Půlmaraton Moravským krasem 2024 - pohled "běžícího" turisty na chvostu.
Letitý běžecký závod se konal letos 28.9.2024 v Blansku. Byl zajímavý i tím, že se jednalo o 28. ročník. Této číselné kombinaci, ale především medaili jsem nemohl odolat a na půlmaraton se přihlásil. Kvůli předešlým záplavám jsem radši vyrazil ze severu Moravy již o něco dřív a rychlíkem R8 dojel nečekaně brzo do Brna. Odtud už jenom dalším vlakem do Blanska. Rychlík jezdí co hodinu a vlak z Brna co půl hodiny. Na odjezd jsem tedy v jihomoravské metropoli nemusel čekat o mnoho déle než nějakých dvacet minut.
Nechci toho s sebou mnoho tahat a tak si beru jen „redukované klíče“, doklady, peníze, něco kdyby náhodou přišla krize (ale snad nepřijde, tak i toto výrazně minimalizuji) a nějaké další drobnosti. Nejvíce místa zabírá gimbal a kamerka. Pochopitelně malý mobil (velké „chytré“ již zabírají mnoho místa i váhy) a náhradní baterky do kamerky – jedna vydrží maximálně na ¾ hodiny nahrávání.
Kolem jedenácté hodiny jsem v Blansku na náměstí Republiky odkud se bude startovat. To bude až za dlouhé tři hodiny. S takovým předstihem jsem zatím na žádném závodu nebyl a přemýšlím co po tak dlouhou dobu budu dělat. Tak si procházím město a ve stínu je poměrně chladno. Pro běh by to bylo to nejideálnější. Teď ale musím jít občas trochu rychleji, abych se prohřál. Dvě hodiny nakonec uběhnou jako nic a to už mám i startovní číslo. Byl jsem zde poprvé a tak jsem hledal stánek s výdejem čísel, ale nikde venku takový nebyl. Čísla a trika se totiž vydávaly v budově úřadu. Před ním byly i mapky s profily trasy. Neběžel se zde jen půlmaraton, ale i kratší a rychlejší trasy městem. Kolem jedné už začalo občas svítit i slunce a půl hodiny před startem i dosti pálit.
Tak moc by to přehánět nemuselo. A také nepřehánělo. Kratší běhy byly za slunce, ale půlmaraton po prvním krátkém kolečku ve městě, kdy se zhruba po 9 minutách opětovně probíhalo startovní rovinkou, byl na prvních kilometrech přivítán menším deštíkem. Na notně vyběhaných botách na asfalt mi to v jedné zatáčce nad rondelem u železniční stanice v Blansku trochu podklouzlo a tak jsem si potom dával mnohem větší pozor na mokré bílé lajny na cestě a vyhýbal se jim obloukem. Na kostkách jsem to také se „záběrem“ moc nepřeháněl. Jsem zde poprvé a trasu znám jen jako neběžící turista a to ještě z opačné strany. Stoupání by nemělo být extrémně velké, ale v okamžiku kdy se odbočí do Arnoštova údolí již trvalé. V klesání se změní až na otočce, kousek od jeskyně „Bludiště propasťovité“ se vstupem vcelku vysoko na strmém svahu Pustého žlebu. Ale nyní zpět na začátek, ke startu.
Chvíli po doběhu „sprinterských“ tratí přijde na řadu přesně ve dvě hodiny odpoledne třešnička na dortu – půlmaraton. Z náměstí Republiky oběhneme městský úřad, kde máme první stoupání ideální pro „srovnání tempa“. Určitě lepší menší stoupání než dlouhé rychlé klesání, kde se vše lehce přepálí. Je to určitě dobrý nápad tvůrců trasy. Kolem úřadu dvakrát odbočíme doleva a dostáváme se na ulici Seifertovu, která je ideální rozběhovou rovinkou. Netrvá to dlouho a kolem náměstí Svobody se dostáváme k rondelu ulic Dvorská, Mlýnská a Bezručova. Po druhé jmenované se běží dolů na hlavní cestu Vodní. Toto je opět rovina a zde už asi každý ví jaké by pro něj bylo rozumné tempo. Ostřeji zatáčíme doleva na ulici Rožmitálová a z ní doprava opět po cílové rovince. Závod zde pochopitelně po zhruba kilometru nekončí, ale teprve začíná. Nyní už neobíháme úřad, ale ostře řežeme rondl na ulici Smetanovu a následně Masarykovu. Běžíme nad bývalou Ježkovou strojírnou a na jedné z následujících uliček seběhneme dolů přímo k rondelu u nádraží. Zde již „vlnění se městem“ skončí a připojujeme se na cestu vedoucí podél železniční trati. Ulice Edvarda Beneše je poslední rovinou a když odbočujeme doleva na ulici Gellhornovu, tak nás již bude čekat malé, ale zato stálé stoupání.
Ještě nějakou dobu to moc o Moravském krasu nebude. Ono to o Moravském krasu příliš moc nebude ani během celého půlmaratonu, vede totiž jen po asfaltové cestě a skutečné skvosty jsou skryty hlouběji v terénu. Bohužel ten není pro běžného turistu ani „právně přístupný“. Nicméně do některých zajímavých míst se dá dostat občas spolu s jeskyňáři. Bohužel v Pustém žlebu v oblasti NPR se nesmí nikam jinam než na asfaltku. Na sever od hranice NPR Vývěry Punkvy již krajina není tak přísně chráněna. Tak daleko ale cesta půlmaratonu nevede. Osobně si myslím, že je to škoda, protože následující krajinka severní části Pustého žlebu je určitě kouzelná i při pohledu z cesty.
Přebíháme nad řekou Svitavou, aniž si to výrazněji uvědomujeme a hned poté pod mostem hlavní cesty pojmenované právě po této řece. Jen kousek to je k přípojce na hlavní tepnu z ulice jejíž jedna část (v pohledu běžců do „krasu“ nalevo) je pro dopravu zcela uzavřena a na pár hodin ji úplně ovládne tento významný závod. Zde se již každý plně věnuje běhu a své mysli, aniž by si vůbec uvědomoval, že jen sto, maximálně dvě stě metrů jihovýchodně se nachází kopec s dávnou historií. Stával zde totiž „Klepáčovský hrádek“. Pokud se tady někdo vracel po modré turistické trase třeba od Rudic, tak právě onen kopec s zbytky hrádku jsou důvodem, že zde cesta nečekaně ostře klesá.
Zatím se mi běží velice dobře, ale nic nepřeháním. U většiny závodů jsou časové limity a nejinak je tomu i zde. Čas na půlmaraton jsou klasické tři hodiny. Vzhledem k tomu, že jako skutečný „CHVOSTOBĚH“ nemám s průměrným časem půlmaratonů 2h40 mnoho důvodů k otálení a každá chybička by se mi nemusela vyplatit, tak je třeba držet i mé velice pomalé tempo. V mnoha závodech se člověk do cíle i na výsledkovou listinu může dostat i po limitu, zde je ovšem v pravidlech vysloveně napsáno, že medaili dostane jen ten, kdo doběhne v limitu. Fotka medaile na stránkách závodu se mi moc líbila a určitě ji chci mít ve sbírce :-)
Před týdnem jsem se pokusil o již nevím který to (neúspěšný) ULTRABĚH, který se nakonec změnil jen v „pouhý“ dálkový pochod na zhruba 60 km – ŠVIHÁK ROŽNOVSKÝ [1]. Musel jsem si tedy i v půlmaratonu dávat pozor, abych zase „nenačal“ svaly a kolena. To bych musel hodně výrazně zpomalit a šance na medaili by se výrazně snížila. To určitě nechci. Běžci kolem mě už si také spíš drží své tempo než že by se o něco pokoušeli. Nic už mě nerozrušuje a snažím se jako maratonští matadoři udržovat strojový „krok“. Je otázkou jestli je to ve výsledku k dobru nebo ke škodě. To zjistím třeba za další roky u delších běhů. Dostávám se k občerstvovačce, kterou někteří probíhají, ale já si na půl minuty dopřeji záminku na zastavení. Vzhledem k tomu, že si držím krásnou pozici na chvostu, ale zdaleka nejsem úplně poslední a stejně tak ani na první pozice neútočím :-) tak si to mohu dovolit. Stále si spíš u závodů vychutnávám atmosféru než to, že bych se hnal za výsledky v tabulkách. Každý závod je pro mě zatím školou – nejlepším tréninkem. Ač na začátku, pár hodin před startem vše vypadalo spíš komorněji, tak při samotném startu i nyní už je vidět, že se jedná o významný závod, který mají místní i vzdálenější rádi. Různě na trati je spousta fanoušků, pochopitelně blíž městu než krasu. Tam jsou naopak spíš turisté, kteří o půlmaratonu snad ani neví, ale je pro ně příjemným zpestřením.
Na občerstvovačkách atmosféra příjemná a je v tomto ohledu obecně nutno ohodnotit i práci dobrovolníků. Málokdo si to uvědomuje, ale je základem dobrého závodu. Nebýt jich, tak se nám všem běží mnohem hůř. Upřímně řečeno, radši budu běžet nebo se i trápit s nohami, než hodiny stát na jednom místě. Na trase jsou dvě občerstvovačky plus na startu/cíli. Protože se vracíme po stejné cestě, tak to ve skutečnosti vyjde na čtyři na trati. Při ideálním běžeckém počasí je to zcela rozumná vzdálenost. Snažím se stále držet stejné tempo. Za první občerstvovačkou je na opačné straně objekt ČKD Blansko s lákadlem ve formě jedné z turbín, které se zde vyráběly například pro elektrárnu na přehradě Orlík. Za strojírenskou fabrikou se dostáváme ke křižovatce vedoucí do Lažánek, slavných pojmenováním jednoho „druhu“ vápence. My ovšem pokračujeme rovně kolem vysokých zdí za jimiž si jen málokdo uvědomí, že se tam nachází objekt Starohraběcí huti. Ani nyní při běhu, ani nikdy jindy jsem tomuto objektu příliš pohledu nevěnoval, což je asi škoda. Příště to budu muset napravit. Běžecky se stává místo zajímavé, cesta zde vytváří pěkné serpentiny. Pro dopravu je uzavřena a čelo závodu ještě nepochybně daleko před námi. Občas si tedy můžeme dovolit cestu „říznout“…
Až teprve zde vbíháme, tedy my na chvostu spíš vyklusáváme a někteří přechází už zde dokonce do chůze, naopak někteří matadoři si drží své strojové tempo, do Moravského krasu. Až později doma si uvědomím, že běžec se kterým jsem na začátku „prohodil pár vět“, chvíli viděl jeho záda, ale nakonec jsem se někde, nevím kde, dostal před něj, není nikdo jiný než slavný místní dobrodruh, který napsal mezi jiným i knihu o běhání indiánů [2].
Na východní straně řeky Punkvy se již nachází národní přírodní rezervace, na západní se k hranici přiblížím asi po půl kilometru. Zde již podle litery pověstné „stočtrnáctky“ [4] nesmím mimo asfaltku udělat ani krok. Za Jakubovým jezerem jímž Punkva protéká se mi na chvíli otevírá pohled na impozantní skály podle nichž patrně Skalní mlýn dostal své pojmenování. Myslím, že určitě vidím Skálu Svatého Jiřího, možná i skalní žebro s nevšedním názvem Prasečí ucho. Už jen chvíli bude trvat než se dostanu ke Skalnímu mlýnu. Pokud bych se zde otočil, tak bych asi viděl Stěnu vycházejícího slunce. V ní úplně dole nejde nespatřit menší portálovou jeskyni, ale je jednak za Punkvou, ale také v NPR. Pokračuji dále a nechávám zvědavost a touhu po zkoumání někde v mezipaměti a radši běžím dále. Pokračuji dále po cyklostezce (neodbočuji ke Kateřinské jeskyni) a nebude překvapením, že zhruba za půl kilometru probíhám pod Stěnou zapadajícího slunce. O ni ani nevím. Nachází se severně od stěny u Skalního mlýnu. Rozhoduji se, že občerstvovačku zde nevyužiji a budu pokračovat dále až ke vstupu do Punkevních jeskyní a ještě kousek k otočce nedaleko vysoko umístěného vstupu na strmém svahu do jeskyně s tajemným názvem Bludiště propasťovité. Jeskyně, která hrála významnou roli na začátku zkoumání Moravského krasu v minulém století. Podrobnější informace lze najít například zde: [5]
Dostávám se do míst mnohem zajímavějších, se skalními stěnami v nichž občas uvidím nějaký temný otvor dávající naděj na vstup do prostor neznámých. Jedna ze zajištěných jeskyní je jen kousek v levém svahu a jmenuje se „Štajgrovka“ nebo také „Štajgrova díra“. Ač je snadné se zde dostat, tak opět to umístění v NPR nedovoluje. Mělo by se jednat o částečně zatopenou jeskyni. Jeden z jeskyňářů ji krátce popsal zde [6]. Je ale dobré vědět, že právě odtud získává Skalní mlýn pitnou vodu. Po 400 metrech si na levé straně není možné nevšimnout menší skalní věže „Kůň“. Na opačné straně následuje Malé propadání Punkvy a už jen malý kousek je to k přístavišti Punkevních jeskyní a také spodní stanici lanovky na Macochu. Zde je už spousta lidí a je třeba běžet trochu opatrněji, místo se stává poněkud úzké. Rychlejší běžci se objevují v protisměru a také běžní turisté s mnohem menší rychlostí. Závod se tady stává zábavnější, ale brzdit se mi nechce. Občas to chce přidat a udělat „myšku“ protože štrůdl turistů se skutečně loudá. Bohužel se musím více věnovat tomuto dění než okolí na skalních stěnách. Už z minulých let vím, že se zde nachází menší temné otvory, ovšem dostat se k nim není až tak snadné, jak to z cesty vypadá. Opět je to asi dobře, protože i ony stěny se nachází v národní přírodní rezervaci a s největší pravděpodobností se jedná jen o „falešný poplach“. Obrovský masív nad spodními budovami Punkevních jeskyní nahání hrůzu spolu s obrovskou puklinou v její levé části.
KAM ASI VEDE? A jak bych se tam dostal? Vždy se ptá má dobrodružná duše…
Nechci si to více představovat, protože z kolmosti a obtížnosti stěny mi běhá mráz po zádech. Opět mě až tak netrápí, že se jedná o místo v NPR, protože bych se tam určitě živý nedostal…
Na opačné straně je u objektu s orientačním číslem 21 jeskyně nebo možná kratší „svážná štola“ o niž mapy.cz mlčí.
Zajímavější „jeskyňkou“ nebo spíš skalním „mostíkem“ je „Čertova branka“. Nachází se možná jen sto metrů za spodní stanicí lanovky. O kousek dále by se měl nacházet vstup do jeskyně Bertalánka, pojmenované po brněnském herci, který si zde v dávných letech trochu namlátil. Prohlídka se zde provádí formou bojové hry bez použití světel. Tento styl zábavy se mi příliš moc nezamlouvá a osobně si myslím, že do jeskyní vůbec nepatří. Proto nebudu ani zmiňovat skupinu, která má tyto prohlídky na starost. Běžím dále kolem jeskyně „Pod Salmovkou“. Salmovkou je myšlena cesta vedoucí od Dolního můstku propasti Macocha do Pustého žlebu. Na opačnou stranu vede zelená turistická trasa k zřícenině hradu Blansek. Na křižovatce Salmovky a zelené turistické trasy je otočka a nyní už budu jen mírně klesat. Takové klesání, že ho ani jako problém nevnímám. Z opačné strany se dívám na Čertovu branku u níž jen znalec místa v rychlosti zaregistruje temný vstup do jeskyně Bertalánka. Pokračuji dále a ostře zatáčím kolem zástupu čekajících na lanovku dlouhou pouhých 200 metrů k Hornímu můstku Macochy. Nahoru lze v pohodě vyjít i Salmovou stezkou. Já ale mířím zpět k časomíře mezičasu a dále kolem skalního „žebra“ s názvem „Kůň“, Štajgrovky, výrazných skalních Stěn Zapadajícího slunce a už se vcelku těším na občerstvovačku, kterou jsem se ve směru „nahoru“ rozhodl v rámci šetření času proběhnout. Zde už si půlminutu odpočinku zasloužím, doplním ionty a vodu a prohodím pár slov. Zatím nejsem tak dobrý běžec, abych nějak extrémně řešil čas. Raději si užívám atmosféry závodu a nelituji toho. Navíc mám „výmluvu“ pro to, že jsem se zastavil.
Je spousta lidí, kteří budou jako první při snaze o běh hodnotit kvalitu pohybu a teprve pak snad nováčkům řeknou: „tak zkus běžet“. Zejména maratony a pro běžné smrtelníky také i půlmaratony, které jsou provázány tak, že se různé „délky“ běží společně, jsou velice vhodné pro seznámení se s vytrvalostním během. Tedy i někdo, kdo si vybere třeba „jen“ 10 km, může vidět maratonce a naopak i rozvážný maratonec může zahlédnout sprintující blesk na trase desítky. Krásné u Půlmaratonu Moravským krasem, Memoriálu Františka Ohery (maraton a půlmaraton v Ostravě – Třebovicích) nebo i nedávného „Ostrava City Marathon 2024“ je to, že zde člověk zahlédne i vytrvalostní běžce jejichž styl není ani trochu uhlazený, ale i tak mnoho z nás nováčků lehce pokoří. A často i o mnoho desítek let starší borci dokáží ve výsledku podat mnohem lepší výkon než my mladší. A na nikom z nich není vidět, že by jim čas, ani styl běhu dělal těžkou hlavu. Je to krásnou vzpruhou pro nás, kdy si, v naprosté většině neběžecké, okolí dělá srandu jak běháme. Je určitě dobré se někdy zaměřit i na „styl“, ale pokud po běhu člověku nějak moc špatně není, tak bych to neviděl až tak podstatné. Důležité je se hýbat a mít z toho radost. Mnohdy jsou okamžiky, kdy se na vše chce člověk vykašlat, ale pak to nakonec „dá“ a slastný pocit VÍTĚZE sám nad sebou je nepopsatelný.
Dobrý pocit vytváří zajímavosti trasy, ale hodně i samotná ATMOSFÉRA závodu. Každý závod je jiný a asi jen u málokterého se dá říci, že by byl špatný. Některé jsou komornější a některé masové. Od občerstvovačky pokračuji ke Stěně vycházejícího Slunce. Nevím, kde přesně to bylo, ale v jednom místě míjím i známou „sběratelku půlmaratonů“ z Bratislavy. Známou postavičku běhající často s kloboučkem, kterou jsem poprvé viděl na Třebovickém půlmaratonu (na maraton jsem se ještě necítil). Byl to můj první závod na 21 km, který jsem prožil v jakémsi divném zdraví-nezdraví, v závěru třetího kola se mi dokonce udělalo tak blbě od žaludku, že jsem přemýšlel kam odbočit. Naštěstí se pak vše uklidnilo a v žaludku vše zůstalo. Poslední čtvrté kolo jsem již doběhl v klidu a čas 2:39:20 ze 17. února tohoto roku byl určitě zasloužený. Od té doby se mi už na žádném dalším půlmaratonu nepodařilo čas zlepšit.
Vlevo od Stěny vycházejícího Slunce, kterou míjím jen kousek po občerstvovačce, by se měla nacházet i Medvědí jeskyně a nad ní snad i zbytky hrádku Lečenec. Při běhu na toto zkoumání nějak nemám moc čas a spíš „medituji“ s pravidelným dopadáním nohou na cestu. Už při běhu k otočce se zase pomalu, ale jistě začaly ozývat nohy - kolena. Tedy asi ne až tak kolena, jako spíš nějaké svaly kolem nich. Snažil jsem se neběžet úplně pomalu, ale zase nepřehánět, abych si je „nenatáhl“, či co, úplně. Běžím opatrně, ale jsem vcelku spokojen, dokonce bych řekl, že oproti jiným závodům si poměrně dlouho držím své tempo. To jak jsem si „pomohl“ při 60 kilometrové snaze o ULTRABĚH ale určitě nyní opakovat nechci. Snažím se naslouchat nohám a bolest držet jen na určité „zažité“ míře a pokud možno nepřetěžovat více. Jak běžím dále, tak se mi zdá, že k pravé noze se pomalu přidává i ta levá, ale běžím.
MOC DOBŘE VÍM, ŽE POKUD CHCI ZŮSTAT VE HŘE, TAK SE NESMÍM ZASTAVIT. VÍM, ŽE JAKÉKOLIV ROZEBĚHNUTÍ ZE ZASTAVENÍ BUDE VELMI HODNĚ BOLET.
Podruhé probíhám kolem Jakubova rybníku, ale v opačném směru. Jak to na začátku šlo, tak nyní se mi zdá, že kilometry napsané na cestě ubíhají mnohem pomaleji. Nad nějakým posouváním osobních rekordů už dávno VŮBEC nemyslím. Snažím se držet tempo, ani nezrychlovat, ani nezpomalovat. Každá změna totiž bolí. Na poslední občerstvovačku u ČKD Blansko se na jednu stranu těším, ale na druhou až tak moc ne. Plánuji, že to bude poslední místo, kde si sám sobě dovolím zastavit. Zastavit na co nejkratší dobu. Vím, že čím delší by byla, tím více bude opětovné rozeběhnutí bolet. Nohy už určitě budou blíž kameni než pružným nohám maratonce z Keni, u kterého to vypadá, že běh je pro něj jen odpočinkem. Inu u maratonu mám ještě respekt, ale „půlek“ již mám za sebou více a začínám být i drzejší.
NESTAČÍ MI PŮLMARATON „JEN“ UBĚHNOUT, ALE CHCI SI I ZLEPŠIT ČAS. OD MÉHO PRVNÍHO ZÁVODNÍHO PŮLMARATONU NEBYLO ŽÁDNÉ ZLEPŠENÍ.
Ač nyní nohy bolí, což je spíš namožením z předešlého týdne, tak cítím, že snad nikdy se mi půlmaraton nedařilo tak dlouho držet na začátku nastavené tempo. Při stoupání k otočce to byl i takový souboj pro mě sportovně hodnotnějšího stylu – tedy běžet pořád, oproti jedné děvuše, která v mírných stoupáních volila strategii indiánského běhu. Ovšem v okamžiku, kdy běžela, tak to zrychlení by pro mě znamenalo zbytečné rozhození se z rytmu. Faktem je, že ve výsledku asi vyhrála, protože po otočce jsem ji už asi úplně ztratil z očí a asi doběhla do cíle o dost dřív něž já. Bohužel u „sebíhání“ bych asi mohl také přidat – síly jsem na to měl nečekaně mnoho, ale měl jsem strach ať si kvůli jednoho půlmaratonu nepřidělám zbytečně problémy na další maraton, který mě čeká za necelý měsíc. Konečně jsem u poslední občerstvovačky, zastavím na chvíli, doplním síly a vybíhám dále. Prvních několik kroků je skutečně těžkých a pár desítek metrů trvá než se vzpamatuji z „kulhoběhu“. Je mi jasné, že pokud chci bojovat o medaili a stihnout tedy tří hodinový limit, tak se již nesmím zastavit. Stejně tak si nesmím nic udělat, to bych pak musel přejít do chůze.
POKUD BY SE TOTO STALO, TAK VÍM, ŽE UŽ SE NEROZEBĚHNU A JEN PŮJDU. MEDAILE SE MI LÍBÍ A KDYŽ UŽ JSEM VYBĚHL, TAK TEDY BUDU BOJOVAT AŽ DO CÍLE.
Myslím, že mi zbývají poslední dva kilometry městem. Ale ty nejsou úplně po rovince. Sem tam se bude stoupat a sem tam klesat. Vlastně to už ani nechci. Doufám, že na cestě ještě budou dobrovolníci, hasiči a policajti, kteří mi budou ukazovat stále cestu do cíle. Orientačně jsou pro mě cesty městy vždy ty nejhorší. Vím, že zde už z nastaveného tempa musím ustoupit. Při vybíhání kopečků se přepínám do spolehlivého pomalého tempa běhů do vrchu. Už toho mám až až… Už si přeji vidět cíl, nebo alespoň tušit, že mi zbývá posledních pár set metrů od konečné časomíry. Od okamžiku, kdy budu moci konečně zvolnit a dopřát nohám i rukám zasloužený odpočinek. Kamerku stále držím v ruce, i když už jsou všechny baterky vybité a tedy už také nic nenahrávám (doufám, že mi zbude alespoň deset, dvacet sekund na nahrání cílové rovinky – a podařilo se). Schovávání všeho do běžecké ledvinky by zabralo tolik času, že i nepohodlné držení kamerky v ruce je rychlejším řešením.
Konečně už vidím na které cestě jsem a že cíl už je skutečně blízko. I tak se mi zdá, že se hrozně loudám. U jednoho baráku vidím fanoušky, kteří mě (nejenom mě :-))) ) povzbuzovali jak na začátku, tak dokonce i nyní. Teď je to ovšem mnohem silnější zážitek, jako potkání se se starými známými. Pocit, že zde vydrželi čekat i na ty, co jsou již na skutečném chvostu je obdivuhodné. Už mohli dávno ležet na gauči a dívat se na bednu. Místo toho v ne zcela teplém počasí čekají na nás.
I ONI MAJÍ MŮJ NESKUTEČNÝ OBDIV!
Přes rondel nabíhám do cílové rovinky, která už nebude delší než sto, možná dvě stě metrů. Další lidi mě „nutí“ ke sprintu o kterém jsem si nad rondelem ani nemyslel, že jsem schopen.
Když doběhnu dostatečně blízko k časomíře, tak během první sekundy nevěřím vlastním očím. Čas ukazuje něco přes 2h24! Nejprve si myslím, že to ukazuje nějaký úplně jiný čas, než ten který uplynul od startovního výstřelu. Okamžik neopakovatelný. Je plně srovnatelný s mým úplně prvním běžeckým závodem před pár lety – STAROBĚLSKÝMI LURDY. Tehdy jsem žasl a nesmírně mě zahřálo u srdíčka, když mi fandily krásné mladé holky, které by ani nemusely. Určitě to byl zážitek, který rozhodl, že zúčastnit se běžeckých závodů určitě stojí za to. Ale určitě jsem netušil, že po přibližně rok dlouhé, možná o něco delší pauze, se do běhání pustím s takovou vervou jako dneska.
V TÉ JEDNÉ SEKUNDĚ JE SLAST VEŠKERÉ PŘEDEŠLÉ DŘINY, MENŠÍCH I VĚTŠÍCH ÚSPĚCHŮ I NEÚSPĚCHŮ. TATO JEDNA SEKUNDA JE VYNAHRAZENÍM A OSLAVOU VEŠKERÉ TÉ SNAHY O BĚHÁNÍ. NĚČEHO Z ČEHO SI NĚKTEŘÍ DĚLALI SRANDU A V MÉM STYLU BY SNAD ANI NENAŠLI ŠPETKU DOBRÉHO…
ZDE JSEM VÍTĚZEM PŘEDEVŠÍM NAD NIMI. TEĎ SI VYCHUTNÁVÁM PLODY SVÉ SNAHY. JE TO NEPOPSATELNÝ POCIT.
PO ZHRUBA PŮL ROCE, KDY JSEM SE V ČASE NIKAM MOC DALEKO NEPOSUNUL, JE TOTO NESKUTEČNÉ VÍTĚZSTVÍ… ZLEPŠENÍ O ČTVRT HODINY JE SUPER.
Přeji toto zažít všem ze kterých si ostatní dělají srandu, že běží kdo ví jak. Spousta takových se najde, někteří to řeknou, někteří ne… Skoro ve sto procentech to ale nebudou běžci. Tedy vlastně není důvod se tím jakkoliv zatěžovat nebo dokonce trápit. Není to podstatné. Důležitý je jen ten konkrétní okamžik a ten je třeba si prožít. Medaile, koláčky a další „svačinka“ v cíli je víc než zasloužená a chutná… První seznámení s půlmaratonem, který mírně nahlédne do nejznámější části Moravského krasu vyšel jak nejlíp mohl. Do závodu jsem dal skutečně hodně a výsledek i s hodně tuhými nohami stojí za to. Hraje živá muzika a to poctivé rockové písničky. Byl bych tu dále, kdyby mi za pár desítek minut nejel vlak do Brna. Když bych ho stihl, tak by mohl vyjít i rychlík do Ostravy kolem šesté hodiny večer. To se také podařilo, dokonce jsem měl na chvíli čas zavítat i do brněnského turistického infocentra pro nějakou další inspiraci k výletům.
AČ SE PMK 2024 ZE ZAČÁTKU TVÁŘIL JAKO VÍCE KOMORNÍ, TAK KE KONCI A VLASTNĚ UŽ OD STARTU BYLO JASNÉ, ŽE JDE O SPORTOVNÍ AKCI O KTEROU MAJÍ NEJENOM MÍSTNÍ VELKÝ ZÁJEM.
NEMOHU ZDE NEPOCHVÁLIT ZÁVODNICI OD NÁS Z OSTRAVY, KTERÁ MEZI ŽENAMI ZVÍTĚZILA, AČ PODLE SVÝCH SLOV SPÍŠ BRALA ZÁVOD JAKO TAKOVÝ „VOLNĚJŠÍ“… :-) INU ČAS POLOVIČNÍ NEŽ JE TEN MŮJ SI ZASLOUŽÍ NEPOCHYBNĚ OBDIV. VEDLE „MENŠÍCH“ ZÁVODŮ MĚ JEŠTĚ ČEKÁ V OSTRAVĚ TŘEŠNIČKA NA DORTU VE FORMĚ NOVÉHO MARATONU POJMENOVANÉM PO NAŠEM NEJLEPŠÍM BĚŽCI. VLASTNĚ NEJLEPŠÍM BĚŽCI VŠECH DOB...
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[2] https://festivalobzory.cz/program/dlouhe-behy-v-mexiku/
[3] https://www.planetalidi.cz/autor-milan-danek
[4] https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-114
[5] Jeskyně České republiky na historických mapách – Petr Zajíček
[6] https://www.turistika.cz/mista/jeskyne-stajgrova-dira/detail
[7] https://www.behej.com/bezecke-tabulky/zavodnici/256724 … běžecké tabulky.
[8] https://www.behej.com/bezecke-tabulky/zavodnici/62522 … „Sběratelka půlmaratonů“.
[10] https://www.muscle-fitness.sk/v-ziadnom-veku-nie-je-neskoro-zacat/
[12] https://superbabky.sk/nevedela-som-ze-viem-behat-hovori-sona-macejakova-67/
Přidat do oblibených uživatelů
Vavřinec
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Půlmaraton Moravským krasem 2024 - pohled "běžícího" turisty na chvostu.
