Polabiny v Pardubicích

Jak již sám název napovídá, tak jde o krajinu podél toku Labe, která tvoří skrz město jakýsi zelený pás luk a lužních hájů spolu se slepými rameny výše jmenovaného toku, a to od Kunětic, Počapel a Brozan až po Opočínek, kde je jedno odstavené labské rameno prohlášeno za přírodní památku Labiště pod Opočínkem, přičemž památkovou ochranu získalo 12. května 1982 jako chráněný přírodní výtvor (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=721). Není tedy divu, že řada autorů o těchto místech přímo bájila. Příkladem budiž známý pardubický kronikář a spisovatel František Karel Rosůlek, který o nich napsal následující slova:

"Polabiny.

Nejnižší část Polabské roviny pardubicko-kolínské, kterou Labe, dokud nebylo regulováno, zaplavovalo a měnilo v ohromné jezero, z něhož jen Kunětická hora se vypínala k oblakům, nazývá lid Polabiny nebo Polabina.

Polabiny mají svůj zvláštní krajinný ráz a jsou po litošické krabatině a údolí u Chrtník (za Cholticemi) nejkrásnější částí našeho hejtmanství.

U Pardubic a Opatovic, u Přelouče i Kladrub, všude táž scenerie, jen že v jiných rozměrech, v jiných barevných odstínech, ale všude s týmž pozadím, s malebnými troskami Kunětické hory.

Posaďte se jen za jasného letního dne na vysoký travnatý břeh labský, nebo pohovte si na mateřídouškovém koberci na vyhřáté stráni! Neodtrhnete očí svých s milého obrazu, dýšícího klidem a něhou; v něm mnozí slavní malíři našli předmět pro svá umělecká díla. A ten milý obraz tanul asi na mysli také našemu vosickému Škroupovi, když tvořil nápěv k Tylově básni »Kde domov můj?«

Před vámi se leskne stříbrem v záři sluneční zčeřená hladina širokého Labe. V něm vrby stařeny koupají svůj dlouhý vlas. A nad řekou vznášejí se mihotavým letem švitorné vlaštovice, aby uhasily svoji žízeň. Nevšímají si bílého konipasa, jenž pánovitě prochází se na opuštěné rybářské loďce, uvázané ke břehu, kolem něhož prohání se zlatolesklé vážky a pestří motýlové.

Vysoké, tmavozelené koruny olší na protějším břehu a za nimi v pestrých lučinách mohutné duby a jilmy, tu houfně, tam osaměle jako stráže vystavěné, výrazně kontrastují temnými svými korunami i čistým modrem oblohy, po níž zvolna plují lehounké obláčky.

Osamělé stromy a četné jejich družiny, roztroušené v šťavnatých lučinách, v nichž snoubí se kolem tvrdého habru hloh se svídou a babyka s brslenem, v nichž popínavý chmel ovíjí hebké proutí vrbové i bělokvětou kalinu a ostnitá ostružina se šípkovím chrání hnízdo šedé pěničky i zlatožlutého strnádka, jsou charakterem rozkošných Polabin. Nad jejich krásou jásá skřivan, vznesší se vysoko k blankytu nad požehnaným českým krajem.

Dojem tak svěží přírody ruší jen místy podemleté, strhané břehy, odlišující se valně červenou a hnědou barvou od širé syté zeleně. Marně snaží se břehy zakrýti svlačec s bílými zvonci a modrokvětá potměchut. Jinde spatříš pustý písečný jesep s bělavými skořepinami škeblí a žlutými oblázky."

Část z těchto slov zůstala pravdivá dodnes v lokalitě, která byla dříve známá jako Nízké břehy, avšak v roce 1941 zahájeným zregulováním Labe v úseku Pardubice-Kunětice, jemuž předcházely dílčí úpravy toku v 10.-20. letech 20. století, zmizela na mnoha místech stromořadí vysokých topolů a dutých vrb, jež byly vždy doprovázeny různými keři (částečnou náhradou se stala výsadba nových stromořadí podél břehu Labe, neboť by město bylo zbaveno "typické okrasy a zajímavosti"). Za nimi se pak nacházela pole a pastviny, kde se hospodařilo několik staletí, aby se ve 30. letech 20. století objevil plán architekta prof. Dr. Ing. arch. Aloise Mikuškovice (viz https://www.archiweb.cz/alois-mikuskovic), podle něhož tu měla vzniknout vilová čtvrť. Avšak na tyto plány nikdy nedošlo, protože přišla německá okupace a 2. světová válka, takže mysl všech se ubírala jiným směrem, přičemž původní stav před regulací lze zjistit nahlédnutím do indikační skici stabilního katastru z roku 1839 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=CHR317018390).

Po osvobození se pak přišlo s tím, že vznikne v těchto místech velké sídliště, které bylo pojmenováno stejně jako tato místa. Jeho výstavba (generálním projektantem byl Stavoprojekt Pardubice, hlavním architektem Ing. arch. Miloš Návesník) byla rozdělena do čtveřice, resp. pětice okrsků, které postupně vznikaly v letech 1960-1980 a 1989-1996 (viz https://www.idnes.cz/pardubice/zpravy/puvodni-podoba-sidliste-polabiny-mela-byt-zcela-jina.A131122_2003133_pardubice-zpravy_jah) a v jejich rámci byl 5. ledna 1960 otevřen nový most přes Labe, dnešní most Pavla Wonky. V roce 1996 se pak Polabiny staly III. městským obvodem, k jejichž ochraně vzniklo již roku 1972 na místě původního Labského mostu zdymadlo a v roce 2003 se začaly na pravém břehu budovat protipovodňové hráze.

Tento zelený pás, v těchto místech nazývaný jako Niva Labe, zůstal jako zázrakem zachován, i když byl narušen některou výstavbou, ať již různými chatami a objekty technické infrastruktury, nebo řadou sportovišť. Z množství starých stromů se zachoval pouze topol v Polabinách, který byl k 1. listopadu 1994 prohlášen za památný strom a počátkem dubna 2023 se rozlomil a zřítil (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/pstromy/index.php?SHOW_ONE=1&ID=8256). Později však byl dlouhou dobu neudržován a teprve v posledních letech došlo k jeho sadovým úpravám. V letech 2014-2015 bylo navíc zrealizováno zdejší slepé labské rameno, jemuž se říká různě, od Labiště až po Mrtvé rameno (viz https://pardubice.rozhlas.cz/slepe-rameno-labe-v-pardubicich-je-vycistene-lide-sem-mohou-na-prochazku-6043607). Od roku 2006 zde nalezneme také letní kino (viz https://www.letni-kino.cz) a dalších změn se máme dočkat v následujících letech.