Plzeň - Stezka Bory aneb Šumné Bory – Od Semlerových k věznici

Blíží se 28. říjen a najednou jsme v Plzni na Borech objevili stojany s označením Stezka Bory aneb Šumné Bory – Od Semlerových k věznici. Přibližně na 2,5 km je 12 oboustranně popsaných tabulí, kde jsou informace nejen o místech, kde se nachází, ale také o osobnostech, které zde žili nebo byli nějakým způsobem s těmi místy spojeni, ale také různým událostem, které se zde staly. Na červené malé ploše jsou pak různé otázky – děti si mohou vyzvednout kartičky v Turistickém informačním centru na náměstí Republiky nebo v Semlerově rezidenci, kde trasa začíná. Když je vrátí dobře vyplněné, dostanou prý i malou odměnu.

Na tabulích je datum 23. - 31. října 2023 – pravděpodobně pak budou tyto tabule zase odvezeny.

Venku je hezky, svítí sluníčko, tak jsme odpoledne vyrazili si to projít.

1. zastavení Semlerova rezidence je na rohu Klatovské třídy a Hruškovy ulice, právě u této rezidence. V Plzni je celá řada Loosovských interiérů, ale jen tenhle je na Borech. Je to však největší plzeňský interier. Tento zahradní činžovní dům, který byl postaven v 1. pol. 20. let 20. století pro úředníky Škodových závodů, si manželé Semlerovi koupili r. 1932 a pověřili Adolfa Loose, aby jim ho vnitřně upravil. Loos byl v té době nemocný a jeho stav se zhoršoval. Úpravu bytu jen navrhl, ale podrobný projekt už vypracoval jeho spolupracovník Heinrich Kulka. Vlastní realizace byla svěřena firmě Müller & Kapsa. Byt byl dokončen r. 1934 – toho se bohužel už A. Loos nedožil. Vznikl tak prostor s rozdílnými výškami podle účelu a důležitosti. Byly zde i takové vymoženosti jako výtah na jídlo.

R. 1939 Semlerovi emigrovali do Austrálie, do domu se nejdřív nastěhovali nacisté, po r. 1945 byl znárodněn. Byl rozdělen na 4 byty, většina nábytku byla zničena. Zachovaly se jen některé vestavěné prvky a obklady. Od r. 2012 dům spravuje Západočeská galerie v Plzni, která́ tady v letech 2013 - 2022 provedla náročnou renovaci. Dnes je zpřístupněn veřejnosti.

Po Klatovské třídě se přesouváme na náměstí Míru. Na jeho severní straně je 2. zastavení Müller & Kapsa. Tady jsou informace o této nejúspěšnější stavitelské firmě 1. pol. 20. století, která byla r. 1890 v Plzni založena. Tito dva pánové Antoním Müller a Vojtěch Kapsa byli švagrové, ale také absolventi pražské techniky. V meziválečné době úspěšnou firmu vedli už jejich synové. Během války byli nuceni svoji činnost přerušit, k obnově činnosti už nedošlo. R. 1948 byla firma znárodněna a stala se součástí Vodních a Pozemních staveb Plzeň. 
Od tohoto zastavení jsou vidět dva stejné třípodlažní domy. Navrhli si je a postavili r. 1900 Antonín Müller (dům vlevo) a Vojtěch Kapsa (dům vpravo) pro své rodiny i společnou firmu. Fasádu nad okny posledního patra dodnes zdobí portréty významných českých stavitelů.

Ve 2. pol 20. let 20. století se rodiny mladých pokračovatelů firmy přestěhovaly do Prahy. Do domu se jako nájemníci přestěhovali Otto a Olga Beckovi. Původní byt na Klatovské třídě 12 jim mezi lety 1907 - 1910 navrhl Adolf Loos. Vybavení bytu si sem přestěhovali a za pomoci Adolfa Loose si byt zařídili.

Se znárodněním firmy Müller & Kapsa r. 1948 stát znárodnil i obě tyto budovy. Část vybavení bytu stihla Olga Becková před odjezdem ještě prodat, zbytek se ztratil během války. Müllerových dům byl později upraven na zdravotnické středisko, r. 1977 pro výuku stomatologie. V domě Kapsových byla škola, od r. 1970 ho využíval Krajský ústav národního zdraví. Část prostor obou těchto domů se využívá k lékařským účelům dodnes.
Tady je ještě informace o bytě v domě na západní straně náměstí (Klatovská třída 140). V 1. patře tam měla svůj byt rodina spolumajitele továrny na usně Leo Brummela. I tento interiér upravila firma Adolfa Loose. R. 1941 byli vystěhováni a deportováni do Terezína a Osvětimi. Po válce se do bytu vrátila jen dcera Eva. Ale i ona musela r. 1962 dům opustit. Byt je dnes soukromý. Ve sklepních prostorách byl dlouho klub s názvem Kapsa. I dnes se tento název používá, i když oficiálně je tam nyní Vinyl Club. Bývalé majitele připomínají kameny zmizelých na chodníku.

Náměstí Míru je věnováno 3. zastavení. V době svého vzniku okolo r. 1900 to bylo Královské náměstí, které bylo později parkově upraveno. Mělo dokonce formu botanické zahrady. Ta byla v Plzni jako první. Některé stromy se z té doby dochovaly dodnes. Však také toto náměstí patří i dnes k jedněm z nejhezčích. Zde se konala i řada historických akcí, např. dne 1. 6. 1953 tady byla demonstrace proti měnové reformě. V květnu 1989 tu byla pokojná demonstrace k uctění památky padlých amerických vojáků. Postupně tady byly postaveny pomníky – je tady pomník padlým v 1. a 2. světové válce, pomník obětem 2. světové války i památník květnového povstání 1945, také pamětní kámen a lípa republiky.

Na východní straně náměstí je 4. zastavení - Československý rozhlas. Právě tady byla v letech 1947 – 1953 postavena funkcionalistická budova Československého, dnes Českého rozhlasu Plzeň. Druhé křídlo bylo dostavěno r. 1956. Budova má dvě podzemní a tři nadzemní podlaží. První rozhlasové vysílání v Plzni se však uskutečnilo již 5. května 1945, kdy do obsazené nacistické vysílačky u soutoku Radbuzy a Mže promluvil Karel Šindler, pozdější ředitel tohoto rozhlasu. Tehdy všichni slyšeli jeho památná slova: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří.“

Plzeňský rozhlas se vyznamenal i v srpnu 1968. I když tady hned 21. srpna stál tank s hlavní namířenou na okna ředitelny, zaměstnanci ještě několik dalších dnů udrželi partyzánské vysílání a informovali veřejnost o dění v Plzni. Přestali vysílat jako poslední stanice Čs. rozhlasu. K tomu všemu jim pomáhali i nebojácní Plzeňané, kteří budovu bránili.

S budovou rozhlasu sousedí raně funkcionalistická stavba dnešního Purkyňova pavilonu, vchod je však z ulice 17. listopadu. Tento tehdy Ústav pro hluchoněmé děti byl postaven na poč. 30. let 20. století podle projektu dalšího známého architekta Hanuše Zápala. Dnešní podoba pavilonu je z přestavby r. 1946.

Na jižní straně náměstí byla postavena třípodlažní německá průmyslová škola. Kvůli první světové válce byla stavba dokončena r. 1922 již jako česká průmyslová strojnická škola s českým a později i německým vyučovacím jazykem. V té době byl hlavní vchod z Majerovy ulice. V 50. letech byl založen hutnický obor, proto byla v letech 1957 – 1960 směrem k náměstí Míru přistavěna čtyřpodlažní budova v duchu doznívajícího socialistického realismu. Tam je dnes hlavní vchod do průmyslovky. Tyto informace jsme si však dočetli až na 5. zastavení, ke kterému jsme došli ulicí Politických vězňů. Vlevo jsme minuli budovu, vždy známou jako mlékárna. Nevěděli jsme však, že pro svoji potřebu ji r. 1932 postavilo Rolnické́ mlékárenské družstvo. Tehdy tu byla výrobna, prodejna i kanceláře. I po znárodnění r. 1950 se zde vyrábělo mléko, v 70. letech 20. století dokonce termixy. Dnes je tam škola, vzadu jsou skladiště.
Konečně přicházíme na roh - až tady je stojan s informacemi a také dvoupodlažní budova, která mi vždy byla záhadou. Tato budova byla postavena krátce po dokončení nové budovy průmyslovky pro potřebu dílen pro strojnické obory. Dílny tam prý jsou i nyní.

Na chvíli se Majerovou ulicí okolo průmyslovky vracíme na Klatovskou třídu, kde je na rohu obytný dům Karla Wanky, velkostatkáře a majitele okolních pozemků i dalších realit. Byl to syn Františka Wanky, právníka, velkostatkáře a plzeňského purkmistra z let 1850 – 1861. Dům s 12 komfortními byty mu postavila v letech 1914 – 1915 v Plzni již známá firma Müller & Kapsa podle vlastního projektu. Má prvky secese i kubismu.

Vracíme se zpátky. Trochu mne překvapuje, že jsem nikde nenašla zmínku o domě architekta Bohumila Chvojky, který patří mezi slavné vily Plzeňska. Chvojka, pedagog na průmyslovce v Plzni, realizoval právě v Plzni celou řadu domů - Okresní nemocenskou pojišťovnu na Denisově nábřeží (dnes je tam poliklinika), Kroftovy domy Měšťanského pivovaru, okresní dětský domov na Lochotíně a budovu zdravotnické školy na Americké třídě (dnes je tam OSSZ). Samozřejmě si naprojektoval i svůj dům, ale i sousední patrové řadové domky, aby ulice působila jednotným dojmem. Dům si zachoval svoji původní podobu a bydlí tam jeho potomci.

Pokračujeme ulicí Politických vězňů. Na rohu s Dvořákovou ulicí je 6. zastavení - domy pro zaměstnance Škodových závodů. V bloku, který je vymezen ulicemi Majerova, Raisova, Dvořákova a Politických vězňů, postavily Škodovy závody v letech 1922 - 1949  bytové domy pro své zaměstnance. Mezi prvními byl v letech 1923 – 1925 postaven blok čtyřpodlažních domů v Raisově a Dvořákově ulici. Na rozích dominují pětipodlažní domy. Rohový dům v Raisově ulici je ozdoben logem Škoda. Další domy např. v Máchově ulici stavěl i Pensijní fond dělníků Škodovky. Těch škodováckých domů je v této části Bor celá řada.

Už jsme u 7. zastavení - sanatorium doktora Mulače - v Dvořákově ulici na rohu ulice Politických vězňů (tehdy Žitné ulice) byla v letech 1905 – 1906 postavena firmou Müller & Kapsa secesní vila profesora Hynka Pášmy. Vila měla zaoblené nároží a rohový balkon. Byla to jedna z prvních vil v českých zemích, která měla plochou střechu. Původní vilu připomínají jen dvě mozaiky. V letech 1926 - 1929 byla upravena na soukromé sanatorium nového majitele objektu, lékaře Jana Mulače, kde měl kromě ordinace, také operační sál, rentgenologické pracoviště a pokoje pacientů. Po dokončení adaptace přistavěl k vile třípodlažní porodní kliniku. Již tehdy se vstupovalo z Dvořákovy ulice.

R. 1944 byl Jan Mulač zatčen a odsouzen. Po skončení války ještě nějaký čs vedl tuto svoji kliniku. Po znárodnění se vrátil do rodných Skořic na okraji Brd, kde hospodařil na svém statku a kde také zemřel. R. 1952 se sanatorium stalo závodní nemocnicí Škodovky. Byla rozšířena. Od r. 1992 je pojmenována po svém zakladateli.

K 8. zastavení - TJ Sokol musíme projít Dvořákovou ulicí až za Klatovskou ulicí do Böttingerovy ulice, která v 30. letech 20. století uzavřela na jihu zahradní čtvrť s názvem Bezovka. Byla pojmenována po plzeňském rodákovi - fotografovi Josefovi Böttingerovi (1839 – 1914), který do Plzně přivezl techniku chromatografie. Byl činný v mnoha směrech - ilustroval, kreslil i karikatury, dokumentoval architekturu i městská panoramata. Na Zemské jubilejní výstavě r. 1891 instaloval expozici v Průmyslovém paláci. Byl členem Měšťanské besedy a Sokola.

Zastavení je u areálu TJ Sokol Plzeň III – Bory. Již ve 20. letech 20. století tady vzniklo letní cvičiště. R. 1931 si postavili dřevěnou stavbu, kde měli šatny a sklad nářadí. Zděná budova byla postavena až o 6 let později.

R. 1928 při TJ bylo založeno loutkové divadlo. Prvním principálem byl Josef Kašpar, v té době měl jen 13 loutek. Po čase mu jeho přítel Josef Skupa věnoval Spejbla a později i Hurvínka. Během 2. světové války byla činnost divadla přerušena. Loutky i dekorace byly uschovány ve starém vagónu mezi uhlím. Jen Spejbl s Hurvínkem nějakým záhadným způsobem zmizely. Po válce bylo divadlo vybudováno ve starém dřevěném stavení. Tam se hrálo každou neděli. Divadlo nezaniklo, hrálo se tam pod různými zřizovateli až do r. 1988, kdy se přestěhovalo do Divadla malých forem v Domu kultury ROH. Od r. 1999 divadlo hraje v objektu skvrňanského M-klubu. Do divadla V boudě, jak se to jmenovalo od 80. let 20. století, jsem na loutkové pohádky chodila s mými dětmi.

Teď se musíme vrátit zpátky do Dvořákovy ulice, kde na rohu s Klatovskou třídou je 9. zastavení. Tady jsou proti sobě hned 2 zajímavé budovy.

Po pravé straně je v současné době Švejk restaurant a hotel. V areálu své zahradní restaurace, která byla oblíbeným výletním cílem Plzeňanů, ho v letech 1905 – 1906 nechal postavit obchodník a majitel realit Jan Rozum jako nájemní dům se zábavním podnikem Tivoli. Tehdy vznikla třípodlažní budova s obytným podkrovím, kde se kombinovaly tehdejší moderní prvky, prvky secese i prvky čerpající z národních tradic. Štít do Klatovské třídy je hrázděný s výrazným přesahem zastřešení, štít do Dvořákovy ulice je zdobený věžičkou. Nárožní verandy mají dřevěné sloupky a vyřezávané zábradlí. Dům sloužil k bydlení i zábavě – v přízemí byla restaurace s pivním sklepem, v patře byty. V zahradě byl dřevěných kuželník, altán s orchestřištěm a dětské hřiště. R. 1932 byl přistavěn nový sál, kde od r. 1937 bylo i kino. Během 2. světové války si zde zřídila německá armáda důstojnický klub. Po válce byl vrácen původnímu majiteli. V 50. letech objekt získala Škodovka, resp. závodní klub ROH. V sálu označeném Svazáček byli v sobotu taneční zábavy, v neděli odpolední čaje. Tam jsme hodně chodívali tancovat. Po r. 1989 došlo k proměně. Sál se přestal využívat, od r. 2005 je tam prodejna nábytku. Restaurace je v budově stále a pořád patří v Plzni mezi oblíbené.

Na protějším rohu každého zaujme další úžasný nárožní Štechův dům, který si postavil r. 1905 plzeňský architekt a stavitel Rudolf Štech. Byl to jeden z prvních domů v této oblasti. Vstup do domu je v nárožní arkádě, nad kterou je dřevěná lodžie. Novorenesanční fasáda je doplněna Alšovými freskami. Oba štíty byly během 2. světové války zničeny. Nahradily je repliky.

Rudolf Štech (1858 - 1908) se narodil v rodině zednického mistra Karla Štecha. Vyučil se zedníkem, architekturu studoval v Praze a později ve Vídni. Od r. 1889 pracoval v Plzni – byl tady dokonce předsedou obchodní komory Jednoty stavitelů. Postavil zdejší poštu, pivovar Prior, divadlo, ředitelství státních drah i centrální vlakové nádraží. V letech 1892 - 1904 navrhl a postavil v Plzni dvě desítky novorenesančních obytných domů, pro které navrhl sgrafita a malby Mikoláš Aleš. Od r. 1890 pracoval i na stavbě plzeňské Velké synagogy. I když byl slavným a úspěšným mužem, během let se výrazně zadlužil. Bohužel nevěděl , jak se z dluhů vymanit, jediným pro něj možným východiskem bylo spáchat sebevraždu – v lednu 1908 se oběsil v podkroví plzeňské synagogy.

Opět se vracíme do ulice Politických vězňů, kde je 10. zastavení - Josef Skupa. Je věnováno českému loutkoherci, scénografovi, pedagogovi a zakladateli Divadla Spejbla a Hurvínka Josefu Skupovi. Během první světové války byl z fronty převelen do Plzně, kde pracoval pro Městské divadlo jako scénograf a spolupracoval s Loutkovým divadlem Feriálních osad. Největší úspěchy měl s loutkami Spejbla a Hurvínka, vystupoval s nimi i v rozhlase, natočil i gramofonové desky. R. 1927 založil Plzeňské loutkové divadélko prof. Josefa Skupy. Manželka Jiřina mu pomáhala a řadu let vodila Hurvínka. S divadlem cestovali po republice i v zahraničí. R. 1944 ho gestapo zatklo a věznilo v Drážďanech. Při bombardování města r. 1945 uprchl a vrátil se zpátky do Plzně. Po válce odešel do Prahy, kde se stal vedoucím loutkářské divadelní katedry pražské AMU. Zemřel r. 1957 v Praze. Jeho pokračovatelem se stal Miloš Kirschner.

Kromě toho, že tady pracoval, tak si tady nedaleko Borského parku v letech 1933 – 1934 pořídili i řadový dům. I když dům stavěl Antonín Štipl, připomínalo řešení interiéru způsob stavby Adolfa Loose. Vzhledem k tomu, že tu nikde není obrázek, ani adresa tohoto domu, tak patrně už neexistuje.

Tady také je vzpomínka na tzv. Barákovou kolonii, soubor provizorních dřevěných baráků, kterou během 1. světové války postavila Škodovka pro dělníky-vojáky v nynějším bloku Máchovy, Dvořákovy, Raisovy a Baarovy ulice. Po válce je převzalo město a upravilo pro nouzové bydlení. Vzhledem k tomu, že v domech bylo levné bydlení, bylo o ně zájem, i když se zde žilo hodně bídně. K jejich stržení došlo až r. 1935 a na jejich místě byly postaveny nové bytové domy.
V těsné blízkosti jižním směrem byl vybudován sportovní areál SK Plzeň s funkcionalistickou klubovnou, kde je fotbalový stadion, atletická dráha a 16 tenisových dvorců.

K dalšímu 11. zastavení - Borský park se přesouváme na křižovatku Klatovské třídy a ulice U Borského parku. Zastavení je samozřejmě věnováno Borskému parku o rozloze 39 ha. Je to nejrozsáhlejší park na území města. První náznak tohoto parku byl v 80. letech 19. století. K jeho rozšíření došlo r. 1914 na místě bývalého vojenského cvičiště, které patřilo k nedalekým kasárnám. V parku je hlavně velká travnatá plocha, kterou křižují rovné i obloukové stezky. Jsou zde lipové aleje, ale i památné stromy - Mickiewiczova a Husova lípa. Tehdejší park měl 25 ha. K dalšímu rozšíření směrem k železnici došlo v letech 1930 – 1931.
V 60. letech 20. století tady byla vybudována tramvajová točna a konečná stanice autobusů. Od r. 2015 je zde pomník Jiřímu Trnkovi. Tramvajová linka byla prodloužena a konečná letos zanikla. V říjnu tam byla otevřena novostavba kavárny, která se stala vstupní branou do Borského parku.

Na opačném roku – přes ulici U Borského parku je čtyřpodlažní budova, která byla postavena r. 1926 podle návrhu Hanuše Zápala pro Masarykův ústav pro zmrzačené děti. Ten vznikl již r. 1921 a zpočátku využíval nedalekou budovu školy pro válečné invalidy, která však tomuto účelu vůbec nevyhovovala. R. 1961 byla zrušena ve 2. patře sluneční terasa a nahrazena nástavbou se dvěma ložnicemi. Dnes je v budově Městský ústav sociálních služeb.

K budově ze strany Klatovské třídy byl r. 1931 přistavěn obytný dům, na jehož střeše je ze stejného roku socha Jana Sladkého Koziny.

K budově Masarykova ústavu ze strany ulice u Borského parku byl v letech 1947 – 1950 přistavěn Domov mladých, další čtyřpodlažní stavba s plochou střechou. Dnes je součástí komplexu hotelové školy.

K poslednímu 12. zastavení - Borská věznice v blízkosti parkoviště věznice Bory se musí projít Klatovskou ulicí okolo Borského parku. Také se nechá projít parkem. Samozřejmě se týká známé věznice. Byla postavena v letech 1874 – 1878 daleko za hranicemi tehdejší městské zástavby. Byla to první novostavba trestnice a jedna z největších a nejmodernějších věznic v monarchii. V areálu byly obytné i administrativní budovy, nemocnice, kaple, strojovna i vodárna. Patřila k němu i nedaleká plynárna. Vlastní třípodlažní budova věznice má hvězdicovitý půdorys. Z centrální osmiboké haly završené kupolí vede 8 budov – paprsků. Kvůli tomu se borské věznici říkalo Hotel Hvězda. Tento způsob stavby umožňoval sledovat všechna křídla s minimálním počtem dozorců. Vstup do areálu zajišťovala brána v tzv. velitelské budově. Ohradní zeď okolo areálu byla z původních 3,8 m zvýšena na 7 m a doplněna pěti strážními věžemi. Roku 1950 byla zrušena původní kaple. Nové kaple se věznice dočkala až v letech 2015 – 2016.

Věznice byla určena politickým vězňům a mužům s dlouhodobými výkony trestu. Od 90. let 19. století byla jediným zařízením pro politické vězně u nás. Své tresty si zde odpykávala celá řada známých osobností: Alois Rašín, pozdější 1. československý ministr financí, spisovatel S. K. Neumann, maršál britského letectva Karel Janoušek, poslanec Stanislav Broj nebo poválečný zástupce náčelníka generálního štábu Heliodor Píka. Ten byl tady r. 1949 jako jediný vězeň v poúnorovém období popraven.

V 1. pol. 50 let 20. století tady skončilo i 12 hokejových reprezentantů i s brankářem Bohumilem Modrým. O 30 let později se tady potkali jiní vězni režimu – Václav Havel, Jiří Dienstbier a Dominik Duka.

Na tomto smutném místě stezka končí. Je to hezky udělané a myslím, že řada lidí se zde dozví řadu zajímavostí, o kterých neměli ani tušení. My se o historii zajímáme dost, leccos pamatujeme, ale i my jsme tady občas získali nové informace. Škoda, že tyto stojany budou asi v brzké době odstraněny. Datum 23. - 31. října 2023 je pouze na 1. tabuli, tak třeba se někdy v těchto místech ještě objeví. Myslím, že je to dobrý nápad připomínat historii.

Plzeň - Stezka Bory aneb Šumné Bory – Od Semlerových k věznici na mapě