Pomník zemřelých ruských zajatců na pevnostním hřbitově u Rasošek

Josefov vznikl jako pevnost, kterou sem poradil umístit Bedřich Veliký, ale po svém stoletém trvání byla citadela zrušena, protože se neosvědčila. Zní to pomalu jak historická anekdota, že si Rakousko dávalo radit od Pruska, jak by se mělo proti němu zabezpečit. Anekdotou přestala být historie Josefova za 1. světové války, kdy zde vznikl velký zajatecký tábor, kde skončily tisíce vojáků, z nichž nejvíce bylo Rusů a Italů a mnozí z nich se již z tohoto městečka domů nikdy nevrátili (následky frontových zranění a pravidelné epidemie cholery i dalších infekčních nemocí). Jen v březnu 1915 zde bylo již 23 000 zajatých Rusů a další stále přibývali.

Počátkem března 1916 uzrála mezi zajatými ruskými důstojníky myšlenka, že by se mohl zřídit zemřelým ruským vojákům společný pomník na josefovském hřbitově. Následně byli osloveni zajatí ruští umělci, kteří se tehdy nacházeli v Josefově, aby se zúčastnili soutěže, v níž byl nakonec 1. cenou oceněn návrh architekta Alexandra Michailoviče Makarova, 2. cenu obdržel koncept Nikolaje Alexandroviče Suškina. Nádherný a velkolepý Makarovův projekt byl předložen ke schválení rakouskouherskému ministerstvu války, které však jeho vybudování neschválilo, protože na vrcholku památníku měl být umístěn dvouhlavý ruský orel. Proto byl následně přijat k provedení návrh praporčíka Nikolaje Alexandroviče Suškina (viz https://novodevichiynecropol.narod.ru/02/sushkin_na.htm), který spojoval ideálně národnostní myšlenku s tou náboženskou (původně zhotovil 3 různé modely). Práce, jež obyčejně trvá 2-3 roky, byla vykonána během 5 měsíců, a to za podmínek, jež pro umělce nejsou zrovna příznivé, ať již jde o stálou přítomnost vojenských stráží, nebo o úplnou nepřítomnost živých lidí, nákresů nebo fotografií. Vše tak musel mít umělec ve své hlavě a sochy byly odlity v betonu dokonce dříve, než došlo od rakousko-uherského ministerstva války povolení k postavení památníku. O jeho provedení byl požádán sám autor, který byl v civilu sochařem v Tule. Za jeho dohledu byl památník proveden ruským zajatcem polského původu Leonem (Leonardem) Dobrowolskim, sochařem z Kyjeva, jemuž pomáhal Franciszek Zinek (psán též jako Sinek), stavitel z Petrohradu, který řídil 20-25 ruských vojáků, jež byli v civilu zedníky či kameníky. Pro ně měla tato účast rovněž hmotný prospěch, protože denně dostávali pracovní přídavek ve výši 40 haléřů a během práce měli volnější režim než ostatní.

8,8 m vysoký a 5 m široký památník z pískovcových pevnostních kvádrů a betonu (dar vojenského eráru z josefovských pevnostních hradeb) ve tvaru skaliska nese v čele nápis: „Нет большей любви, неж положить душу свою за други своя.“ („Není větší lásky, než položiti život za přátele své.“) a vzadu je umístěn text: „Да сохранится память вовеки в сердцах грядущих поколений о павших за царя и Родину русских воинах в великую европейскую войну.“ („Kéž uchrání po věky v srdcích budoucích pokolení památku padlých za cara a vlast.“) Na podstavci je uvedeno: „Сооружено русскими воинами в 1916 году. Скульптор прапорщик Сушкин.“ („Postaveno ruskými vojíny v roce 1916. Sochař praporčík Suškin.“) Do základu památníku byla vložena měděná deska s nápisem: „Založeno dne 16. srpna 1916 v přítomnosti nejstaršího podplukovníka Perlika, předsedy komitétu, podplukovníka Agapijeva a sochaře, praporčíka Suškina.“ Kromě ní byla do základu uložena zasmolená sklenice se seznamem všech ruských důstojníků, kteří tehdy byli internováni v Josefově a 10 stříbrných mincí po 10 kopějkách.

Na masívním základu se zabudovanými schodištními stupni je již zmíněný náznak skály, která je na vrcholu zakončena křížem, symbolem utrpení a víry. Všechny sochy mají výraz zádumčivosti a zármutku. U paty skaliny je socha starého ruského bojara v rozkročeném postoji, ve zbroji a s helmicí. Ruce se opírají o meč, který drží oběma rukama na prsou a jeho špice je zabodnutá v zemi. Tato postava má představovat „minulost“. Stranou od něho je postava klečící ženy se sepjatýma rukama a schýlenou hlavou, jež zosobňuje matku Rus, jak pláče a klade svým padlým synům věnec na mohylu. Ve skále nad ní je umístěna hlava trpícího Ježíše Krista, jež zvedá zrak k nebesům a je korunována trnovým věncem. „Budoucnost“ má zosobňovat vzadu se nacházející dvojice malých dětí, která listuje se zájmem ve velké knize ruské historie, hledajíc tu zprávy o slavných bojích, v nichž její dědové a pradědové kladli životy za svobodu lidstva. Ohrazení je z pískovcových sloupů, nárožní s reliéfy dívčích hlav a mělkými vázami na vrcholu a trojlistem v patě, mezi nimi se nacházejí nižší s profilovanou hlavou a všechny jsou pospojovány kovanými řetězy.

Ke slavnostnímu odhalení památníku, který byl postaven nákladem 4 800 K (jinde se uvádí pouze 4 600 K), došlo 17. prosince 1916, kdy ho posvětil c. k. vojenský kurát P. Bogdan Petrowicz, přidělený zajateckému táboru v Broumově. Německou řeč pak měl velitel staničního velitelství plukovník Heinrich Mollik. Netrvalo dlouho a pomník se všeobecně zalíbil, o čemž se též zmiňuje Cyrill Štěrba ve své knize "Z pamětí města Josefova. Od doby praehistorické až do samostatnosti státu Československého", jež vyšla v roce 1926: "Ruský pomník na hřbitově se zalíbil. Oba umělci Suškin s Dobrovolskim byli povoláni do Olomouce, aby zde činili opravy na štukatuře vojenského kostela." To již dávno trpěl souchotinami, a tak byl jako projev dobré vůle vyměněn zpět do Ruska, kde krátce poté zemřel.

Od té doby se u něj pravidelně konaly vzpomínkové slavnosti, a to zejména na svátek Všech svatých. 6. března 1964 byl tento objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/pomnik-zemrelych-ruskych-zajatcu-12859774). V roce 1995 byl památník zrestaurován Jiřím Kašparem. Tehdy byl reliéf nahrazen kopií a originál z bílého pískovce s hrubě sekanou rubovou stranou uložen v muzeu v Jaroměři. K další opravě došlo v letech 1996-1997. Roku 2005 byl památník zrestaurován sochařem Antonínem Wagnerem, což dokazuje nápis na malé destičce: „Památník N. A. Suškina restaurován v roce 2005 rest. A. Wagnerem Investor: velvyslanectví Ruské federace.“ Něco o památníku, jenž byl zmíněn i v románu Jiřího Šotoly "Malovaný děti", lze najít i zde: http://www.smirice.eu/rakousko/pomnik.htm.