Praha (Smíchov) - Svatá holčička
Nejznámějším a nejnavštěvovanějším místem Malostranského hřbitova, nacházejícího se na hranicích pražských čtvrtí Smíchov a Kosíře, je bezesporu náhrobek tříletého děvčátka, který je všeobecně nazýván Svatá holčička. Pozoruhodný náhrobek pochází z roku 1851 a jeho autorem je známý česko-německý sochař Josef C. Max. Jedná se vlastně o kamenný podstavec, na kterém leží – rovněž kamenná - postavička holčičky v dlouhém rubáši (či šatech) a s ručkami sepjatýma na prsou, jejíž tragický příběh bývá už po generace vyprávěn v různých podobách. Podle jedné verze pověsti se totiž jednalo o hodné děvčátko, které jednoho dne vypadlo nešťastnou náhodou z okna, podle jiné legendy šlo o dcerku malíře Kristiána Rubena, která zemřela v raném věku na tuberkulózu. V každém případě se tento náhrobek proslavil natolik, že jej popsal mj. i František Kožík v knize nazvané právě Svatá holčička.
A tak nějak vznikla legenda o svaté holčičce, která pomáhá dětem. A je zajímavé, že k ní dodnes ty děti chodí s kytičkami, svíčkami a papírky s různými přáníčky. Holčička se pravděpodobně jmenovalo Anička Degenová a zemřela ve věku 3 let. Na vybledlém nápise si na náhrobku můžeme přečíst, že zde leží Anna Degenová (*1848 +1851), dcera c.k. strážmistra a nádenice (nedaleko jsou pohřbeni také rodiče Aničky). Legenda o svaté holčičce také vypráví, že když se tenkrát v nebi rozdělovaly duše pro čerstvě narozené děti, stala se chyba a Anička dostala místo duše lidské andělskou. Když pak Anička přicházela na svět, zářila na nebi jasná Hvězda, práci zpívali a rozkvetly květiny i stromy v širokém okolí. Anička pak zvala domů děti z okolí, žebráky, prostitutky i zloděje (to by si dnes sociálka a Norsko smlsly) a dávala jim vše, co mohla (a jistě i to, co nesměla). Svým rodičům vysvětlila, že prostě musí, a protože prý rozuměla řeči zvířat i květin, uvěřili jí. Pozemský život byl ale pro Aniččinu andělskou duši příliš velkým břemenem a tak přišla ona chvíle skonu. Anička si v okně hrála s hadrovou panenkou, když přišel poryv větru, který jí panenku sebral. Holčička se po ní natáhla a díky tomu vypadla z třetího patra na zem. Byla na místě mrtvá a Bůh si následně vzal její trpící andělskou duši zpět (je přitom zajímavé, že jedna z méně používaných verzí pověsti hovoří o tom, že když někdo, bez rozdílu jestli se jednalo o zloděje nebo nakaženého pobudu, Aničku o něco požádal, tak ona hned vše potřebné u sousedů i cizích lidí vyžebrala – proto se jí říkalo následně svatá, což by ovšem mohlo souviset také s méně lichotivým rčením, že „blahoslavený chudý duchem“) …
K jejímu náhrobku, zhotovenému Josefem Maxem na objednávku jistého nerudného hraběte z Velkopřevorského náměstí (spíše ovšem jeho vnuka), který také podlehl andělskému kouzlu této holčičky, prý následně děti nosily různé hračky, nechávaly tam svaté obrázky, květiny a také svá přáníčka. To však platilo pouze do padesátých let minulého století, kdy svaté na dlouhý čas nahradili soudruzi, přítel nejvěrnější a Děda Mráz. Dnes zde ovšem hoří svíčky a leží květiny znovu.