Za slunečního jasu do Moravského krasu - 1.část
O cestě na naši loňskou třídenní blanskou dovolenou jsem se dostatečně vypsal v recesním dílku Cesta do pohádky a nyní bych se rád zmínil i o tom zbytku. Protože je to trochu delší povídání, nezbylo než ho rozdělit do několika dílů...
Těsně před příjezdem na blanské nádraží se počasí náhle vybralo do pravé letní - Éňo néňo - podoby a do mne jako když střelí: popadl jsem za uši manželčino pojizdné zavazadlo a prchal nahoru do kopce, kde jsme měli v jednom mega hotelu zamluveno ubytování. Po vyřízení formalit zdviží na patro s naším pokojem. Nemaje po ruce bič, nezbylo než sladkými řečmi moji milovanou oblbnout natolik, že sebou opravdu dostatečně švihnula a my – převléknutí a obtěžkáni jen nezbytnostmi na jednodenní potoulání – ten autobus v 9.39 do Sloupu skutečně stihli!
Lístek do cíle ale koupen jen jeden, druhý do Nových Dvorů. Cestou jsem ženušku instruoval, že dojede sama na konečnou, pomalu si proleze povrchové sloupské zajímavosti a poté mne bude v určenou hodinu čekat v hotelu Broušek, nacházejícím se vedle vchodu do jeskyní. Za případné zpoždění se předem omlouvám, ale slibuji, že jí bude mobilem včas nahlášeno.
Pak už se bus mihl okrajem Nových Dvorů, já pohladil vyvalené Janě ruku a přichystal se k výstupu.
Tak... a teď si konečně můžu splnit svůj sen a krom zastavení na zřícenině Blanseka projít téměř celým Pustým žlebem, jehož půvabná zákoutí jsem dosud znal jen z obrázků!
Nejprve mne ale nožky přenesly na okraj dlouhé Novodvorské aleje. Převážná většina z nás pochytila slůvko alej už ze slabikáře. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, kolik se jich nachází v celé naší republice? Klid, prosím - tak jako vy, ani já neznám správnou odpověď. Evidovány jsou jenom ty chráněné a těch je u nás 193!
Vznik stromořadí lemujících cesty se datuje už do období renesance, ale ten správný kvapík při jejich velkovýsadbě nastal za baroka a nejvíce jich u nás bylo vysázeno za vlády Marie Terezie a Josefa II. Stejně jako tehdy mají i dnes mnoho významů.
V roce 2011 vyhlásilo ekologické sdružení ARNICA soutěž o Alej roku, do které bylo z celé ČR nominováno 53 alejí. Novodvorská alej nacházející se na území Moravského krasu soutěž s převahou vyhrála.
Nachází se za osadou Nové Dvory a bývala součástí cesty z Blanska do již zmiňované osady a ke hradu Blansek. Její „stvořitel“ - starohrabě Hugo František Salm ji zde nechal vysázet v první čtvrtině století páry. V současnosti ji tvoří ji lípy malolisté v celkovém počtu 60 stromů, délka aleje od osady k lesu (hranice NPR Vývěry Punkvy) činí asi půl kilometru a obvod největšího kmene dosahuje 415 centimetrů. Památkově chráněna je roku 1994.
Já bohužel její krásu nemohl dostatečně ocenit, neboť na blízkém poli se zrovna producíroval traktor s přídavným zařízením, rozmetávajícím chlévskou mrvu. Zemědělská technika bohužel předtím projela alejí, přemnoho drobků hnoje popadalo na cestu a mé nožky byly nuceny při průchodu alejí použít tzv. slalomový krok.
Na okraji lesa jsem jej konečně srovnal do normálu, přehoupl se přes vápencové temeno kopce a klesl k turistickému rozcestí. Od něj odbočoval úzký skalnatý hřeben, zarostlý neprůhledným zeleným šůdím. Jenže právě tím směrem mířila odbočka tur.trasy, značená ikonkou zříceniny.
Také máte rádi staré hrady? Při návštěvě Moravského krasu se nemusíte spokojit jen s prohlídkou Macochy a přístupných jeskyní, ale dušičku můžete potěšit i návštěvou dvou romantických hradních zřícenin. V severní části Krasu se u stejnojmenné obce nachází pozůstatky hradu Holštejna.
Druhá ruina jménem Blansek zase zdobí vápencový ostroh, vypínající se naproti Punkevním jeskyním a lanovce na nejznámější moravskou propast nad závratnou hlubinou Pustého žlebu. Přístup z kaňonu je možný po zelené turistické značce, která pár set metrů za Čertovou brankou začíná stoupat serpentinami do prudkého svahu, vyšplhá se až do sedla před hradem, a poté velmi pohodlně pokračuje lesem a lipovou alejí do osady Nové Dvory. Já naštěstí umím trošku číst v mapě, a tak jsem si k návštěvě starého feudálního sídla zvolil přesně opačný (vrstevnicový a mnohem lenošnější) přístup.
Blansek je zříceninou poměrně rozsáhlou - než projdete předhradím až do vlastního hradního jádra, musíte překonat vzdálenost větší než 200 m. Ale věřím, že to i vaše nožky učiní moc rády. Předhradí sestává z dlouhých nižších a táhlých zdí, vypínajících se po stranách vrcholku hřebene nad žlebem. Zajímavé jsou i zdi křídlové, vybíhající z boků předhradí do svahů, které bráníly útočícím vetřelcům proniknout podél vlastních hradeb. Doporučuji využít vyšlapaný chodník vpravo a nedělat průzkum ostrohu „bojem“ jeho středem, jako jsem učinil já, neboť se na konci ocitnete nad vysokým srázem hradního příkopu. Stavitelé zde využili skálu, jejíž stěnu přitesali za pomoci olůvka do kolmice a hrozí tu proto nebezpečí pádu s fatálními následky.
Nad příkopem se přístupový chodník vyšvihne do strmého pahorku s bývalou čelní hradbou. Na vrcholku skály vpravo stávalo nějaké větší věžovité stavení. Zbytky zadního hradu, který podle odborníků neměl žádnou věž, se nacházejí za dalším příčným, dnes už mnohem plytším příkopem. Za ním vystupuje brána (tedy její zbytky), kterou se vcházelo dovnitř. Vlastní hrad byl další hradbou rozdělen na dvě části. V té první stával patrový palác, z něhož se k velké radosti návštěvníků dosud zachovala západní a část severní zdi. Svírají spolu pravý úhel a zdobí je celkem deset velkých otvorů po oknech. Tenhle palác prý míval v každém podlaží dvě velké místnosti.
Za hradním palácem pak vidno pozůstatky zdiva po dalším hospodářském stavení a na okraji srázu nad propastí se tyčí vysoký střep něčeho, co připomíná věž. Tak jej popisovali badatelé už za minulého režimu, ale dle nových poznatků se jedná o zbytek mohutné obvodové hradby.
Pokud se tady nad hlubinou na chvilku posadíte a zadumáte nad tím, kdože si tu kdysi postavil tohle téměř nedobytné orlí hnízdo, vězte, že se o jeho vznik postarali olomoučtí biskupové. Vystavět jej nechal po půlce 13.století nám dobře známý Bruno ze Šaumburka a v majetku církve byl až do svého zániku. Kromě jména Blansek byl nazýván Blanskem a Starými Zámky. Historie hradní pevnosti kupodivu netrvala dlouho: i přes svou optickou nedobytnost se do ní v husitských válkách nepřátelská vojska přece jen dostala, v roce 1431 ji vypálila a o třicet let později už byl Blansek označován jako pustý.
Při průzkumu areálu zříceniny mne mezi stromy zaujal i výhled na mohutná bílá skaliska Pustého žlebu, perforovaná otvory jeskyní a tyčících se do velké výše nad jeho dnem. Téměř neznatelný chodníček, klesající pod zříceninou do hlubiny, z jednoho místa dovolil díky zoomu vyfotit i kabinku lanovky, stoupající nahoru k Macoše.
(Když jsem se pak při návratu zamyslel nad faktem, že na to, že za pár let Blansek oslaví titulem „pustého hradu“ už šestisetileté jubileum, je pozoruhodné, kolik z něj do dnešních časů zůstalo zachováno!)
Naplněn pak jen těmi nejlíbeznějšími emocemi, sestoupil jsem po chodníku na dno Pustého žlebu a zašel se podívat k lanovce, v jejichž kabinkách se vozí nahoru hlavně ta lenivější a paďourská část návštěvníků. Přitom jsem pochopitelně už prošel částí toho přehlubokého žlebu a zamyslel se nad některými našimi spoluobčany.
Nesnáším fňukaly, frflající už od narození na bědný život v naší malé republice. Nesnáším jejich prstíčky ukazující směrem za „velkou louži“, i ty oslavné ódy na zemi Ameriku. (Myšleny samozřejmě USA, které v jejích očích povýšily na božstvo všehomíra.) Podle jejich názoru je Praha ve srovnání se severoamerickými městy jen velkou vesnicí, a i ta naše příroda je taková jakási ubohá a neduživá. Nehledě na to, že u nás ani nemáme žádný div, jakým je třeba Grand kaňon.
V tom posledním sice mají pravdu, neboť tak velkou rýhu do zemského povrchu u nás opravdu nenajdeme, ale zase naše republika oplývá jinými krásami. Sice mnohem méně rozlehlejšími, ale nadarmo se neříká, že co je malé, je i milé.
Jenže my i ty kaňony kupodivu u nás máme! I když jsou mnohem menší jak americké, neznamená, že jsou míň půvabnější. V Moravském krasu se poblíž jedné světoznámé ďoury do země nacházejí hned dva. Tady se ale kvůli jejich utajení před anglosasky mluvícími innostránci nazývají Žleby!
Oba se stýkají u hotelu Skalní Mlýn, oběma prochází uzoučká silnička, po které kdysi touhle úžasnou krajinou projížděla i auta. (Jako pamětník mohu potvrdit, že v sedmdesátých letech se tudy běžně jezdilo náklaďáky k blanenskému ČKD a tatínkovou „vétřieskou“ se dalo zajet i k Macoše.)
Zatímco Suchým žlebem se dostanete k přehluboké propasti, do blízkých Vilémovic anebo k jeskyni Balcarce, Pustým žlebem přijdete okolo říčky s tajemným jménem Punkva k jejímu vývěru z podzemí a vchodu do známých Punkevních jeskyní. Dál už silnička pokračuje suchým dnem žlebu až do šest kilometrů vzdáleného Sloupu.
Už při plánování dovolené jsem pojal úmysl, že si tuhle trasu celou projdu. Původně bylo naplánováno i okouknutí vstupu do Punkevních jeskyní, ale kvůli velkým davům procházejících návštěvníků jsem to nakonec odpískal. Musel jsem totiž šetřit síly na pochod kaňonem až na jeho horní konec, neboť teplota nad plošinou Moravského krasu se tetelila na šestatřiceti stupních Celsia. Tady dole ale všechny návštěvníky překvapila jakoby puštěná ta mírná klimatizace, všem známá z návštěv supermarketů.
Houbeles klimoška – oba kaňony NPR prostě mají své specifické mikroklíma! Díky němu se dole daří vlhkomilnému rostlinstvu a nahoře, např. u Vilémovic narazíte na nefalšovanou skalní step. Jen ty mustangy, v jejichž sedlech se natřásají Indiáni (v čele s náčelníkem Winnetouem), budete asi vyhlížet marně...
I obhlédl jsem zvědavě spodní stanici lanovky, do níž shora přijížděly kabinky, natřískané spokojenými návštěvníky. Poté na ceduli omrkl ceny lístků - dospělí za asi dvouminutovou jízdu nahoru 100 Kč (tedy nic pro mne) - hodil čelem vzad a vydal se na dlouhou pouť směrem k severu.
Silnička ale byla jiného názoru: svými nesčetnými výpady - tu k západu, tu zase k východu - se jej držela jen přibližně. Zato nabídla poutníkovi něco, s čím se opravdu běžně nesetkává každý den. Opravdový kaňon, svírající se v místech Čertova vrata do podoby úzké soutěsky a o něco dál vysoké, až stometrové vápencové útesy. Za Vraty byl skalnatý ostroh provrtán průchozím otvorem Čertovy branky, pozůstatkem bývalé průtokové jeskyně a hned za ní zamřížovaný vstup do Bertalánky, začínající čtyřmetrovou propástkou.
Cesta dál byla řadou dalších a dalších překvapení, Především pohledem na vysoké skály, jejichž stěny se místy černaly otvory do jeskyní. (Je jich tady v Pustém žlebu prý na 450, ale většina z nich je krátká.)
Neměl jsem sebou podrobnou mapu a tudíž nevím, jak se podzemní prostory, do kterých smí návštěvník hned u cesty vstoupit, správně jmenují. Do paměti se mi ale navždy vřezaly dutiny, připomíjící gotická okna, ve skalní stěně vlevo u cesty, dále nepřístupný vchod do Amatérské jeskyně (která se se svou délkou směle může poměřovat i s těmi cizími „nej“) a mnohé další podzemní ďoury.
A také jeden trochu nepříjemný zážitek: ostroh tvořený malebným skaliskem s téměř románským portálem jeskyně vysoko nad cestou přivodil v mozku zkrat a téměř neslyšitelný hlas sirény nalákal k návštěvě. S botaskami na nohou a baťohem na zádech to asi nebyl nejlepší nápad. Zvláště když jsem si namísto po chodníčku zkrátil cestu průstupem přes čtyřmetrovou skalní stěnu. Nahoře před jeskyní mne totiž nečekala žádná plošina, ale svah pokrytý jemnou sutí. Zpět to nešlo, nezbylo než se odrazit od skalní stěny a nahoru po všech čtyřech došphat jak kočkodan!
Následovaly další a další zajímavosti, kolem se měnily skály, jeskynní otvory a les. A také čas.
Ten určený k návratu za manželkou jsem sice dávno prošvihnul, ale opravdu jsem ji zavolal, upřesnil návrat a podivil se, že Jana ani moc nefrflala. Nejspíš kvůli popolední teplotě, která se najednou prudce zvýšila i tady v kaňonu.
Ale já věděl, že už se nacházím na jeho nejhořejším konci a že se tudíž blížím k k obci Sloup s přístupnými jeskyněmi. Někde jsem totiž četl, že je nejhořejší část Pustého žlebu poměrně plytká a není už vřezána do skal... a vskutku: ještě asi deset minut cesty a byl jsem u cíle!
pokračování
Přidat do oblibených uživatelů
Ostrov u Macochy
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Za slunečního jasu do Moravského krasu - 1.část
