Siena - katedrála Santa Maria Assunta – historie a podoba chrámu (Duomo di Siena)

Sienská „černobílá“ katedrála je stavbou natolik významnou a krásnou, že by se o ní daly popsat - jak praví název jednoho starého hitu ještě rockové Petry Janů - tisíce stran formátu A4. My se pokusíme o popis kratší, ale to nic nemění na faktu, že návštěvník, který vstoupí na Piazza del Duomo, má před sebou jednu z nejpozoruhodnějších staveb italské gotiky vůbec. Tou stavbou je katedrální dóm, jehož stavba probíhala přibližně v letech 1220 až 1370. Trojlodní kostel na půdorysu latinského kříže. Klenot sakrální architektury, na jehož podobě se podíleli tak významní géniové své doby, jakými bezesporu byli Giovanni Pisano (práce na katedrále vedl v letech 1287-1297) nebo Camaino di Crescentino (otec slavného sochaře Tina Camaino vystřídal Pisana a působil zde v letech 1299-1317). A snad ještě jedna informace na ůvod: Románsko-gotická Metropolitní katedrála Nanebevzetí Panny Marie (někde se uvádí také Zvěstování P.M.) je hlavním katolickým chrámem nejen Sieny, ale celé arcidiecéze Siena-Colle di Val d'Elsa-Montalcino.

Uváděný rok zahájení stavby (1220) je zřejmě tak trošku mystifikací. Ještě v roce 1226 totiž katedrála zřejmě existovala jen v „papírové“ verzi. Na druhé straně je pravděpodobné, že na tomto místě stávala nějaká starší sakrální stavba již v 9. století a i tento svatostánek pouze „zakrýval“ antický chrám bohyně Minervy. Předposlední předchůdce dnešní stavby – tedy románská bazilika – byl za přítomnosti papeže Alexandra III. ze Sieny vysvěcen roku 1179. Hlavní fáze výstavby začíná rokem 1227, kdy je zakoupeno mramorové obložení a zahájeny práce na zaklenutí kopule, které byly definitivně dokončeny roku 1263. Její dnešní výška je 48 m (včetně kříže) a vrcholová podoba odpovídá úpravám z roku 1667. V roce 1313 pak byla dokončena 77 m vysoká zvonice. O čtyři roky později bylo dostavěno průčelí a současně byly zahájeny intenzivní práce na východní straně katedrály. Pokračovala i výstavba nebo rozšiřování pěveckého sboru, chrámové lodi i obou ramen transeptu.

Veškeré stavební práce se pak paradoxně zastavily v roce 1339. Důvod byl prostý; najednou se zjistilo, že Siena se mezitím stala příliš velkým městem pro tak malý svatostánek. Svou roli hrála jistě i touha napodobit konkurenční Florencii a její novou gigantickou katedrálu. Vypracováním projektu nové stavby byl pověřen Lando di Pietro a práce na stavbě pak byly zahájeny pod vedením sochaře a architekta Giovanniho di Agostino. Práce však znovu ustaly v roce 1357. Na vině byla morové epidemie v roce 1348 a částečné zřícení nové konstrukce v roce 1357. Fragmenty z této „zříceniny! dnes můžeme vidět v budově muzea Museo dell'Opera Metropolitana del Duomo. Ještě téhož roku byly práce na katedrále obnoveny, tentokrát pod vedením Giovanniho bratra Domenica. A ten chrám také v roce 1370 dokončil. Další změnu přinesl až požár v roce 1870, po kterém musela být obnovena vnější kopule a dřevěná střecha nad hlavní lodí.

Přesto, že katedrála působí jako oslava sienských „národních“ barev (černá a bílá), není to pravda. Bílý mramor prý ve skutečnosti doplňuje červený kámen ze Sieny a zelený mramor – zvaný serpentin – pocházející z Prata. Tyto barvy rozdělují stavbu výškově na dvě poloviny, čímž odkazují na obě fáze výstavby. Odborníci rovněž poukazují na neadekvátní bohatost sochařské dekorace, která je díky délce výstavby katedrály nejednotná a prokazující činnost mnoha různě smýšlejících umělců. Dolní část fasády je připisována Giovanni Pisanovi a odkazuje ke stylu románsko-gotickému a k období let 1284 až 1297. V této stavební fázi vznikly všechny tři portály a obě boční věže. Centrální portál má přitom kulatý oblouk, oba boční jsou lehce zašpičatělé. Busty nad nimi však byly doplněny až ve třicátých letech 17. století a jejich autorem je Tommaso Redi. Na vrcholech portálových štítů jsou pak sochy andělů a středové Panny Marie.

Na průčelí však můžeme obdivovat množství dalších soch, chrličů a gotických fiál. Na gotickou sochařskou výzdobu také „dohlížel“ Giovanni Pisano a jeho dílna. Postupně se zde tak objevily postavy proroků, patriarchů i pohanských filozofoů. Tyto plastiky patří ke klenotům italského gotického sochařství a mají přesný ikonografický program, oznamující příchod Krista. Abychom uvedli alespoň některá konkrétní a slavná jména, zmíníme např. filozofa Platóna, proroka Habakuka, Sibylu, krále Davida, krála Šalomouna, Mojžíše, proroka Izaiáše nebo filozofa Aristotela. Nechybí – samozřejmě – ani všichni čtyři evangelisté. Tyto sochy jsou však kopiemi a originály najdeme opět v Museo dell'Opera del Duomo. Výjimkou je Kristus předstupující před Heroda, který je umístěn nad centrálním portálem a který je považován za původní dílo Tino Camaina z prvního nebo druhého desetiletí 14. století. Naproti tomu bronzové dveře centrálního portálu jsou dílem Enrico Manfriniho a líčí glorifikaci Panny Marie.

Horní část průčelí je dílem Camaina di Crescentino (i když jednu dobu se hovořilo o Giovannim di Cecco) a vznikla v letech 1299 a 1317. Camaino sem umístil krásné centrální rozetové okno, rámované gotickými výklenky s bustami apoštolů a proroků, kteří vzdávají hold Madoně s dítětem, umístěné v horním centrálním výklenku. Opět se jedná o kopie a originály jsou uloženy v Museo dell'Opera del Duomo. Boční dva pilíře vrcholí v tenkých věžích, zdůrazňujících „pohyb vzhůru“ celé budovy. Vrcholové trojúhelníkové štíty se zlatými mozaikami představují (zleva) Marii v chrámu, Korunování Panny Marie a Narození Ježíše. Všechny vznikly v Benátkách v roce 1878 a jejich podobu navrhl Alessandro Franchi. V rozetě se nachází zobrazení Poslední večeře od Pastorina dei Pastorini z poloviny 16. století. Celkově lze horní plochu v průčelí označit za dílo ve stylu okázalé gotiky, ovlivněné prací sienského architekta Lorenzo Maitaniho na katedrále v Orvietu.

Zajímavostí sienské katedrály je také fakt, že má i své vlastní „zadní průčelí“. Je orientováno na severovýchod a částečně jej tvoří rovněž baptisterium San Giovanni. Toto bílo-zeleně pruhované mramorové průčelí rozděluje na dvě části římsa; ve spodní polovině se třemi portály se nachází křestní kaple. Nejvyšší část zdobí centrální rozetové apsidové okno a byla dostavěna v 16. století. Tato dostavba však nebyla nikdy dokončena. Pozoruhodné jsou ovšem také boční strany chrámu, zejména ta pravá, nabízející arkádovou lodžii, zvonici a kopuli. Ta byla – coby cihelná – dokončena v roce 1263, aby byla o 122 let později přestavěna Barnou di Turino a svou současnou podobu získala v roce 1667. Zatímco nalevo je katedrála přímo „přilepena“ k bloku budovy, černobíle pruhovaná pravá strana půdobí otevřeným a volným dojmem. Nad bočními pilíři pak trůní kopie soch proroků (originály ze 14. století jsou uloženy v muzeu). Mezi pilíře jsou umístěna čtyři gotická okna s vitrážemi Agenore Sociniho z roku 1898. Na boční straně najdeme také kopii Donatellovy Madony (originál v muzeu) a dvě bronzové desky Vico Consortiho z roku 1946. Samostatnou kapitolou je ovšem chrámová zvonice. Je románská, obložena pásy bílého a tmavě zeleného mramoru. Zvonici zdobí šest řad oken, přičemž to spodní je jednoduché, ostatní sdružená, směrem vzhůru se rozšiřující. Celá věž dosahuje výšky 77 metrů a byla dokončena v roce 1313.

V roce 1339 bylo rozhodnuto o stavbě nového chrámu zvaného Facciatone. Jednalo se v podstatě „jen“ o výrazné rozšíření Dómu, zejména v transeptu. Projekt zahrnoval výstavbu tří nových lodí, které by se „naroubovaly! na stávající kostel, vrcholovou kopuli a velkou půlkruhovou apsidu s kaplemi. O problémech při stavbě jsme se mohli dočíst již v předchozích řádcích, takže dodejme jen, že zde dnes opravdu najdeme stavbu nazývanou „Nový chrám", jejíž součástí je pozoruhodné – byť nedokončené – vyhlídkové průčelí „Facciatone" i Museo dell'Opera del Duomo a královský palác. Tato stavba je připisována Giovanni d'Agostinovi, který také navrhl boční portál pod zvonicí, pocházející z roku 1345.