Rožnov pod Radhoštěm a Socha sv. Jana Nepomuckého na náměstí

Sv. Jan Nepomucký byl generální vikář pražského arcibiskupa, mučedník katolické církve a také jeden z českých zemských patronů. Datum jeho narození není přesně známo, ale úmrtí ano. Stalo se tak 20. března 1393.

Pocházel ze vsi Pomuk, dnešního Nepomuku, městečka v západních Čechách, které v té době spadalo pod cisterciácký klášter. Místo narození i následné pokřtění v místním kostele je jasné, shodují se na tom všichni. Jisté pochyby však panují ohledně data narození. A nejde jenom o dni, ale ani o roku jeho narození není žádný přesný záznam. Uvádí se první polovina 14. století, nejčastěji mezi lety 1340 až 1350.

Určení věku převážné většiny lidí z dané doby je složité. Datum úmrtí u těch, co byli slavní nebo k nim váže nějaká událost, je často známo. Den narození ale málokdy, proto se objevují pokusy to vypočítat. První časový údaj, který se vztahuje k osobě Jana (Johánka) z Pomuku, je rok 1369. V této době, po studiích na pražské univerzitě, se stal veřejným notářem a odborníci odhadují, že mu mohlo být přibližně 25 let. Následně dělal písaře, oltářníka a faráře. V roce 1383 odchází do italské Padovy, kde studuje čtyři roky na slavné universitě kanovnické právo. Dosažený titul „doktor dekretů“ mu po návratu do Čech otevřelo cestu do pražské arcidiecéze. Od 1. října 1389 se stal kanovníkem kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Asi nejdůležitější etapa jeho života začala v roce 1389, kdy byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa Jan z Jenštejna. Tento úřad díky svým pravomocím hrál podstatnou roli ve správě arcibiskupství a v neklidné době konce 14. století také ve sporu mezi arcibiskupem a králem. Ten se týkal velkého západního schismatu, kdy Jan z Jenštejna se postavil za římského papeže Urbana VI., zatímco král podporoval Avignon. Přestože si původně oba muži byli blízcí, tak brzy mezi nimi konflikt přerostl na život a na smrt. Roku 1393 došlo ještě ke zhoršení vzájemného vztahu. Příčinou sporu bylo jmenování biskupů a dalších představitelů vysokých církevních úřadů, konkrétně králův plán na zřízení nového biskupství v západních Čechách, jež mělo oslabit arcibiskupovu moc. Král se rozhodl dát arcibiskupovi významnou lekci, ale Jan z Jenštejna se o tom dozvěděl a nechal prostřednictvím svého generálního vikáře, Jana z Pomuku, potvrdit nového opata v Kladrubském klášteře, místě, kde plánoval král zřídit zmíněné biskupství.

Osudný den nastal 20. března 1393, kdy se vikář Jan z Pomuku stal jako zastánce práva a spravedlnosti obětí mocenského střetu mezi cholerickým králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V důsledku králova hněvu a vzteku byli po krátké hádce zajati čtyři muži z arcibiskupova doprovodu, mezi nimiž byl i Jan z Pomuku. Dalšími byli míšeňský probošt Knobloch, oficiál Puchník a arcibiskupův hofmistr Něpra z Roupova. Nejprve byli vyslýcháni a poté brutálně mučeni. Jan během tohoto mučení zemřel, zbývající tři přežili a byli propuštěni. Okolo deváté hodiny večerní bylo Janovo tělo svrženo z Karlova mostu do Vltavy. Původně se předpokládalo, že zemřel utonutím, ale následná objevená poranění hlavy vedou k domněnce, že zemřel ještě před vhozením do řeky. O necelý měsíc později (17. dubna) bylo Janovo tělo nalezeno rybáři (podle legendy) na pravém břehu Vltavy. Mělo se tak stát v místech dnešního Dvořákova nábřeží. Tělo rybáři předali řádu Křižovníků s červeným srdcem (Cyriaci), kteří jej pochovali v kostele sv. Kříže u svého kláštera (dnes již zrušeného). Slavnostnějšího pohřbu se Jan z Pomuku dočkal až v roce 1416, ale zato na významném místě, v katedrále sv. Víta.

Osudy Jana z Pomuku však jeho smrtí neskončily. Politickou vraždu střídá zázrak. Začíná se šířit legenda o jeho životě, a především mučednické smrti. Objevuje se také domněnka, že Jan byl vyslýchán a zabit kvůli neporušení zpovědnímu tajemství. Odmítl totiž vyzradit králi Václavu IV., čeho se týkala zpověď královny Žofie. Údajně nevěry. Královna byla o patnáct let mladší a krásná, tudíž je možné, že král trpěl žárlivostí. Proč tedy neuznávat slušného člověka, kterého zabila mocenská svévole. Ale tato historicky nedoložená verze je nepravděpodobná. Jan Nepomucký by asi těžko mohl být zpovědníkem královny, když patřil do blízkého okolí arcibiskupa, a tudíž se netěšil králově oblibě. Pravda Janova konce bude tedy asi trochu jiná. Král Václav IV. chtěl na místě kláštera v Kladrubech vytvořit nové biskupství v čele se svým člověkem, čímž by zmenšil moc arcibiskupa. Avšak Jan z Pomuka potvrdil 10. března 1393 proti vůli krále nového opata Olena, navrženého zástupci kladrubského kláštera.

Významnější snahy o kanonizaci Jana z Pomuku začínají od druhé poloviny 17. století. Za blahoslaveného prohlásil Jana 31. května 1721 papež Inocenc XIII. a 19. března 1729 byl papežem Benediktem XIII. svatořečen.

Je zajímavé, že do této doby také spadají první pokusy o vědecká zjištění. V roce 1719 byla provedena exhumace, při které měl být v téměř neporušeném stavu nalezen jazyk. Toto samozřejmě zapůsobilo na věřící jako zázrak a posloužilo to mimo jiné jako důvod (jeden ze čtyř zázraků) ke svatořečení. Později (70. léta 20. století) se však při antropologickém průzkumu ukázalo, že se jednalo o mumifikovanou mozkovou tkáň.

Kaplička nebo kostel se nedá na mostě postavit, a tak se zde začaly stavět sochy. Jedním z prvních příkladů úcty k Janu Nepomuckému v našich zemích je socha na Karlově mostě. Následovaly samozřejmě další. Místo bylo vždy podobné, u řeky, říčky, potoka a u mostu nebo lávky přes ně. Most jako místo smrti Jana z Pomuku se začínal stávat poutním místem a pojmem pro poutníky. A někdy stavitelé soch Jana Nepomuckého ani řeku nepotřebovali. V určité době se totiž uctívání jeho osoby velmi rozšířilo, a kromě soch se také stavěli kapličky či jiné sakrální objekty. Jan Nepomucký se tak za vznešenou myšlenku a obětování stal patronem mostů a jedním z hlavních patronů českých zemí.

Sochu zmíněného světce jsem tentokrát objevil na Masarykově náměstí v Rožnově pod Radhoštěm. Na obdélníkovém náměstí, které je přirozeným centrem města, se vedle Jana z Pomuku nachází ještě sochy Tomáše Garriguea Masaryka a svatého Floriána. Sochu sv. Jana Nepomuckého nechal vyrobit roku 1722 měšťan Václav Kvinta na svůj vlastní náklad. Většina soch zobrazují svatého Jana Nepomuckého obdobně. Také v tomto případě se snažím rozeznat jednotlivé části kanovnického roucha – kapuce, almuce, rocheta a klerika. Kněz má biret na hlavě a v náručí drží krucifix, nejvýraznější symbol křesťanství. To, podle čeho lze sochu Jana Nepomuckého rozpoznat na první pohled, je pět hvězd okolo jeho hlavy. Mají připomínat legendu, podle níž našli rybáři ve Vltavě jeho mrtvé tělo. Hvězdy symbolizují i pět ran Kristových či pět písmen slova TACUI (mlčel jsem), které společně s prstem před ústy připomíná zachování zpovědního tajemství. Vedle Panny Marie je sv. Jan Nepomucký jediným světcem, u kterého je svatost označena hvězdami. 

Socha Jana Nepomuckého je postavena na vysokém, zajímavě tvarovaném i zdobeném podstavci.