Ostrá, Velká Fatra, část II.

      Od sedla se vydávám napravo, směrem k „hlavnímu“ vrcholu. Tvrdí se oněm, že je trochu techničtější a trochu vzdušnější, tak jsem tedy zvědav jaké to bude a zda překoná mé představy. Malebnost scenérií na jednu i druhou stranu, taktéž do údolí je úchvatná (a to ještě nestojím na vrcholu). Cesta na něj má trvat zhruba 10 minut. Jistotou je, že ta první určitě tak rychlá nebude. Je pod mrakem, ale s dalekými výhledy. Mračna vypadají vcelku těžce, ale slejváku se nějak neobávám. Všechna vzdušná vlhkost je v těch mracích a to je to pravé pro každého fotografa. Daleké výhledy i ono zvláštní počasí zahalené drsně šedými mraky dodává velice nevšední atmosféru celému místu. Je chladno, ale vzhledem k tomu, že až nahoru jsem šel poměrně svižně, tak si to v plné míře uvědomuji až teď. Vydávám se vstříc hlavnímu cíli i důvodu celého výletu, mířím k hlavnímu vrcholu Ostré. V údolí vidím spoustu menších skalních věží, skalek i stěn. Jen tento pohled by již stál za to. Pro mě je podstatnější porovnání toho co já a ostatní považují za otevřený, exponovaný či „adrenalinový“ terén. Ne každý den totiž chodí člověk exponovaným terénem. Toto bude jeden z pohledů, kdy to říkají i větší znalci hor. Tak jsem zvědav.

      První okamžik je pochopitelně „Sedlo Ostrej“. Až do něj byla cesta vcelku pohodová a vyskytující se i v jiných (nižších) pohořích. V sedle jsem ovšem musel trochu zbrzdit, jinak bych „přepadl“… :-)) Rychle jsem se musel přepnout na nejběžnější (nejjednodušší) terén ve Vysokých Tatrách, který už vyžaduje určitou, alespoň podvědomou míru pozornosti a rozvahy v pohybu. Zvědavost mě táhne nahoru. Procházím prvními testovacími místy – úzkým chodníčkem kolem malého kamene. Po pár metrech se dostávám k prvnímu místu zajištěnému řetězy. Jsem zde poprvé a tak chvíli hledám tu svou správnou cestičku. Tak nějak mě napadlo, že sportovně větší hodnotu určitě bude mít vylézt nahoru bez jediného chycení se řetězu. Proto dělám jako by zde nebyly a za chvíli jsem pod prvními schody. Schody jsou zpevněny dřevěnými deskami a nebezpečně čouhajícími armovacími železy. Toto považuji za velice nevhodné a nebezpečné řešení. Kdyby alespoň byly zarovnány s výškou schodu. Pochopitelně pohyb po jemném klouzajícím štěrčíčku může být i s dobrou podrážkou mnohem nebezpečnější než pohyb na skalách. Pohyb po prvním techničtějším úseku se mi zdá o něco málo náročnější než na Velký Rozsutec.

      Stoupání po schodech je určitým vydýcháním před třešničkou na dortu celého výstupu, kterým je malé sklaní okno, jímž je třeba prolézt na vrcholový hřebínek. Pod ním se jako zpestření nachází malá stěnka, ale je zajištěna řetězem. První dojem byl, jako že si z nás dělají asi srandu. Tohle se má vylézt nahoru? A ten řetěz je zde jen aby se neřeklo…

      Můj smělý plán, který jsem si umanul na začátku, nyní již hodně hluboko pode mnou nechci jen tak rychle opustit a i nahoru bych se chtěl dostat bez použití řetězu. Dívám se na levou část nízké stěnky, má možná takové dva až tři metry a už už vymýšlím cestičku. Vypadá to vše na poměrně velký rozsah pohybu s nepříliš jistými body a tak se tedy potupně vracím k řetězu a s jeho pomocí se vcelku snadno dostávám a prolézám i malé okno. Jsem na druhé straně a nalevo mám krásnou vyhlídku s tak úchvatnými dalekými výhledy, až se mi z toho trochu točí hlava. Množství skalek, stěn i skaních věžiček nejrůznějších tvarů schovaných v kruhu zalesněných mírně i drsněji vypadajících kopečků. Ano toto je důvod, proč se sem z údolí škrábat. Scenérie nejsou tak drsné jako z tatranského Kriváně, jsou úplně jiné, ale neméně kouzelné. Po úzké pěšince pokračuji dále, k další nevšedním místům. Ač nejsem ve výšce výrazně větší než nejvyšší vrcholy Beskyd, tak je krajina náročnější, těžší a žádá si více opatrnosti. To si velice rychle uvědomím při návratu po štěrkové cestě, kde mi v jednom okamžiku o možná deset, dvacet čísel podklouznou ověřené pohory, které jen málokdy kloužou.

     Tím na chvíli ztratím zaběhanou jistotu v kroku a pokračuji velice nejistě až do doby dokud štěrčík nezmizne. Tam se cílím opět lépe. Travnaté plochy pod cestou by mohly budit pocit jistého „bezpečnostního pásma“, ale to je jen klam. Jsou totiž velice strmé a nechci domýšlet, kde by skončil nedobrý krok. Právě tento nejistý štěrk na úzkých cestičkách klikatících se po hranách skalních stěn nebo strmých travnatých svahů považuji za největší riziko při výstupu a hlavně sestupu z vrcholu. Měj jsem s sebou i vysílačku a tak jsem chtěl i zavysílat. Přidat další kopec, o to spíš na Slovensku, by nebylo k zahození. A z vrcholu Ostré by mohly být spojení daleká. Ovšem obavy z náročnosti sestupu, navíc po onom podklouznutí, které mi vzalo spoustu jistoty, mluvilo jinak:

„Vykašli se na ptákoviny a radši věnuj veškeré síly k jistému sestupu do sedla a pak uvidíš.“

      Těmto řečem jsem se ani moc nebránil. Pohled na sedlo dolů totiž vypadal jako mnohem větší hlubiny, než by naznačovaly výškové čáry v mapě. Měl jsem obrovské štěstí, že ten den zde mnoho lidí nebylo a tak jsem nikoho ani nikdo mě nějak při výstupu ani sestupu nezdržoval nebo neznervózňoval. Když jsem dělal za 14 dní větší a mnohem náročnější okruh, tak vše již bylo jiné a vznikaly zde obrovské dlouhé fronty na řetězech. S tím je třeba za krásného počasí počítat a určitě si dát alespoň hodinovou rezervu na čekání na řetězech!

      Konečně jsem v „Sedlu Ostrej“, trochu se vydýchávám, ale za chvíli mířím ještě k Zadnej Ostré. Cesta k ní je již snadnější, ale i tak je třeba v některých místech být ostražitější. Pohybuji se v okolí nejrůznějších minivěžiček a dalších nevšedních skalních útvarů rozložených po travnatých, ale vcelku prudkých horských loukách. Tvrzení, že se jedná o patrně nejkouzelnější část Velké Fatry mohu určitě dát za pravdu. Sice jsem ve Velké Fatře poprvé, ale lež to určitě není. Pro tyto výhledy i scenérie zde určitě stojí se za to vydat – to ještě nevím jak mě překvapí krajina svou mnohem vyšší náročností i specifickým kouzlem za 14 dní. Inu doporučuji všemi deseti. Na vrchol Zadnej Ostré se dostávám mnohem snadněji než na hlavní bod výletu s řetězy. Dávám si asi deset minut na nějaké vysílání na PMR pásmu, ale naváži jen jedno jediné spojení na sedmém kanále, který je jakýmsi všeobecným dohodnutým kanálem pro vzdálenější spojení, ale zde na něm seděla o víkendu nějaká firma – asi jej mají zde zaběhaný a tak jsem se už na dalších kanálech moc nesnažil. Navíc byl čas obědů, tedy na spojení velice nevhodný. Alespoň jedno spojení stačí, nicméně pro „aktivaci“ kopce je třeba minimálně tří spojení, což nenastalo. Alespoň mě to donutilo k sestupu. V dálce jsem viděl i Tlstou, ale nějak jsem už na ni neměl sílu.

     To jsem ještě netušil ani to, o kolik by byla následující cesta náročnější (za čtrnáct dní jsem poznal, že o velice hodně). Sestup Konským dolem není snadný, ale nakonec jsem měl na příjezd autobusu asi hodinu čas, což se u mě stává jen málokdy. Musel jsem ještě „objevit“ zastávku na druhý směr než jsem přijel (do Žiliny). Naštěstí se jedná o dřevěný přístřešek na jakémsi malém náměstíčku před obchodem a tak jsem ji ve skutečnosti ani nehledal. Z výletu jsem naprosto spokojen, ale vcelku unaven.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] Po Slovensku s batohem – Velká Fatra, Daniel Kollár, DAJAMA, 1. vydání z roku 2008 – trasy 13 a 14

[2] https://www.youtube.com/watch?v=BVEZn-6Lt_M

[3] https://www.youtube.com/watch?v=XBudvb6tyJ4

[4] https://www.youtube.com/watch?v=4dOhCBz0ULI