Procházka suchým dnem Pustého žlebu
Nesnáším fňukaly, frflající už od narození na bědný život v naší malé republice. Nesnáším jejich prstíčky ukazující směrem za „velkou louži“, i ty oslavné ódy na zemi Ameriku. Myšleny samozřejmě USA, které v jejích očích povýšily na božstvo všehomíra. Podle jejich názoru je Praha ve srovnání se severoamerickými městy jen velkou vesnicí, a i ta naše příroda je taková jakási ubohá a neduživá. Nehledě na to, že u nás ani nemáme žádný div, jakým je třeba Grand kaňon.
V tom posledním sice mají pravdu, neboť tak velkou rýhu do zemského povrchu u nás opravdu nenajdeme, ale zase naše republika oplývá jinými krásami. Sice mnohem méně rozlehlejšími, ale nadarmo se neříká, že co je malé, je i milé.
A kupodivu i ty kaňony u nás máme! I když jsou mnohem menší jak americké, ještě neznamená, že jsou míň půvabnější. V takovém Moravském Krasu se poblíž jedné světoznámé ďoury do země nacházejí hned dva. Tady se jim ale neříká kaňony, nýbrž žleby. Oba se stýkají u hotelu Skalní Mlýn, oběma prochází uzoučká silnička, po které kdysi touhle úžasnou krajinou projížděla i auta. (Jako pamětník mohu potvrdit, že v sedmdesátých letech se tudy běžně jezdilo náklaďáky k blanenskému ČKD a tatínkovou „vétřieskou“ se dalo zajet i k Macoše.)
Zatímco Suchým žlebem se dostanete k přehluboké propasti, do blízkých Vilémovic anebo k jeskyni Balcarce, Pustým žlebem přijdete okolo vod říčky s tajemným jménem Punkva k jejímu vývěru z podzemí a vchodu do známých Punkevních jeskyní. Dál už silnička pokračuje suchým dnem žlebu až do šest kilometrů vzdáleného Sloupu.
Už před návštěvou zříceniny Blanseka jsem pojal úmysl, že si tuhle trasu celou projdu. Po návštěvě hradu a sestupu do hlubin Pustého žlebu jsem sešel až k lanovce, vedoucí na Macochu, ale kvůli nesmírným davům lidí se mi ke vstupu do Punkevních jeskyní už nechtělo. Musel jsem totiž šetřit síly na pochod kaňonem až na jeho horní konec, neboť teplota nad plošinou Moravského Krasu se tetelila na šestatřiceti stupních Celsia. Tady dole ale všechny návštěvníky překvapila jakoby puštěna mírná klimatizace, známá všem z návštěv supermarketů.
Houbeles klimoška – oba kaňony NPR prostě mají své specifické mikroklíma! Díky němu se dole daří vlhkomilnému rostlinstvu a nahoře, např. u Vilémovic narazíte na nefalšovanou skalní step. Jen ty mustangy, v jejichž sedlech se natřásají Indiáni (v čele s náčelníkem Winnetouem), budete asi vyhlížet marně...
I obhlédl jsem zvědavě spodní stanici lanovky, do níž shora přijížděly kabinky, natřískané spokojenými návštěvníky Macochy. Poté na ceduli omrkl ceny lístků - dospělí za asi dvouminutovou jízdu nahoru 100 Kč (tedy nic pro mne), hodil čelem vzad a vydal se na dlouhou pouť směrem k severu.
Silnička ale byla jiného názoru: svými nesčetnými výpady - tu k západu, a tu zase k východu - se jej držela jen přibližně. Zato ale nabídla poutníkovi něco, s čím se opravdu běžně nesetkává každý den. Opravdový kaňon, svírající se v místech Čertova vrata do podoby úzké soutěsky, a dál nad hlavou vysoké, až stometrové vápencové útesy. Za vraty byl skalnatý ostroh provrtán průchozím otvorem Čertovy branky, pozůstatkem bývalé průtokové jeskyně a hned za ní zamřížovaný vstup do Bertalánky, začínající čtyřmetrovou propástkou.
Cesta dál byla řadou dalších a dalších překvapení, Především pohledem na vysoké skály, jejichž stěny se místy černaly otvory do jeskyní. (Je jich tady v Pustém žlebu prý na 450, ale většina z nich je krátká.)
Neměl jsem sebou podrobnou mapu a tudíž nevím, jak se ty které podzemní prostory, do kterých smí návštěvník hned u cesty vstoupit, správně jmenují. Do paměti se mi ale navždy vřezaly dutiny, připomíjící gotická okna, ve skalní stěně vlevo u cesty, dále nepřístupný vchod do Amatérské jeskyně (která se se svou délkou může poměřovat i s těmi americkými „nej“) a mnohé další podzemní ďoury.
A také jeden trochu nepříjemný zážitek: ostroh tvořený malebným skaliskem a téměř románským portálem jeskyně vysoko nad cestou přivodil v mozku zkrat a téměř neslyšitelný hlas sirény nalákal k návštěvě. S botaskami na nohou a baťohem na zádech to nebyl nejlepší nápad. Zvláště když jsem si namísto po chodníčku zkrátil cestu přes čtyřmetrovou skalní stěnu. Nahoře před jeskyní mne totiž nečekala plošina, ale svah pokrytý jemnou sutí. Zpět to nešlo, nezbylo než se odrazit od skalní stěny a nahoru čtyřmo došphat jako kočkodan!
Následovaly další a další zajímavosti, kolem se měnily skály, jeskynní otvory a les. A také teplota. Ta se najednou zvýšila a to už jsem věděl, že se blížím k k obci Sloup s přístupnými jeskyněmi, kde mne u hotelu Břoušek čekala manželka. Někde jsem četl, že je nejhořejší část Pustého žlebu poměrně plytká a není už vřezána do skal... a vskutku: ještě asi deset minut cesty a byl jsem u cíle!