Praha (Smíchov) - Malostranský hřbitov aneb kam létají bezhlaví andělé

Hřbitovy bývají nejen místem posledního odpočinku příslušníků lidského rodu, ale také cennými soubory umění sochařů a kameníků nebo klidným prostorem pro tichou meditaci. Jeden z našich nejkrásnějších a vše výše uvedené splňujících hřbitovů najdeme – poměrně překvapivě – také v centru Prahy. Navíc se zde, chtíc nechtíc, musíme zamyslet nad tím, jaký je vlastně člověk … a proč. Hřbitov určitě není místem pro promítání grotesek s Frigem, ale pohled na krásné sochy bezbranných andělů, kterým nějaký hrdina pozurážel hlavy, je velmi depresivní a hrdé slovo člověk svým způsobem silně degradující. Na druhé straně je pravdou, že i tato skutečnost přináší Malostranskému hřbitovu neskutečné kouzlo a tajemný půvab. Při procházce mezi hroby se tak návštěvníkovi hřbitova derou na rty slova jako krása, nostalgie, romantika, genius loci, úcta … a neskonalý smutek nad lidskou tupostí …  

Zajímavý je také fakt, že pražský Malostranský hřbitov nemá naprosto nic společného s „tou pravou“ Malou Stranou. Nachází se totiž na hranici Smíchova a Kosíř a vznikl jako důsledek morové epidemie, která Prahu zasáhla v roce 1680 (však se také svého času říkalo, že se jedná o jediný pražský hřbitov, kde na Dušičky nikdy nikdo nerozsvítí). Poté zde vznikla pastvina a ani jeho další historie pak nikterak veselá nebyla. V letech 1787 až 1884 sloužil Malostranský hřbitov jako městské pohřebiště pro celý levý břeh Vltavy, aby jej následně provozně uzavřeli, protože již byl zcela obklopen novou městskou zástavbou. V roce 1927 zanikla severní část hřbitova kvůli stavbě tramvajové linky a roku 1953 ještě větší díl z důvodu rozšiřování Plzeňské ulice. Znovu musel být hřbitov uzavřen – díky „tvůrčí“ činnosti vandalů – na počátku 21. století. Poté prošel břečťanem zarostlý areál v letech 2015 až 2016 náročnou rekonstrukci a revitalizaci (fa. Gema Art Group a.s., náklady 21.000.000,- Kč), aby se veřejnosti znovu otevřel teprve v červnu roku 2016. Dnes zde tak najdeme i „vrátného“, nové lavičky a kamerový systém. Je přitom téměř neuvěřitelné, že se jedná o hřbitov, který přibližně 130 let chátral a zarůstal, i když se jednalo o zapsanou nemovitou kulturní památku.

Svého času téměř zapomenutý Malostranský hřbitov, jeho podoba, dějiny i současnost nám přináší mnohé zajímavé informace (hřbitov je teď navíc „v kurzu i mediálně a publikačně"). Říká se například, že smutně tajuplná krása tohoto místa vyvolala v Janu Nerudovi, jehož rodiče jsou zde pohřbeni, touhu napsat sbírku básní, kterou poté nazval Hřbitovní kvítí. Součástí hřbitova je také empírový kostel Nejsvětější Trojice, který byl postaven v letech 1831 až 1837, kdy nahradil své četné předchůdce, tedy kostel sv. Václava, kapli sv. Rocha i stejnojmennou kapli z roku 1715. Mezi autory, kteří se podíleli na vzniku zdejších náhrobků najdeme i taková známá jména, jakými jsou Josef a Emanuel Maxovi, Václav Prachner, František Xaver Lederer, Josef Malínský nebo dílna Platzerových potomků. Asi nejznámější náhrobky pak patří knězi a spisovatelovi Pešinovi z Čechorodu, pasovskému biskupovi Leopoldovi Thun-Hohensteinovi (zřejmě největší litinový náhrobek ve střední Evropě, pocházející z roku 1831) a Svaté holčičce, zapomenout nesmíme ani na kaplovou Hrobku Haasovy rodiny. Hroby významných „superstars“ bychom tady možná hledali marně, ale přesto jsou zde prý pohřbeni i géniové barokního stavitelství Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové nebo pozdně barokní sochař Ignác František Platzer. Těch označených hrobů zde ale moc nenajdeme (kromě Nerudových rodičů se jedná např. o pěvkyni Josefinu Duškovou), ví se ovšem naopak, že zde byl svého času pohřben také Karel Jaromír Erben, jehož hrob byl ovšem druhotně přemístěn. 

Hřbitov s možností průvodcovské služby má sloužit také kulturním akcím (Dušičkové a Májové slavnosti), výstavám fotografií, literárním večerům nebo komorním koncertům vážné hudby. Hlavní vchod Malostranského hřbitova se nachází na Plzeňské ulici (hřbitov leží nedaleko Anděla, u stanice Bertramka) a otevřeno je zde denně od 9,00 hod. Zavírací doba se pak liší podle ročního období (od 17,00 do 19,00 hod.). A návštěvu tohoto unikátního klenotu se vzácnou galerii – zejména empírových funebrálních - plastik z 19. století (většina je signovaných a její úroveň a rozsah prý dokonce předčí i Národní galerii), o kterém většinou nemají tušení ani rodilí Pražané, rozhodně nejde než vřele doporučit.