Řeka Loučná

Tato řeka bývala nejprve známá jako Trstenica (též Trstenice, zmínka v darovací listině litomyšlského kláštera z roku 1167) nebo Trenyza (v darovací listině opatovického kláštera z roku 1086, což je však středověké falzum), později jako Mejtka (či Mejtská a Mýtská) a jako o Loučné (Lauczna) se o ní hovoří poprvé v knize "Liber decanorum univ. Prag" z roku 1581. Pramení nedaleko obce Karle a odtud teče nejprve západním směrem ke Chmelíku, aby u něj změnila tok severním směrem. Protéká pak Litomyšlí, Cerekvicí nad Loučnou a Vysokým Mýtem, nad nímž opět prudce mění směr na západ. Odtud míří k Dašicím, Lánům u Dašic, za Velkými Kolodějemi do ní ústí říčka Zminka (jinak zvaná jako Dvakačovický náhon, vybudována v roce 1567 k napájení rybníku u Veské) a pod Sezemicemi je její tok podpořen přítokem Zadní Lodrantky, aby se pod Počaply stala levostranným přítokem řeky Labe. Ještě předtím však odevzdává velké množství vody náhonu Haldě (pojmenované dříve jako Počápelský náhon, vzniklé v 16. století k přivádění vody až do Pardubic a roku 1894 opatřené novým jezem se železnou konstrukcí podle projektu Ing. Richarda Šantrůčka), který končí v Chrudimce v pardubickém Mezimostí.

Dříve byla známá v tom, že v horním toku bývala přímo přeplněná pstruhy, což může potvrdit citace z Vyhlášení c. kr. místodržitele pro Čechy ode dne 24. dubna 1885, číslo 3373-praes., z. z. č. 23 k zákonu zemskému pro Čechy, danému dne 9. října 1883 z. z. č. 23 z r. 1885, v příčině některých opatření ku zvelebení rybářství ve vnitrozemských vodách, kde se píše: "Řeka Loučná a potok Desinka uvnitř obvodu politických okresů litomyšlského, pokud se týče vysokomýtského náležejí k oněm vodám, ve kterých násada rybí z větší části skládá se ze pstruhů a jest v nich tedy lovení ryb v době od 15. září do konce prosince vůbec zapovězeno (vyhlášení místodržitelství ze dne 9. října 1888 z. z. č. 58)." Ve stejném duchu byl v "Národních listech" 6. června 1903 publikován následující článek: "Šetření pstruhů. Pro ochranu pstruhů v horských a lučních potocích, jakým jest na př. na pstruhy bohatá Loučná mezi Litomyšlí a Vysokým Mýtem, vydávány ve všeob. vyhláškách od okr. hejtmanství a v nařízeních pro rybáře zákazy, které se týkají předem šetření pstruhů. Odstavec k tomu směřující jest: "Veškery způsoby chytání ryb, kterými dno vod nebo jejich břehy, výhony atd. se vyrývají nebo vody se rozčeřují, aby ryby ze svých úkrytů byly vypuzeny, aneb aby se voda zkalila, se zakazují." Bylo by ovšem velice záhodno, aby všude se nařízení taková plnila a to přesně, jinak nebude za nějaký čas při nynější a čilé poptávce po pstruzích v našich potocích v našich potocích ani jediné ouklejky." K tomuto je ještě třeba dodat to, že zvelebení chovu pstruhů v Loučné měl na svědomí zejména litomyšlský rodák a poslanec českého zemského sněmu Kašpar Vacek a po jeho smrti v roce 1891 jeho syn Stanislav Vacek, který zemřel roku 1932. Památkou na oba zmíněné bývala nedošínská rybárna a pstruhárna a s pstruhy v Loučné je spojena také pověst o tom, jak za Josefa II. získali obyvatelé Vysokého Mýta přezdívku Kujebáci. Navíc ještě za německé okupace se ve velkém vyskytovali v Loučné raci, což bylo důkazem její čistoty.

Vedle Orlice byla také jedinou stálou vodou v těchto místech, takže na ní vznikla řada velkých i malých mlýnů, z nichž můžeme zmínit 13 mlýnů a 4 šlejfírny ve Vysokém Mýtě a mlýn v Dašicích, který náležel Dašickým z Barchova, poté Pernštejnům, císařským zůstal až do počátku 18. století a v roce 1911 u něj J. Prokeš postavil velký automatický mlýn. V Sezemicích naopak nejprve existoval mlýn, jenž patřil klášteru a byl opatřen 6 koly moučnými a sedmým stupným, kterým se hnala voda do městského pivovaru. Roku 1558 ho dal Jaroslav z Pernštejna Hynku Kostelákovi z Kostelce, a to za jeho věrné služby Vilému a Jaroslavu z Pernštejna. Ještě v témže roce byl jeho držitel propuštěn navždy bez všech podmínek, aby mohl on i jeho nástupci svobodně mlýn užívat. Roku 1566 ho prodali Jiří, Jiljí a Josef Kostelákovi sezemické obci a ta ho v roce 1791 prodala Karlu Jeremiášovi, přičemž míval 5 složení a pilu.

Jelikož je však dlouhá více než 80,3 km, rád se zmiňuji pouze o její části, jež je blízká mému srdci, totiž jejímu dašicko-sezemickému toku, kde bývala vždy nejkrásnější (její tok byl inspirací pro řadu legend, a to nejen o vodnících), i když přinášela tomuto kraji řadu svízelů. Do roku 1891 se totiž rozlévala v okolí Dašic a Sezemic mnohdy i několikrát za rok. Velkou povodeň zažila obě města a jejich okolí v roce 1767. Roku 1845 se tok řeky rozlil tak, že přes dašické náměstí pluly klády. Další velké povodně přinesla v letech 1862 (voda zaplavila Moravany až skoro po železniční nádraží), 1863, 1891 (tehdy se mezi Sezemicemi a Dašicemi udělalo velké jezero a "vory již po celém téměř náměstí mohly pohodlně jezditi a nebylo třeba mnoho, že by v celém městě nezůstalo místa suchého"), 1907, 1910 a z jejího rozvodnění v roce 1896 se nám novinově zachoval telegram tohoto znění: "Z Litomyšle: Říčka Loučná se náhle za úplného sucha rozvodnila, čehož není pamětníka."

Tyto časté problémy s řekou se rozhodlo vyřešit roku 1885 ustavené Vodní družstvo pro úpravu řeky Loučné a potoka Lodrantky v Dašicích, přičemž největší práce byly provedeny v letech 1892-1902 (regulace byla provedena v délce 23,5 km nákladem 1 320 000 K) a do roku 1933 byly ještě zrealizovány různé dopňkové práce a opravy, které zahrnuly celkem 1 645 ha půdy, kolem 426 hospodářských a obytných budov, 4 nové jezy, 10 mostů přes Loučnou a asi 418 větších mostů přes Lodrantku a boční přítoky, přičemž stavební náklad do roku 1934 dosáhl již 32 milionů Kč. Vedle toho byly přiléhající pozemky zmeliorovány. Díky těmto pracím se našla rovněž řada pravěkých nálezů, u Velkých Koloděj byla objevena část skeletu prehistorického tura, z níž se dochovala pouze jeho lebka. Přesto se povodně občas opakovaly. Kupříkladu můžeme jmenovat léta 1925 (po velké bouři s krupobitím na Litomyšlsku), 1926 a 1938, přičemž ten jako třetí jmenovaný rok přinesl na Dašicko povodně hned dvakrát po sobě, a to 26.-28. srpna a krátce po 1. září.

Za habsburské monarchie a zvláště za 1. republiky se dokonce uvažovalo o průplavu labsko-dunajském s odbočkou k Odře, jenž měl vést také údolími Loučné a Tiché Orlice, ale k jeho realizaci nikdy nedošlo. I díky tomu zůstal její tok v mnohých místech pěkný a v letním období lákal malé a velké ke koupání. Za zmínku stojí to, že nedaleko mlýna v Platěnicích bývalo koupaliště, které bylo zřízeno a provozováno TJ Sokol Moravany-Platěnice. Těmto místům se od nepaměti říkalo "U splavu" a již zmíněné koupaliště bývalo velmi oblíbeným místem bývalého československého předsedy vlády Františka Udržala, jenž sem vždy zamířil se svojí rodinou. A procházky a výpravy podél tohoto vodního toku jsou zážitkem pro všechny přírodymilovné nadšence dodnes. Nesmíme však nezmínit rovněž to, že se stala velmi využívaným a zobrazovaným objektem různých umělců, ať již v literatuře, nebo v malířství a fotograi, takže o ní nalezneme zmínky v řadě knih ("Poprava litomyšlská. Historický obraz ze XVII. století" od Tomáše Kočího, "Korálové trsy. Květy moře věčnosti" od Františka Josefa Čečetky) a její vyobrazení na nás shlíží z mnoha obrazů, grak či fotograí. Prostě tato řeka bývala velkým fenoménem, což sice moderní doba trochu potlačila, ale mnohé dříve vyřčené platí stále a bude mít platnost nejspíše i poté, co zde sami nebudeme a naši krajinu budou obhospodařovat naši potomci.