Pannonhalma – bazilika sv. Martina (Szent Márton – bazilika)

Pozoruhodný svatostánek bývá obvykle hlavní chloubou každého „správného“ klášterního komplexu. Nejinak je tomu také na maďarském Panonském vrchu, kde se již od konce 10. století rozkládá „unescové“ arcibiskupství sv. Martina. A stejný název nese i tamní monumentální chrám, který je však dnes už přece jen stavbou o něco málo mladší. Rozhodně však neméně zajímavou.

Současná svatomartinská bazilika vznikla na konci I. poloviny 13. století jako pozoruhodná raně gotická stavba. Podle nedávných archeologických výzkumů zde však i dnes najdeme pozůstatky tzv. druhého kostela, pocházejícího z roku 1137 i menší sakrální stavby dokončené v roce 1224. Na podobě gotického chrámu se podíleli údajně tři maďarští stavitelští mistři, kteří předtím pracovali v Horním Porýní a v severozápadní Francii. V II. polovině 15. století byl kostel rozšířen a došlo také k dokončení kněžiště i kaple sv. Benedikta.

V dobách tureckých válek byl chrámový interiér zcela zničen a jeho rozsáhlá rekonstrukce byla zahájena až v roce 1720. Další rekonstrukční práce zde pak proběhly v 60. letech 20. století a ty poslední byly dokončeny v roce 2012. Veškeré práce přitom vždy komplikoval fakt, že zdejší benediktinský klášter je stále funkční, a proto i bazilika sv. Martina v té době zůstávala místem společné modlitby.

Na závěr si ještě projděme několik důležitých informací o historii a podobě této stavby.

Jak již bylo naznačeno výše, současný svatostánek je stále třetím chrámem opatství, ale stále se v něm nacházejí pozůstatky starších kostelů. Ten první byl přitom dokončen už v roce 1002, tedy pět let po zahájení stavby samotného opatství. Z této raně středověké budovy zůstala zachována malá půlkruhová svatyně na západním konci hlavní lodě, asi 2 m pod úrovní současné podlahy. Z druhého kostela, pocházejícího z I. poloviny 12. století, byly objeveny zbytky obvodových stěn ve zdech současné budovy. A v jižní boční lodi najdeme také fragmenty tří oken. U třetího - již gotického - kostela je podle odborníků zřejmé, jakým způsobem se o jeho budování podělili jednotliví stavitelé a jejich hutě. A podle toho také musíme hledat jeho zbytky. První dílna postavila celou budovu kostela, s tím, že zachovány zůstaly boční stěny presbytáře a chórový uzávěr s trojicí oken, rozetou a triumfálním obloukem. Uvádí se, že činnost této hutě je charakterizována jednotným a vyváženým stylem i výslednou podobou. Druhá stavební huť se soustředila na zřícenou severní loď a stavbu tří severních oblouků. Celá stavba tak částečně opustila původní, raně gotickou, podobu. Třetí dílna celou stavbu koncem 15. století definitivně dokončila, zejména v oblasti jižní a východní části chrámu (např. přidání apsidy či chórové kaple). Klenební oblouky také spojily válcové podpěry různé síly. Třetí dílně tak můžeme přičíst dokončení hlavní lodě, obou lodí bočních, jihovýchodní pylony, část klenby i dva nové vstupní portály (hl. Porta speciosa). Třetí stavební huť radikálně změnila tvarosloví nosných pilířů i jejich výzdoby a celou stavbu posunula směrem k severofrancouzské gotické architektuře.

Pozoruhodná je také obdélníková chrámová krypta, která bývá často označována za zachovanou část původního románského kostela. Na trojlodí ji rozděluje šestice mohutných sloupů na oktagonální základně. Na nich a na konzolách také spočívá klenba celé krypty. Ta je přístupná dvěma samostatnými portálovými vstupy (severovýchodní a jihovýchodní) z červeného mramoru. Mají sice románskou podobu, ale vznikly až někdy okolo roku 1700 a svým vzhledem mají korespondovat s portálem Porta speciosa i původním vstupem do refektáře. Na východním uzávěru zde můžeme vidět tři polokruhová okna. Sloupové hlavice zdobí listoví ve tvaru květů, v západní části také figurálními motivy v podobě lidských hlav. V této části najdeme i mramorový symbol trůnu sv. Štěpána.

Celému areálu dominuje vysoká západní věž, která vlastně tvoří průčelí baziliky. Je završena zelenou kopulí. Přehlédnout bychom neměli cennou klenbu nad presbytářem a zajímavá je i skutečnost, že v kostele benediktinského kláštera v Pannonhalmě bylo - na přání zesnulého - navždy uloženo srdce korunního prince Otto Habsburského (+2011).