Sendražická stráň

Jde o zalesněnou stráň složenou z turonských slínovců a vápenců, jež se nachází severovýchodně od Sendražic a týmž směrem se svažuje k údolíčku, kterým teče říčka Trotina. Její počátek však musíme hledat mimo katastr obce, protože začíná pod Račicemi nad Trotinou, kde se tamnímu lesnímu masivu říká "Horka". Nejvyšší bod celé lokality o 306,6 m n. m. však nalezneme již mimo les, nedaleko místa, kde se říká "Za příční cestou". Zajímavé je, že porost na této stráni zůstal téměř ve stejném položení a velikosti, což lze zjistit srovnáním indikační skici stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Franze Brabetze a geometra 2. třídy Wilhelma Rittera von Hillmayra (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA446018400) a vojenské topografické mapy v měřítku 1 : 10 000 z roku 1963 od J. Mrázkové (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=topo1952&idrastru=D7_2__M-33-68-B-a-1), i když i on prošel řadou katastrof, ať již v podobě požárů, mniškových kalamit či vichřicí.

Původ jejího pojmenování není nikterak záhadný, protože přesně vystihuje to, čím tato lokalita je. Tento název je doložitelný již přinejmenším v 17. století, i když tehdy byly ještě používány názvy "Stráň" či "Ve stráni". Zde měl svá pole v roce 1654 např. sedlák Václav Mikulášek a po něm roku 1713 Jan Kadečka. V té době však byly zdejší lesy stále ještě panským vlastnictvím. Z josefinského katastru, jenž byl zhotoven v roce 1788, vidíme to, že tehdy bylo v Sendražicích 22 jiter a 596 čtverečných sáhů lesa s výnodsem 263 sáhů měkkého a 114 sáhů tvrdého dřeva, z nichž vrchnost měla 2 jitra a 897 čtverečných sáhů, tamní záduší 800 čtverečných sáhů a poddaní obhospodařovali 19 jiter a 799 čtverečných sáhů. Jmenované plochy se týkají právě Sendražické stráně, protože jiného lesa na katastru obce již tehdy nebylo. Jako Sendražická stráň bylo dokonce přímo pojmenováno XI. položení, které "začíná se od Václava Hrachovce jeho role a skončuje se u Račic pod Fišrovým lesem".

Podle již zmíněného stabilního katastru bylo v Sendražicích 40 jiter a 779 čtverečných sáhů lesa a jako Sendražická stráň (zapsána jako Sendražská stráň) byla nazvána jedna z 11 místních poloh. V té době byl již celý les ozparcelován mezi zdejší hospodáře, přičemž největší části vlastnili: Václav Wolf z čp. 1, Josef Hlušička z čp. 2, Josef Kadečka z čp. 74 a smiřická vrchnost. Rozloha lesa se příliš neměnila ani v následujících letech, protože zatímco v roce 1845 bylo na sendražickém katastru 23 hektarů, 29 arů a 87 m2, tak roku 1948 bylo porostlých lesem 21 hektarů, 52 arů a 46 m2. Všichni hospodáři zde však neměli pouze jen louky, pole a lesy, ale vzhledem k množství kvalitního písku si v celé lokalitě otevřeli několik písníků, na jejichž pozůstatky se dá narazit ještě dnes. Za zmínku stojí rovněž to, že od 2. poloviny 19. století docházelo ke změně druhové skladby, protože původně byly sendražické lesy zcela listnaté, tvořené převážně duby a buky, ale díky vzrůstu poptávky po dřevě a vzhledem k nedaleké pile ve Smiřicích, se zde začaly sázet ve velkém jehličnany, a to zejména ve střední a jižní části Sendražické stráně.

Za prusko-rakouské války v roce 1866 se původně počítalo s tím, že Sendražická stráň bude jedním z opěrných bodů rakouské armády, ale z toho nakonec sešlo. Drobnější šarvátky tu však proběhly, když těmito místy procházeli vojáci pruské 11. a 12. pěší divize, aby zaujali postavení nad Sendražicemi a Hoříněvsí (viz https://www.chartae-antiquae.cz/cs/maps/21845/?view=-72,78,2). Výrazným místem byla rovněž úvozová cesta od kostela, jež vedla kolem lesa až do Rodova. Roku 1886 byla kvůli tomu, že se zde nemohly vyhnout 2 povozy, rozšířena a její stráně osázeny švestkovím. Velkou změnou se však stala pod strání výstavba železniční trati, k níž došlo v letech 1881-1882. Měla spojovat Sadovou-Dohalice se Smiřicemi a pojmenována byla jako Česká obchodní dráha. Poprvé tudy pravidelně vlak projel 25. března 1882. K osobní zastávce pak přibylo v letech 1923-1924 nákladiště s rampou, kolejemi a třetí výhybkou do "slepé" koleje (první snahy se objevily již v letech 1919-1920), u kterého vznikla v roce 1923 nová budova s čekárnou, bytem a úřední místností. Osobní doprava tudy jezdila až do 12. prosince 2004, kdy došlo k jejímu zastavení (viz http://www.vlakregion.cz/trate/046_old/046_old.htm).

Zdejší honitba bývala dříve pronajímána honebním výborem na 6 let bez dražby z volné ruky. Honební výbor byl volen vlastníky pozemků za řízení obecního úřadu, pověřeného vždy vypsáním voleb. Problém se však objevil s lesním pychem, který se obec snažila vyřešit tím, že 11. března 1935 zakázala chození do lesa a přístup do něj byl dovolen pouze tomu, kdo se vykázal lístkem od majitele lesa, že může v jeho lese sbírat hrabanku nebo suché větve. Díky několika pozemkovým reformám se les postupně rozdělil ještě mezi více majitelů, jichž jsou dnes desítky, pokud odhlédneme od toho, že v době komunistického režimu náleželo vše státu a vrátilo se zpět až díky restitucím. Některé z parcel zůstaly státním vlastnictvím i v současné době a spravují je tak Lesy České republiky, s. p. Na závěr je třeba ještě zmínit, že se měly počátkem 19. století najít v této lokalitě kamenné nástroje, ale v odborné literatuře jsem o tomto nenašel žádnou zmínku, a tak nemohu tyto řeči zařadit mezi věrohodné, i když vzhledem k těžbě písku se nedají nějaké objevy vyloučit, protože přímo v obci a v místech k Hoříněvsi a k Máslojedům se nacházely vždy archeologicky velmi bohaté lokality.