohledu na skalnaté srázy a suťová pole, které z této dálky vypadají spíš jako popískovaná a lehce schůdná místa, člověka skutečně naplňuje pocit obdivu, že toto zvládl a polohlase si říkám „UŽ NIKDY!“ - „Nejsem přece sebevrah“. Nebude dlouho trvat a poznám, že toto odhodlání se sem nepodívat, skončí v okamžiku, kdy mi trochu pookřeje a za chvíli budu zase procházet průvodce a mapy s otázkou „kam vyrazit“. Nyní už je cesta určitě bezpečnější, ale i tak je třeba být obezřetný, především na tisíce a tisíce nejistých kamenů na cestičkách. Pokud předešlá cesta Mlynickou dolinou se mi zdála zajímavá a nepříliš stoupající (spíš pestrá), tak zde se mi zdá, že stále a stále klesám až už z toho úplně nadšen nejsem.

 

     Ale okolní scenérie vše vynahrazují a kdybych měl vše fotit co chci, tak dolů nedojdu ani večer.

     Nakonec přicházím k odbočce k „Chatě pod Soliskom“. Je to již jen asi čtvrthodinová cesta. Na cestu nahoru, abych si doplnil další vrchol, který se mi na jaře pro množství sněhu a ledu nepodařil, již nemám sílu a tak radši sestupuji dolů. K stanici zubačky se dostávám s rozumnou rezervou před druhou hodinou odpoledne. Zubačka bývá také často plná, ale zatím jsem se vždy vešel. :-) Odjezd pendolina ze Štrby je v 16h22.