Velká pardubická
Velká pardubická
Známí pozvali na 124. Pardubickou. I když koně považuji za jedny z nejkrásnějších zvířat, přiznávám, že o závody těchto krasavců jsem se nikdy nezajímala. Písničku Miroslava Matouška s názvem Taxis si broukám sice léta, ale o rozměrech, historii i nebezpečnosti této nejznámější z překážek pardubického závodiště jsem také nevěděla. Do slunečného nedělního dostihového odpoledne (12. října 2014) jsem znala jméno pouze jediného dostihového jezdce - Josefa Váni. Informace o Velké pardubické steeplechase ( jednoho z nejtěžších evropských dostihů) se tedy podrobněji sbíraly až po jejím zhlédnutí.
Vidět na vlastní oči osminásobného vítěze Josefa Váňu, legendu pardubického závodiště (ale i dalších evropských překážkových dostihů) v sedle hnědáka Tiumena, bylo zážitkem. Závodů se účastnil už po osmadvacáté-letos s číslem 15. I když tento téměř dvaašedesátiletý žokej doběhl z celkového počtu dvaadvaceti závodníků jako šestnáctý, přitahoval velikou pozornost diváků.
Slovo steeplechase pochází z Irska. V 18. stol. zde poprvé probíhaly dostihy plnokrevníků na 6 km trati od jednoho kostela ke druhému (překlad steeplechase = věž a honba).
Překážkové dostihy jsou v současnosti dostihy na určitou vzdálenost, v nichž se překonávají různé příkopy a živé ploty.
Na Pardubicku má chov koní i sport dlouholetou a pestrou tradici. Kůň (bílý „půlkůň“) je symbolem Pardubic. Závodní dráze předcházely v pol. 19. stol. parforsní hony. Byly to předem připravené štvanice. Za pomoci psů jezdci na koních sledovali prchající zvěř a zdolávali u toho určité překážky. Honba se dle způsobů překonávání rozlišovala na francouzskou nebo anglickou. Zábava se přesunula i do Čech. Šlechtici a důstojníci z vojenských posádek, ovlivněni stylem anglické aristokracie, se k tomuto druhu povyražení i příslušně oblékali. Postupně se z jezdeckých radovánek několika nadšenců staly proslulé každoroční akce. První honbu na jelena pořádal v roce 1836 Oktavián Kinský. Plnokrevníky i psy si dovezl z Anglie. Kníže František Liechtenstein se v roce 1841 zasloužil o uspořádání první štvanice na Pardubicku. Do Pardubic, jež se staly střediskem parforsních honů Rakousko - Uherska (s malými přestávkami) až do roku 1913 se sjížděla šlechta z celé Evropy.
Účastníci parforsních honů přinášeli do městečka značné peníze a podporovali tak jeho rozvoj. Z tradice honů se zrodila Velká pardubická.
Honby pořádaly v různých obdobích různé osobnosti, mimo jiné i princ E.T. Taxis (1832-1892), sportovec, který usiloval o zvýšení sportovní i společenské úrovně honů.
K jeho jménu se váže název nejslavnější překážky Velké Pardubické. Po prvním ročníku dostihů se stal princ Taxis oponentem těch, kteří chtěli tehdy "Velký příkop" pro jeho náročnost zrušit. Jako „Taxisův příkop“ byla překážka oficiálně označena v roce 1892.
Kromě sportu byl a je dostihový závod také společenskou událostí (u nás s nejdelší tradicí).
Pardubická má kořeny v Anglii. První nejtěžší dostih na světě - Velká národní - v anglickém Liverpoolu (The Liverpool Grand National Steeplechase), konaná 29.2.1936, inspirovala i další země v Evropě k postavení drah.
Závodní dráhu v Pardubicích zřídil Dostihový spolek už v roce 1856. Konaly se na ní dostihy, ale Pardubická se poprvé běžela až 5. listopadu 1874 (u jejího zrodu stáli Oktavián Kinský, princ Emil Fürstenberg a hrabě Max Ugarte). Na dostizích si výborně vedli koně, kteří se účastnili již výše zmíněných parforsních honů.
Letos oslavila Pardubická 140. výročí vzniku. Závody se nekonaly v období první a druhé světové války, v roce 1968 (kvůli srpnové okupaci Československa) a jednou kvůli nepřízni počasí.
Současný ráz závodiště vznikl až po válce. Trať Velké Pardubické, jejíž povrch je především travnatý (ale nachází se tu i oranice), je dlouhá 6,9 km a koně na ní musí překonat 31 překážek. Z těch náročnějších jsou to např. Velké zahrádky, Velký anglický skok, Hadí příkop, Popkovický příkop, Francouzský skok, Irská lavice, Havlův skok a další. Jedním z nejtěžších skoků a nejznámější překážkou je Taxisův příkop, který se dnes skáče jednou v roce - při Velké Pardubické.
Letošní 124. Velkou Pardubickou navštívilo cca 30 000 návštěvníků. Po hodině a půl posunu šnečím tempem v nekonečné koloně aut jsme za 150,- Kč (lehce otrávení) ustájili dostavník v blízkosti dostihového areálu. Na akci byla vyhrazena silnice směrem na Chrudim. Chvála řidiči nejen za odvoz, ale i za téměř svatou trpělivost. Možná bychom na závodech byli dříve, kdybychom auto nechali poblíž ve městě a na akci přišli po svých (tak jak to dělalo mnoho jiných pěškochodců, kteří nás po celou dobu čekání v koloně nemilosrdně „předbíhali“). Vysmátí byli též ti, kteří přijeli téměř k areálu ( a ještě s 50% slevou) vlakem , trať totiž vedla rovnoběžně se silnicí, na které jsme čekali frontu. V areálu letiště, nacházejícím se též v těsném sousedství dostihového závodiště, byla vyhrazena také místa na parkování (s možností odvozu k závodišti autobusem – kyvadlovkou). Tuhle informaci jsme si ale, bohužel, předem nezjistili. Další odlehčení peněženky proběhlo u vstupu (190,- Kč).
Sponzorem dostihu byla Česká pojišťovna. Poskytla dotaci ve výši 4,800.000,- Kč. Generálním partnerem se stala poprvé v roce 1991 a každoročním sponzorem je od roku 1995.
Rekordmanem Pardubické je kůň Železník (zvítězil 4x, v letech 1987-1989 a 1991) a mezi žokeji dosáhl nejvíce vítězství Josef Váňa, který vyhrál 8x (4x se Železníkem, v roce 1997 s koněm Vronsky a v letech roce 2009, 2010 a 2011 v sedle Tiumena). I mezi trenéry je tím nejúspěšnějším Josef Váňa (jeho svěřenci 9x zvítězili). Jedničkou v čase je klisna Sixteen, která absolvovala s Josefem Bartošem v sedle v roce 2008 dostih za 08:58,99 (doposud jediný závod ujetý pod 9 min.).
V tribunách krytých i nekrytých si za různé poplatky zajistilo výhled mnoho diváků. Cena se pohybovala od 190,- Kč nahoru. Např. v lóžích se vyšplhala až nad 3. 500,- Kč. Procházela jsem se prostorem pod tribunami a pozorovala se zájmem garderobu mnohých žen, obzvlášť pak pokrývky jejich hlav. Klobouky různých tvarů a barev jsou v souvislosti s Velkou pardubickou odjakživa nezbytným doplňkem oblečení. Některé dámy vypadaly jako strašidýlka a vzbuzovaly úsměv, ale jiné byly opravdu parádně sladěné.
V prostorách hlediště pod tribunami se před vrcholem závodů mačkala hlava na hlavě. Bzučelo to i u sázkových pokladen. Hlavní dostih byl zahájen až na druhý pokus v 16:35 hod. Měli jsme poměrně štěstí, dostali jsme se až těsně k dráze. Odstartovalo dvaadvacet účastníků, cílem proběhlo sedmnáct koní.
Seznam všech zúčastněných koní a žokejů je (z novin) naskenován ve fotogalerii.
Na předních místech se umístili:
1. Orphee des Blins (Jan Faltejsek – stejně jako v roce 2012 a 2013),
2. Al Jaz ( Josef Sovka),
3. Klaus ( Jaroslav Myška).
Až ze zpráv doma jsem se dozvěděla, že obávaný Taxis (6m široká a cca 1,5m vysoká překážka z živého plotu) pohřbil klisnu Zulejku a zranil žokeje Josefa Bartoše, dvojnásobného vítěze Velké pardubické. Také dalším dvěma závodníkům a jejich koním zničil Taxis naději. Každý sport má svá rizika.
Musím přiznat, že více než samotné zápolení jezdců na závodních koních, zaujalo, s jakou noblesou a grácií se v čase mezi závody předváděli nádherní koníci, zapřažení do historických kočárů.
Přestože se jelo (z mého pohledu) tematicky do úplného neznáma, poznala jsem něco zcela odlišného ve srovnání s dosavadními zážitky.
Poděkování Ilči a Jarovi za pozvání na výlet do Pardubic.
Čerpáno z:
Mimořádná příloha MF DNES z 10.10.2014
http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_pardubick%C3%A1
Přidat do oblibených uživatelů
Pardubice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Velká pardubická
