Po hřebeni Vizovických vrchů z Lidečka do Drnovic

"Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem" - moc pěkné pranostiky si vymysleli ti naši předci - peciválové. (Docela by mne zajímalo, v jakých fázích proběhla jejich proměna na lid turistický.) To my, Valaši, máme toulání zakotveno v genech! Zřejmě už od doby, kdy rozčilený praotec Jura Bača pozvedl valašku, namířil jí z rumunské nížiny směrem k horám a zavelel ke shromážděnému lidu a ovcím: "A ideme!" A tož šli a šli a to nejskalnější a nejhouževnatější jádro dorazilo až do moravských pohraničních hor, kde se jim zalíbilo. Ovečky už měly toho největšího čundru ve valašských dějinách tak akorát (a bolela je kopýtka), a tak zde putovníci rozbili tábor... a zkysli tu dodnes! Toulání jim ale zůstalo v krvi a touto genetickou poruchou trpí i v současnosti velká část valašské populace. K níž patřím samozřejmě i já. Když poleví sněhy, nechávám se svést voláním modrých obzorů, v práci si nahlásím den dovolené a jdu objevovat neznámo. Nemaje ovečku, musím vyrazit sám, neb manželka si od šéfa volno nevyškemrala...

Je polovina března a když v sedm ráno vystupuju v Lidečku pod Čertovýma skalama, je tady ještě zima jak sviňa! No nic - svačil jsem už v busu, nezbývá tedy, než se zahřát pohybem. Dnešní bude déle trvající, neboť mne čeká štreka až do Drnovic, vzdálených nejmíň 15 km. Nejprve ale musím prozkoumat neznámou skálu nad údolím soutěsky Lomensko, kterou jsem "objevil" na Mapách.cz. A tož zamávám na pozdrav skalám, které nanosili čertiska a po lesní cestě, vedoucí po vrstevnici nad hluboce zaříznutým údolím Senice, vyrážím vstříc dnešním dobrodružstvím. Nebudu vás napínat - tu skálu jsem nenašel. Buď jsem neschopný já, anebo se na mapě někdo "ukreslil", ale to nevadí. Namísto šutrů jsem objevil spodní okraj sesuvu, který sjel při velkých moravských povodních šupem z horních svahů vrchu Kopce až téměř do koryta říčky. Protože se mi nechtělo vracet zpět k Čerťákům, zvolil jsem směrem další pouti zkratku. No to jsem tomu ale dal - takhle snad netrpěli ani páni podnikatelé v těch svých fitcentrech: stráň kopce jako by byla dokonalou napodobeninou blízkých slovenských kotárů a mé nebohé zimní špeky se při jejím průstupu začaly rozpouštět snad geometrickou řadou... (Čest jejich památce!)

Konečně dosaženo lesní cesty s modrou turistickou značkou, která v půlce Kopce obkružuje jeho svahy. Jelikož kromě jiných neřestí trpím i babskou zvědavostí, shazuji batoh a jdu se podívat k 200 m vzdálenému sesuvu. Kdysi tuhle lesní cestu smetl jak malinu, ale dnes už je vše znovu spraveno a místo po přírodní katastrofě zarůstá vegetací. Po návratu volím k vrcholu další zkratku. Tentokrát po lesní cestě, jejíž úklon připomíná závodní lyžařskou sjezdovku. Ale zase mne rychle vytáhne až téměř pod vrchol Kopců (Zámčiska) a nabídne mnohý zpětný pohled do kraje. Když se konečně vydrápu pod první ze skalnatých příkopů, které jsou zvláštním poznávacím znamením tohoto kopčiska, schovávám batožinu za skalku a vyrážím na obhlídku míst, kde už jsem drahnou chvíli nebyl. Nacházím se v přírodní rezervaci Kopce a kromě všudepřítomného balvanového proudu a suti jsou zde příkopy, které vypadají jako vyhloubené lidskou rukou (ono zde v minulosti bývalo pravěké hradiště). Ve skutečnosti jsou přírodního původu a vznikly hlubinným ploužením.

Na dně skalních depresí se místy černají tajemné otvory do hlubokých slují. Než se v nich začali vrtat speleologové, žili místní domorodci v domnění, že se jedná o vchody do pekla a jen ti nejodvážnější z nich - zbojníci, si do nich ukrývali své poklady. Novodobí průzkumníci zde objevili 12 větších jeskyní. Ta největší jménem Naděje dosahuje délky přes 100 metrů a kromě dvou síní a chodeb se zde nachází podzemní propast, po níž je možno se spustit do hlubších pater. Ale jedná se o pseudokras, a tak bychom ve zdejších pískovcových a slepencových dutinách hledali krápníkovou výzdobu marně. Navíc je podzemí obydleno chráněnými druhy netopýrů a vstup dolů je obyčejným smrtelníkům přísně zakázán. Což návštěvníkovi důrazně připomene hlavně ta vylomená mříž hlavního vstupu do nejdelší jeskyně! Já, nemaje sebou baterku, samozřejmě vlezu jen na okraj podzemní dutiny. A po obejítí několika dalších příkopů se vracím pro batoh a společně se po lesní cestě vpravo přesunujeme k nedaleké skále zvané Seda.

Pojmenovala ji tak kdysi má (tehdy tříletá) dcera, ale co má ten název znamenat, na to jsem se jí zapomněl zeptat. O rozložité skalisko zakopnete hned u cesty. Pokud se rozhodnete je obejít, zjistíte, že je ze spodní strany vysoké až 6 m, za ním narazíte na miniskalní soutěsku, ohromnou depresi a další, už ne tak malebný skalní výchoz. Jedná o velmi působivé, ba až mystické místo a já jsem s jeho návštěvou víc než spokojen. Bohužel nastal čas popojít dál. Od Sedy cesta obchvatem stoupá do sedla za vrcholem Zámčiska a jelikož je dosud pokryta zledovatělým sněhem, mám z tohoto úseku radost. Na rozcestí lesních cest si zvolím tu, která směrem k západu klesá pod hřebenem ke Krajčici. Tady na jižních svazích už je komunikace sněhuprostá a suchá a místy se otevře daleký výhled do KRAJINY, dokonce vidím až hřeben rodného Hložce - horské odnože, patřící Bílým Karpatům.

Najednou co to? Můj pohled zabloudí vysoko do stráně nad mou hlavou a shora na mne kouká jakási - mě dosud neznámá - skála! I když na rande se skalními útvary nechodím obtěžkán ani karabinami ani horolezeckým lanem, přesto se i ten fotoaparát do extrémně strmého svahu pronese! Zblízka vidím, že se nejedná o celistvou skálu, ale soustavu rozdrobených bloků, pomalu sjíždějících od hřebene dolů ze svahu a také, že i ta jejich největší stupňovitá výška dosahuje jen slabých sedm metrů. Co ale bylo skále upřeno Máti Přírodou na výšce, bylo doplněno pozoruhodnou výzdobou: každý metr čtvereční jejího povrchu je pokryt mělkými i hlubokými kruhovými dutinami (místy i tafoni), takže vypadá, jakoby cizího vetřelce pozorovala nesčetnými zraky. Proto dávám těmto roztomilým pískovcům z luhačovických vrstev magurského flyše jméno Tisíce mých očí. (Pro případné šťouraly připomínám, že se tak jmenuje i jedna skladba mé oblíbené rockové skupiny Progres 2!)

Za "Tisíci očí" vycházím na louku, která se stala oblíbeným místem pro pořádání křesťanských táborů pro mládež. Od mé poslední návštěvy přibyla i bytelná dřevěná základna, kde se dá na velké verandě posedět a uždibnout z nesené svačiny i nějaký ten žvanec. Po krátkém odpočinku, doplněném nezbytnou průtahovou tyčinkou značky Camel, vyrážím z louky po cestě do lesního svahu Lazu, pokrytého pískovcovými balvany a menšími skalkami. Chvilku se snažím najít největší zdejší kuriozitu - třímetrový skalní tunel (či spíše komín), ale on jakoby se do pekla propadl! Tož nic - není čas, musím zase dál... Na vrcholku hřebene procházím pod stěnami nižších skal Žraloků, na jejichž stěnách se nacházejí možná ty největší tafoni z celého Valašska a o chvilku později už stojím na posledním skalním výchozku. Až donedávna se mohl pochlubit krásnou skalní mísou, ale dnes jsem zklamán: skalní studánka už má odstudovánkováno, neboť dosáhla posledního stádie vývoje a kvůli vyvinutému odtokovému žlábku už se na její hladině nebudou moct lesní zvířátka nikdy pokochat pohledem na to, jak jsou krásná...

Pod úbočím Lazu narazím na opravdovou studánku s odpočívadlem, které časově náročnou destrukcí lesní vandalové upravili do naprosto neodpočivatelné podoby. Po doplnění tekutin vycházím na cestu s modrou značkou, která vzápětí pokračuje lesní pěšinou s ledem a blátem až k rozcestí Láz. Odtud to sice není daleko k rozcestí u Lačnovských skal, ale hřebenová cesta je využívána hlavně lesáky, a tak tam, kde není ledovice, jsou snad tuny bláta! A okrajem lesa se jít nedá... ach jo! Moje cestovní rychlost rázem klesá na 2 km za hodinu a já, k nerozeznání přemaskován do podoby prasete obecného, dosahuji dalšího rozcestí. Pochopitelně neodolám a jdu krátce pozdravit Horní Lačnovské skály. Zarůstají mi, drahouškové, čím dál víc, za chvilku se na ně už ani nebude dát z odstupu koukat...

Po návratu na rozcestí se vzdávám dobrodiní lesáckého tankodromu a po modré zase rozumně kus zasněženým lesem. Krátké stoupáníčko poutníka vyplivne na okraj rozlehlé vrcholové louky, na jejímž vzdáleném konci se rýsují obrysy místa, kde stávaly Vařákovovy paseky. Ještě předtím si ale s potěšením z tabule přečtu informaci o šafránu bělokvětém. Jak známo, přivandroval k nám na Valašsko spolu s Napoleonovým vojskem a na loukách u Lačnova a Pozděchova tvořívá na jaře nepřehlédnutelné koberce květů. Ale on se vyskytuje i tady na Vařákových pasekách a z počtu čtyř jedinců se rozrostl už do tisícovky! O chvilku později dosahuji místa tragédie, která se zde odehrála na samém konci II.světové války - Němci kvůli pomoci partyzánům podpálili stavení pasekářů a pět z nich připravili o život. Vše o těchto událostech se návštěvník dozví z několika Info tabulí, dále je zde k vidění upravený pomník obětí, dvě lípy a turistické odpočívadlo, které je (Ó - jak pietně) umístěno pouhých pár metrů od pomníku!

Od Vařákových pasek mne čeká stoupáníčko na zalesněný hřeben, kde se z nově odlesněné části lesa k nebesům vypíná vysoký stožár telekomunikací. Při pohledu na něj člověka napadne, že by se dal - tak jako blízká Doubrava - využít na skvělou Rozhlednu. Ale to už by tu asi bylo přerozhlednováno! Kolem lesní silničky pod vysílačem jsou poskládány nezanedbatelné metry a metry dřeva, pak se silnička skulí dolů do sedla Bařinka s důležitým turistickým rozcestím. Jedna z tras vede i na blízkou Ploštinu, ale tím směrem já volím cestu údolíčkem jménem Peklo. Silnička prochází hlubokým hvozdem, pokrývá ji led a sníh, a já musím opět z batohu vylovit mikinu, neboť bych jinak snad zmrzl! Místo pekla je tu totiž Sibiř! Druhá polovina údolí, kterým stoupám k Ploštině, už je bohatě osluněna. A protože se blíží poledne, je už toho slunce kupodivu i na březen dost... a tož se svrškem šup zpátky do batohu!

Procházím Ploštinou a zamířím k návrší s dodaleka viditelným památníkem tragédie. Tady se na chviličku zastavím, rozhlédnu se do kraje a ve vzpomínkách vyvolám vše přečtené o událostech. Poté už dolů z kopce po značce do Drnovic. Úvodní část cesty vede lesem, pak vycházím na pastviska nad dědinou, kde malebné skupinky oveček ze země dolují poslední relikty loňské travičky. Kousek od cesty se nachází remízek se zaniklým lomem Chrástka. V podrostu je dosud k vidění nízká lomová stěna kvalitního pískovce, ze kterého si místní občané postavili nejen základy svých domečků, ale i školy. Pak už vcházím do dědiny. Míjím místní hasičárnu a budovu, v jejíž části se nachází nové Muzeum řemesel. Odtud pokračuji do centra obce. Kromě jakéhosi ohyzdného hollywoodského Malibu, který se sem nehodí, zdobí její střed opravený kříž, budova školy a obecního úřadu.

Když z Drnovic vyrážím přes kopec do Vysokého Pole, narazím na hezké vyhlídkové místo s dalším křížem. Ale hlavně na nový kostelík svaté Anežky České, který si bohabojní občané Drnovic nechali vystavět v roce 1991 a konečně jim tak odpadlo dojíždění na mše svaté do chrámu Páně v Újezdě anebo ve Valašských Kloboukách. Od kostela klesá cesta do Vysokého Pole, na jehož okraji se potkávám s několika vyrovnanými a nevystresovanými hafany (nestojím jim ani za štěknutí) a moje utrmácené nožky konečně dosahují hlavní silnice. Bus do Zlína mi sice ujíždí rovnou před nosem, ale od laskavých domorodkyň se mi dostává informace, že mi za dvacet minut jede další. A tož - ať na té zastávce nestojím jak svatý za dědinů - přesunuji se hore kopcem na druhou zastávku do středu obce a než to jede, dokonce i tu jednu "dýmku míru" stihnu ještě vyhulit...