Paříž - Napoleonova hrobka (Paris - le tombeau de Napoléon)

Jestliže někdejší královská kaple se zlacenou kopulí bývá občas nespravedlivě považována za samotnou Invalidovnu, tak krypta s Napoleonovou hrobkou zastíní vše ostatní, co můžeme v interiéru této kaple vidět. Přitom ve skutečnosti – přes veškerou úctu k „malému velkému muži“ - nejde jen o císařskou nebo rodinnou hrobku, ale spíše o vojenský panteon. Začátek jeho vzniku je datován rokem 1840, což je ovšem spojováno s návratem Napoleonových ostatků do Paříže. .

V každém případě je ale nezpochybnitelným faktem, že od roku 1861 je hluboko pod kopulí Dómu uložen popel císaře Napoleona I., který chrání pět nebo šest rakví (materiál: cín, mahagon, olovo a eben) poskládaných jako legendární matrjošky uvnitř monumentálního červeného sarkofágu a že se sem chodí zejména kvůli slavnému vítězi (nejen) od Slavkova..

Mezi kopulí a kryptou se nachází čtveřice přízemních nárožních kaplí zasvěcených církevním otcům (sv. Řehoř, sv. Augustin, sv. Jeroným a sv. Ambrož), které doplňuje dvojice kaplí středových a „dámských“ (Panna Marie a sv. Tereza). Kaple zdobí plátna významných francouzských malířů přelomu 17. a 18. století (např. Pierre Dulin, Louise de Boullogne, Noël Coypel nebo Michel Corneille ml.).

Za hlavního tvůrce Napoleonovy hrobky v kruhové kryptě je považován architekt Louis T.L. Visconti. Jeho projekt byl však architektonicky natolik složitý, že nebyl v Hardouin-Mansartově kapli použit kompletně. Zahájení stavby hrobky v kryptě bylo nakonec zahájeno v průběhu roku 1843 a celá realizace trvala téměř dvě desetiletí. Finální podoby svého díla (četné úpravy způsobily zejména přístavby maršálských hrobek) se Visconti nedožil (+1853,) a stavbu museli postupně dokončit Jules Bouchet a Alphonse-Nicolas Crépinet. Hrobka nakonec přišla Francii na téměř 4,5 milionu franků.

Krypta je hluboká 6 metrů a její šířka měří v průměru 23 m. Není zastropena, aby měli návštěvníci možnost vidět císařovu hrobku bez toho, aby do krypty sestoupili. Samotná sarkofágová hrobka je téměř 4 m dlouhá a přes 2 m široká. Je vyrobena z červeného finského křemence připomínající porfyr a spočívá na podstavci ze zelené žuly. Na zemi jsou na mozaice vyryta jména Napoleonových vítězných bitev. Nad sarkofágem drží stráž dvanáct bílých mramorových soch, které představují postavy žen zvaných Vítězství (Victoires). Jejich autorem je Jean-Jacques Pradier, zatímco kruhovou galerii zdobí deset mramorových basreliéfů od Sierra-Charlese Simarta, které oslavují Napoleonovu vládu. Nezanedbatelný je také přínos dalšího sochaře, a to Francisque Josepha Dureta.

V kapli Invalidovny spí svůj věčný sen také další členové císařské rodiny, a to Napoleonovi bratři Jérôme a Joseph. Císařův syn – v Čechách nazývaný Orlík - je pohřben také v kryptě. Do té se dá vstoupit přes schodiště vedoucí k bronzovým dveřím lemovaným dvěma Duetovými sochami. Zajímavé je, že se častěji hovoří o pohřbeném popelu než o ostatcích. Možná je to způsobeno Napoleonovým citátem nade dveřmi („Přeji si, aby můj popel spočinul na břehu Seiny mezi francouzským lidem, který jsem tolik miloval“), ale přesto je zde prý Napoleon pohřben ve své uniformě ozdobené šňůrou Čestné legie a s kloboukem.

Na podlaze můžeme vidět polychromovanou mozaiku připomínající nejslavnější Napoleonovy bitvy a nechybí ani dominantní Simartova socha, představující Napoleona jako římského císaře .

Co se týče vojenského panteonu, tak nejčastěji bývají zmiňována jména několika vrchních velitelů z období I. i II. světové války (např. maršál Ferdinand Foch nebo generál Pierre A. Roques) a také těch vysokých důstojníků, kteří zde „zanechali“ pouze své srdce (např. Jean Beryrand, lord ze Senneric nebo generál d´Hautpoul). V kryptě odpočívají také ostatky několika dalších desítek významných francouzských velitelů. Zajímavostí je pohřbené srdce Marie-Maurille de Sombreuil, hraběnky z Villelume, která zde takto nahradila svého otce. A zapomenout nemůžeme ani na to, že je v Invalidovně pohřbem slavný fortifikační stavitel markýz Sébastien Le Prestre de Vauban.

Proti všem pravidlům se v Invalidovně připomíná také několik „civilů“, mezi nimiž nechybí např. zpěvák Charles Aznavour, herec Jean-Paul Belmondo nebo feministická aktivistka Gisele Halimi. Těch jmen – pochopitelných zcela i vůbec – je zde ovšem téměř nekonečná řada …

Na závěr ještě krátká omluva: Fotogalerie k článku je poměrně strohá a nekvalitní. V době návštěvy Paříže (září roku 2005) jsem totiž ještě fotil na kinofilmy a fotogalerie je tak tvořena pouze skeny fotografií 13 x 9 cm. Výjimkou je úvodní snímek věnovaný kolegyní, jejíž drahá polovička už v té době digitál vlastnila.