Procházka obcí Chrastěšov
Už ani nevím, kolikrát mi při plánování túr do okolí Vizovic padl na mapě pohled na osamělou dědinku Chrastěšov, ale se zabrbláním - „Šak je to blízko, nic tam není a tož ně to neuteče!“ - jsem pak vždy zamířil někam jinam.
Na návštěvu osady došlo až při mé poslední túře, kdy jsem minulou sobotu šlapal ze Syrákova do Vizovic. Přiznám se, že původním plánem bylo do „hlavního města slivovice“ dorazit po hřebenové červené tur.trase a na dědinu jen spoza lesa z výše nakouknout. Jenže lesní cesty, po nichž jsem procházel, byly skoro všude až do výše deseti centimetrů zamaskovány blátem, což mne nad Chrastěšovem už tak nakrklo, že jsem červené značení opustil a sestoupil k jeho hornímu konci.
A rozhodně jsem nelitoval!
Na webu o Chrastěšově najdete pouze sdělení, že je dnes součástí Vizovic, od kterých je vzdálen 3 km (ve skutečnosti o 0.5 km míň) a na „furt“ tady žije necelých 150 lidských duší. Ze starého turistického bedekru Beskydy a Valašsko jsem pak ještě vymámil informaci, že zde stával asi 250 let starý panský dvůr, který po zrušení roboty obydleli podruzi a jež se stal odstrašujícím příkladem socialistického bydlení... a to bylo všechno!
Nabit těmito vědomostmi jsem se těšil, kolik tady nepotkám starých dřevěných chalup a polorozpadlých zděných stavení, ale i když jsem si nad horním koncem dědiny očka několikrát pečlivě protřel, nic takového jsem pod sebou neviděl.
První stavení sice roubenkou bylo, jenže novodobou. Zato mne na lučině nad ní zaujal originální bazén tvaru půlkruhové výseče, který by mohl být ozdobou leckterého městského parku. Další viděné domy o kus níž byly kupodivu všechny zděné a moderní. V místech, kde jsem postával, se lomila silnička propojující dvě (dle mého soudu nejzastavěnější) části dědiny. Její ústřední část se spolu s přilehlými pasekami totiž rozkládá na dně hlubokého údolí podél silničky vedoucí do Vizovic a okolo břehů Chrastěšovského potoka. Od východu do něj kolmo ústí bezejmenná vodoteč, nad jejichž břehy se z obou stran na stráních vypíná rozlehlá výstavba. Obě tyto části obce jsou s centrem spojeny okružní asfaltovou a na horním konci zpevněnou cestou.
Já musel řešit nejprve dilema, kterou část obce si pro sestup dolů do údolí zvolit. Ta napravo měla být podle mapy ve svém středu zkrášlena 50 metrů dlouhým rybníkem, jenže ta druhá zase nabízela lákavý pohled na starobylou zvoničku. I vydal jsem se tedy na horizont dědiny směrem vlevo. Cestou jsem se mohl kochat výhledem na celou širou kopcovitou okolní krajinu i na převážně moderní, ve velké míře ještě nedostavěná stavení. Což mi navodilo paralelu se zlínským Kudlovem: taky se vypíná na kopci vysoko nad městem a také zde probíhá masívní výstavba rodinných domů a vil, neboť nejen místní, ale i bohatí zlínští přivandrovalci touží po bydlení s hezkým výhledem a po životě bez ruchu velkoměsta. No a to samé zřejmě platí i o majetnějších Vizovjanech.
Všechna míjená obydlí naštěstí novodobá nebyla. Viděl jsem zde i několik roubenek a starých dřevěných stodol. U jedné z nich mne moc potěšil pohled na odstavený modrý traktor, což v mozku okamžitě odstartovalo přehrávku nedávno v rádiu slyšené písně, v níž se pěje: „Jede traktor, je to zetor, jede do hor, orat brambor.“
(Však myslím tenhle hit od Visacího zámku sami dobře znáte...)
Starobylá zvonička krášlící plochu imitující náves zase až tak stará nebyla. Však jí také z horní strany zdobila malá cedulka s informací, že zde sice stojí od roku 1887 a na konci první světové války byla obnovena, jenže roku 1991 byla celá přestavěna. I tak je to ale objekt pěkný a až na ty elektrické dráty též fotogenický.
O kus níž jsem kromě rozestavěných „obyčejných“ rodinných vil narazil i na jednu neobvyklou, rozlehlou a přízemní, jejíž design dal tušit, že na její podobě zapracoval pan architekt. Jenom mi připadlo, že se takováhle moderna do okolní líbezné valašské krajiny moc nehodí.
Centrum obce pak zdobila Chrastěšovská hospůdka, renovovaný Obecní dům a autobusová zastávka. Z ní v sobotu do Vizovic samozřejmě nic nejelo, takže nezbylo, než tam dojít pěšky. Naštěstí s tím byly mé nožky obuté v kanadách srozuměny a aniž bych jim dal jakýkoliv povel, samy od sebe tím směrem svižně zamířily...