Siena – radniční věž / městská zvonice (Torre del Mangia)

Zřejmě nejznámější, ale určitě nejvyšší a nejnápadnější věž v Sieně je součástí radničního komplexu. Její výška se - všemi „anténními“ nástavci bývá uváděna s hodnotou 102 metrů, což by znamenalo, že se jedná o nejvyšší stavbu svého druhu v celé Itálii. Aby to ale nebylo až tak jednoduché, jiné informační zdroje zmiňnují výšku „pouhopouhých“ 88 metrů, což by rázem znamenalo propad na bronzovou příčku za věže v Cremoně a Bologni. V každém případě se věž Torre del Mangia nachází na náměstí Piazza del Campo v Sieně a údajně by mohla být stejně vysoká jako zvonice zdejší katedrály, což má symbolizovat (ne)rovnováhu mezi nebeskou a pozemskou mocí (katedrála je totiž postavena o pár nadmořských metrů výše). Ale zanechme neshod v technických datech a vrhněme se na historii

Stavba této věže byla zahájena v sobotu 12. října L.P. 1325.za odříkávání modliteb a žalmů i vhazování mincí a nápisů v latině, řečtině a hebrejštině, což mělo věži přinést stabilitu a dlouhověkost. K dokončení stavby pak došlo roku 1338. Za jediného stavitele věže byl dlouho mylně považován Agostino di Giovanni, sienský „dvorní sochař“ 14. století. Ten však na projektu pracoval jen krátce a později jej nahradil Minuccio di Rinaldo z Perugie se svým bratrem Francescem. Na stavbě se možná v dalších letech podílel také Lippo Memmi, bratr slavného malíře Simone Martiniho, takže se můžeme mnohde dočíst, že stavbu definitivně zastavil až v roce 1348 mor.

Když v roce 1798 Sienu zasáhlo katastrofální zemětřesení, věž z toho kupodivu vyšla bez úhony. Předpokládá se, že hlavně díky předchozí restaurátorské práci architekta Alessandro Niniho. Zásluhou tohoto architekta si také mohli v letech 1997, 2006 a 2010 zaskákat amatérští parašutisté a místní policisté měli alespoň zase jednou nějakou práci.

Sieňané jsou zvyklí nazývat vše přezdívkami a radniční věž není výjimkou. Říká se jí Torre del Mangia, tedy něco jako Jedlík (doslovně jíst) a tento název má souvislost s prvním zdejším zvoníkem Giovannim di Balduccio, který si pro svou neuvěřitelnou žravost vysloužil přezdívku „Mangiaguadagni". Asi i kvůli němu sem již v roce 1360 byly instalovány první mechanické hodiny, které roku 1400 nahradil automat Dona Gaspara di Simone. Přezdívka věži ale už zůstala. Postava „Jedlíka“ byla vždy doprovázena rouškou tajemství a hromadou fantazie a v 17. století se stala také oblíbenou inspirací basníků. Mnohem dříve ovšem žrout Balduccio získal svou sochu, která byla umístěna vedle zvonu. Původně byla vyrobena ze dřeva, v roce 1425 ji nahradilo mosazné dílo Florenťanů Dello di Niccolò a Daniello s Lazzarem di Leonardo. V roce 1666 také došlo k rekonstrukci zvonice a postupně se mění i podoba Jedlíka. Chvíli je kamenná, od roku 1725 znovu mosazná a nakonec opět dřevěná. Její nejnovější verze vznikla v roce 1759 a představovala bojovníka, vyřezaného z jednoho kusu travertinu (florentský sochař Angiolo Bini). Definitivně odstraněna byla roku 1780. Její fragment si dnes můžeme prohlédnout na vnitřním nádvoří Starosty (Cortile del podestà).

Věž byla díky své nápadné výšce celkem často poškozena. Jen blesk se na ní výrazněji vyřádil v letech 1460, 1470, 1496, 1519 a 1730. Pak již naštěstí pro zvonici přišel ke slovu Prokop Diviš a jeho hromosvod (v tomto případě zde ovšem v roce 1776 Domenico Bartaloni instaloval bleskosvod Američana Benjamina Franklina, který až v roce 1996 nahradil moderní bleskosvod systému Tower, ovšem v podobě původního zařízení z 18. století). Své dokázalo také dělostřelectvo při obléhání Sieny Florenťany v roce 1554 nebo požár v lednu roku 1701.

Pata věže je tvořena blokem velmi odolného a pružného tufu, na kterém stojí rám z cihel. Přístup k základně je stále možný malým poklopem v podlaze prvního patra. Byly zde solné sklady a sestoupíme sem po strmých schodech, vytesaných do tufu. Ve výšce očí pak začíná cihelná část, ve které se nachází malé cely, ve kterých údajně trávili svou poslední noc odsouzenci k smrti. Štíhlá silueta z terakotových cihel se čtvercovou základnou roste až do výšky téměř 70 metrů a nad ní se tyčí první koruna z bílého travertinu, kterou zakončuje cimbuří s chrliči, dvěma erby města a reliéfem lva. Poté následuje zvonice. Od někdejšího skladu soli na vrchol věže vede dohromady více než 400 schodů. Směrem do náměstí stojí u paty věže malá mramorová otevřená kaple, která byla postavena jako poděkování Panně Marii za skončení morové epidemie, která zasáhla město v roce 1348. Věž postupně také zdobily hodiny malířských mistrů, jakými byli Martino di Bartolomeo, Alessandro Casolani nebo Bernardino Mei. Ty byly kryty stříškou (její trojúhelníkový tvar dnes nad hodinami stále vidíme), demontovanou koncem 19. století. První velké hodiny sem byly instalovány v roce 1360 (Bartolomeo Guidi). Roku 1425 byl předělán mechanismus hodin a v roce 1692 došlo k jejich kompletní přestavbě. Poslední práce na hodinách proběhly v letech 1804 a 1963.

Je zajímavé, že štíhlá zvonice vždy nesla gigantické zvony. V roce 1349 sem byl např. umístěn „velký zvon města Siena“, vážící 17.777 liber. V provozu zůstal až do roku 1633, kdy byl přetaven a následující rok nahrazen. V té době zde byl jeden z největších zvonů v celé Itálii a přitom vážil „jen“ 6.764 liber. Nový zvon Nanebevzetí Panny Marie byl požehnán v roce 1665 arcibiskupem Ascanio Piccolominim. V roce 1831 byl zvon těžce poškozen a bylo zakázáno ho dál používat. Později byl sice opraven, ale nakonec je používán jen při slavnostech Palio, kdy se na něj zvoní ručně.

O kráse a věhlasu sienské Torre del Mangia svědčí fakt, že na světě najdeme mnoho staveb, které tuto věž napodobují. Zmiňme alespoň hodinovou věž na Univerzitě v britském Birminghamu ve Velké Británii, několik staveb v USA či hlavní budovu katolického institutu ve španělském Madridu. Ještě početnější je soupis umělců, kteří věž v nějaké podobě zachytili „na věčné časy“. Jmenujme například různé středověké fresky, obrazy a ikony domácích mistrů (přímo na Radnici se nacházející veleslavné ztvárnění dobrých a špatných vlád Ambrogio Lorenzettiho nebo díla tvůrců jako Andrea Gallerani, Ambrose Sansedoni, Taddeo di Bartolo, Vincenzo Rustici nebo Tino Stefanoni) nebo některá díla zahraničních umělců (Edgar Degas, Charles Edouard Jeanneret).