Paříž - obelisk z Luxoru (Paris - Obélisque de Louxor)

Ne každá evropská metropole nabízí svým návštěvníkům na volně přístupném místě památku starou několik tisíciletí. Mezi tyto vzácné výjimky patří hlavní město Francie, kde se ve středu Náměstí Svornosti do výšky více než 23 metrů tyčí slavný kamenný obelisk z Luxoru, podle svého současného umístění nazývaný též Obélisque de la Place de la Concorde. Tento obelisk vznikl ve 13. století před Kristem a je tak nejstarší „stavbou“ v Paříži. Zde se ovšem tento egyptský artefakt objevil – jako královský dar – až v průběhu 19. století. O chráněnou kulturní památku se jedná od roku 1937.

S historií této památky jsou spojeny dvě „zajímavosti“. Všeobecně se uvádí, že obelisk vznikl okolo roku 1290 př.n.l. a měl být od počátku oslavou vlády faraóna Ramsese II., který ovšem začal vládnout až o 11 let později, tedy v roce 1279 př.n.l. A neobvyklá je i cesta obelisku z Egypta do Francie. Darem egyptského místokrále Muhammada Alího francouzskému králi Karlu X., kterého vzápětí vystřídal Ludvík Filip, se totiž stal na přelomu let 1829 a 1830. Na jaře roku 1831 vyplula z Toulonu speciální loď, která se s obeliskem vrátila až po dvou letech, tedy v květnu roku 1833. V srpnu roku 1834 dorazil obelisk do Paříže a teprve v říjnu roku 1836 byl – za zpočátku utajené (co kdyby se něco pos…, že ano) přítomnosti královské rodiny - slavnostně vztyčen uprostřed náměstí Place de la Concorde (trošku to připomíná současnou stavbu dálnic v ČR, ale tady šlo hlavně o čekání na dostatečnou výšku hladiny Nilu). Instalaci vedl ing. Apollinaire Lebas, který využil několika zvedacích zařízení i obrovských navijáků. Pozoruhodné přitom je, že plány na demontáž obelisku vypracoval inženýr námořnictva Armand F. Mimerel, ten „správný“ ze dvou obelisků vybíral Jean-François Champollion a samotnou lodní přepravu řídil Raymond de Verninac.

Obelisk z luxorského Amonova chrámu je vyroben z růžového asuánského kamene podobného žule neboli syenitu, je vysoký přibližně 23,5 m a váží okolo 222 tun. Díky základně (vysoký novodobý podstavec s technickým nákresem způsobu přepravy a jeho vztyčení) a vrcholu v podobě pyramidální špice z pozlaceného bronzu (rok 1998) je celková výška této památky asi o deset metrů vyšší (33,37 m) a i její váha se hodnotově posunula jinam (podstavec prý váží o 18 t více než samotný obelisk).

Král Louis-Philippe I. zvolil místo ve středu náměstí Svornosti proto, aby do budoucna zabránil střetům ohledně důstojného využití tohoto místa. Původně zde totiž stával pomník s jezdeckou sochou Ludvíka XVI., popraveného na tomto místě za Francouzské revoluce. Základní kámen současné památky však prý položil již jeho předchůdce, tedy Karel X.

Další zajímavostí je fakt, že původní orientace monolitu vúči světovým stranám nebyla v Paříži respektována a obelisk byl pootočen proti směru hodinových ručiček téměř o 90°. Díky tomu se východní strana ocitla na severu a obelisku se začalo říkat „posunutý“. Samostanou kapitolou – a jistou ukázkou pokrytectví prudérního západního světa - je pak základna této památky. Ta původní, čtvercová, byla zdobená šestnácti postavami paviánů stojících na zadních nohách.  A protože jim bylo dobře vidět pohlaví, což by mohlo pobouřit francouzskou společnost, nebyla tato základna na náměstí Place de la Concorde nainstalována a skončila v egyptské sekci muzea Louvre. Stávající podstavec pod obeliskem je zhotoven z pěti bloků růžové žuly z Bretaně podle návrhu Jacquese I. Hittorffa.

Zmínit musíme také hieroglyfy, které zdobí jednotlivé strany obelisku, i kartuši se zpodobněním faraona Ramsese II. přinášejícího oběť bohu Amonu-Re. Od poloviny roku 1999 slouží tento obelisk také jako sluneční hodiny, a to v čase od 7:00 do 17:00 hod. (čas se odečítá na zemi a může mít odchylku až 15 minut; a na zemi jsou rovněž vyznačeny slunovraty a rovnodennosti).

Na závěr ještě krátká omluva: Fotogalerie k článku je poměrně strohá a nekvalitní. Času nám totiž na tomto místě dala CK, se kterou jsme v Paříži byli, minimum a také jsem tenkrát (v září roku 2005) ještě fotil na kinofilm. Fotogalerie je tak tvořena pouze skeny fotografií 13 x 9 cm, které doplňuje pár snímků věnovaných kolegyněmi, jejichž drahé polovičky už v té době digitály vlastnily.