Šítkovská vodárenská věž v Praze

Podle vzhledu by se zdálo, že je tato vodárenská věž, dříve zvaná i jako Zderazská, nejstarší v Praze, ale to je omyl, neboť vznikla až po Staroměstské vodárně. Navíc tehdy byly dnešní pražské městské čtvrti samostatnými městy, a tak neexistovalo nějaké centrální zásobování Prahy, ale každý z uvedených subjektů se staral sám o sebe. Z tohoto důvodu bychom na přelomu 15. a 16. století našli na pravém břehu Vltavy Staroměstskou, Šítkovskou, Žofínskou a Novomlýnskou vodárnu a na opačném břehu Malostranskou vodárnu, někdy zvanou podle sousedního mlýna i jako Petržilkovskou, jež byly až na tu žofínskou hnány pomocí vodního kola.

Výše zmíněná Šítkovská vodárna obdržela své pojmenování podle sousedních Šítkovských mlýnech a ty ho získaly od Jana Šítka ze Starého Města, který v roce 1419 koupil jeden z novoměstských obecních mlýnů a zemřel roku 1451. Uvádí se, že byla postavena hned po Staroměstské vodárně, ale stejně jako u ní se neví, kdy se tak přesně stalo. Z tohoto důvodu se hovoří, že k tomu došlo někdy na konci 15. století, ale pravděpodobnější je, že byla ještě starší, ale k tomuto tvrzení nám chybějí důkazy. S jistotou víme pouze to, že byla též vystavěna obecním nákladem a první dochovaná zmínka o ní pochází až z prosince 1495, kdy obec koupila Šítkovské mlýny pro výstavbu vodní věže, z níž se pak zaváděl vodovod ke dvojici nově vybudovaných kašen. Jedna se nacházela ve Vodičkově ulici, druhá v Ječné ulici u Karlova náměstí.

Stejně jako Staroměstská vodárenská věž byla původně zcela dřevěná a za svoji existenci utpěla značné škody jak povodněmi, tak požáry. V roce 1501 vyhořela neopatrností zdejšího vodáka Matouše, když špatně zacházel s ohněm v jejím interiéru. O 2 roky později se sesula věž a na jejím místě byla prozatímně zbudována dřevěná věž, která však shořela opět kvůli neopatrnému zacházení s ohněm. Roku 1514 potrubí vodárny zamrzlo a Nové Město se tak na nějaký čas ocitlo bez vody. Teprve v roce 1588 byla postavena nová kamenná věž, na níž se složila obec z výnosů svých daní a dávek a k tomu se přidalo ještě několik sbírek, tak nákladné bylo tehdy budovat takovou věc jako je vodárna. O této výstavbě pak svědčil nad oknem vytesaný nápis:

„Leta od narození Božího,
tisícího pětistého osmdesát osmého,
chceš-li zvěděti, patříc na to,
věz, že jest založena věže tato,
měsíce srpna dne osmého
nákladem obce Nového Města Pražského.
Pán Bůh rač toho klýnotu a města ostříhati,
v pokoji a svornosti dáti ho užívati.“

Touto výstavbou vznikla věž z opracovaných pískovcových kvádrů, přičemž dole měly zdi šířku 2,05 m a nahoře 1,15 m a zprvu byla kompletně obklopena vodou, stála totiž úplně v říčním korytě, což se v pozdějších časech změnilo. Původní střecha měla jehlancovitý tvar a ten současný získala až ve 2. polovině 18. století. Stejně jako její staroměstská obdoba bývala poničena vedle požárů i častými povodněmi. O mnohých katastrofách se ani nedochovalo mnoho informací. Jedno z velkých neštěstí se událo na konci 16. století, protože se nám dochovala zpráva z roku 1599 o tom, že se při přestavbě věže prolomilo lešení a stavitel Karel Mělnický z Karlsperka byl smrtelně zraněn, když byl zasypán stavebními hmotami, jež byly umístěné na onom lešení. O něco později mohlo dojít k další přestavbě, případně byla úplně dokončena ta předem zmíněná, ani jedno se nedá vyloučit. Pouze víme, že v roce 1605 napsali novoměstští měšťané kutnohorskému mincmistrovi, že postavili a dohotovili „novou věž z gruntu z kamene s nemalým nákladem ku hnaní vody z řeky pražské troubami do města“ a žádali ho o darování nebo o prodej mědi, jež jim byla potřebná na to, aby jim konvář slil štok a kliku. Zpráva o tom, zda se tak stalo, tak ta se nám nedochovala, ale z toho, že novoměstská vodárna roku 1610 hnala vodu do 12 pivovarů, 2 klášterů a 130 obecních i soukromých stojanů a kašen, můžeme vyvodit, že skutečně došlo k pořízení nového potřebného zařízení.

Další škody utrpěla při švédském obléhání Prahy, které probíhalo od 26. července 1648 až do počátku listopadu téhož roku. Tehdy shořel zejména její krov, ale stejně jako další věže a mlýny v okolí byla též pomalu ve stavu zřícení se. Podle dvojice nápisů na její západní straně však víme, že hned po úspěšně zakončené obraně Prahy došlo k její obnově a z každé strany byly na památku jejího bombardování zazděny 2 dělové koule. Tyto ve švabachu původně provedené nápisy zněly takto:

„An. 1648.

Na den Sv. Václava
starožitnosti mé sláva,
od Švédů z dvou velkých kusův,
devadesát devět štusův
trpíc jsem klesat počala,
však zas mile dočekala.

Že má vrchnost moji páni
mě déle klesati brání,
nýbrž dost u veliké ceně
flastr z vápna a kamene,
na mé rány přiložily
tak neduživou zhojili.

W. K. Z. G.“

Později byl výše citovaný text poupraven do dnešní podoby, k čemuž došlo podle návrhu městské rady z roku 1892 o obnově zaniklých nápisů, v němž se počítalo i s novou deskou s textem: „Když se na této věži jevily trhliny, byla roku 1882 železnými kleštěmi stažena a opravena, prohnilá pak střecha zcela novou vazbou a krytbou roku 1887 opatřena, vše nákladem obce král. hlav. města Prahy.“ Problémem totiž bylo, že se liší již počet dělových koulí, jež měly věž zasáhnout. V latinském textu se hovoří o 91, podle starého švabachového nápisu jich bylo 99 a podle pozdějšího textu 190. Třetí mramorová deska pak obsahuje text:

„ANNVS LAESAE TVRRIS
VIGOTTHI PATIOR TORMENTIS
QVASSA DVOBVS
NONAGINTA GLOBOS HIS INSVPER
AFFLVIT VNVS.
ANNVS REPARATAE
SVSTINET HAVD QVASSAS NVNC
ASPECTARE RVINAS
SED REFICIT TALES CELSI ANXIA
CVRA SENATVS.“

Postupem času a vzrůstem počtu obyvatelstva rostla také potřeba po množství dodávané vody, takže již v roce 1661 byl postaven druhý stroj. Dvojici strojů, z nichž každý měl čtveřici jednočinných čerpadel, měla vodárna roku 1808. Voda byla vytlačována dvojicí potrubí o průměru 66 mm do výšky 36 m, kde byla situována pánev o objemu 1,71 m3 a rozvod vody z ní do 104 kašen pokračoval šesticí potrubí o průměru 79-112 mm. V roce 1847 byla vodárna nějaký čas nečinná a roku 1881 byla snesena z věže pánev a vodárna byla připojena na nový vodojem na Karlově v Sokolské třídě. V roce 1863 došlo k výměně části potrubí. Jak vypadala vodárna roku 1875, tak to nám ukazuje zpráva profesora a pozdějšího rektora pražské techniky Augusta Salaby, z níž se dozvíme následující:

„Vodárna měla dva žlaby o šířce 1.95 a 2.07 m a hloubce pod norm. vodou 1.09 m. Spád 0.8 m. Množství vody při středním stavu vody 8.08 m3 za vteřinu a absolutní síla vody 68.9 HP.

Dvě dvojitá kola za sebou o Ø jednoho 6.12 m, šířky 2 x 1.85 a o síle kol 15.40 HP při středním stavu vody. Kola tato uváděla v pohyb osm jednočinných pump o celkové užitečné síle 12.00 HP; Ø pístu 200 mm, zdvih 850 až 880 mm a počet obrátek 5.5 až 7.3.

Výška dopravy 38 m a množství vody 2046 m3 za 24 hodin, jež ve skutečnosti bylo menší následkem různých ztrát.“

Roku 1876 došlo k dokončení tzv. rourní pavlače. Když se jednalo o novém moderním pražském vodovodu, tak bylo v roce 1882 rozhodnuto, že novoměstská vodárna zůstane v činnosti (původně se uvažovalo o jejím úplném odstranění, a to včetně věže, ale na přímluvu Umělecké besedy a architekta, stavitele a městského radního Josefa Kanderta byla ponechána), ale předtím musí dojít k její přestavbě, k níž došlo v letech 1882-1883. Vedle věže na místě staré vodárny s lednicí a za 70 000 zl. vykoupeného Jelínkova mlýna tak vznikla nová vodárna s dvojicí ležatých Girardových plungerových čerpadel od První českomoravské továrny na stroje v Praze. Ta čerpala vodu prostřednictvím železného vodního kola Sagebienova systému o síle 40 HP, průměru 7,5 m a šířce 4,9 m ze dvojice filtračních studní z pískovcových kvádrů na železném rámu a s plechovým víkem o průměru 4 m, jež byly situovány přímo ve vltavském řečišti, přičemž jedna byla 5,4 m hluboká a druhá pouze 5,33 m. Druhá studna však byla zřízena již roku 1881 kvůli žofínské parní vodárně. Obě byly propojeny 52,3 m dlouhým litinovým potrubím o průměru 500 mm, které bylo uvnitř pokryté asfaltem. Tato vodárna, jejíž denní vydatnost byla 3 000 m3 přirozeně filtrované říční vody a smísené se spodní vodou, fungovala od 19. dubna 1883 do 24. května 1913, kdy se již nehodila do moderního vodárenského systému. O rok později pak došlo ke zrušení jižní filtrační studny, neboť na jejím místě byl budován pobřežní pilíř dnešního Jiráskova mostu. Stejně tak dopadla také druhá studna. Tu odkoupila komise pro kanalizování řeky Vltavy a Labe, protože překážela prováděným regulačním pracím, když na jihu Slovanského ostrova vznikla plavební komora a nábřežní zeď.

Přestože byla vodárna, výrazně poškozená při povodni v roce 1890, mimo provoz, tak se její zařízení zachovalo až do roku 1925, kdy došlo k jeho odprodání i s vodním kolem. V té době sloužila věž zejména ke skladovacím účelům, např. v roce 1913 byly prázdné místnosti v prvnich dvou patrech pronajaty Josefu Křížkovi jako skladiště elektrotechnických potřeb. Jiné nápady však byly městem zamítnuty, kupříkladu zřízení světelných reklam Maxe Fuchse roku 1911. V roce 1926 pak zakoupil vodárnu spolek „Mánes“. V letech 1928-1934 byla věž pojata do nově vybudovaného funkcionalistického objektu SVU Mánes, který byl postaven podle plánů architekta Otakara Novotného a spolu s ním byla v následujících údobích rekonstruována a opravována, přičemž musíme zmínit to, že v letech 1927-1929 získala masivní železobetonový věnec, aby se již více nemohla vychylovat (její vychýlení tak zůstalo na úrovni 0,42 m; někde se však hovoří o 0,47 m), protože základové zdivo na silným proudem vody porušeném pilotovém roštu bylo tehdy již zcela rozrušeno, zdivo vyšších poschodí potrháno a směrem proti proudu vychýleno asi o 0,5 m. Vedle toho byla zřízena štětová stěna proti případnému dalšímu podemletí a byly provedeny ještě další potřebné práce. Od té doby v ní byly uloženy umělecké předměty spolku „Mánes“, které však lákaly mnohé nenechavce, a tak v září 1929 došlo k vloupání do věže, odkud se ztratily různé umělecké předměty a sošky za 12 500 Kč. Následujícího roku byly na její kopuli ze všech stran umístěna velká neonová písmena M, jež měla připomínat jméno prezidenta T. G. Masaryka, jenž tehdy slavil 80. narozeniny. Za německé okupace byla využívána civilní protileteckou ochranou. V roce 1963 byla dokončena oprava věže a do její kopule byla uložena 2 měděná pouzdra se zprávou o opravě a dobovými materiály. 22. prosince 1964 byla věž spolu se spolkovým domem Mánes zapsána do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/sitkovska-vodarenska-vez-14757850). Později se objevila řada plánů na úpravu věže k mnoha různým účelům, jmenujme např. projekt architekta Zdeňka Pokorného s úpravou 2 pater věže v exkluzivní prostory pro intimní posezení. V letech 1977-1989 sloužilo poslední patro věže Státní bezpečnosti ke sledování předního disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla. V roce 1989 byly zrestaurovány portály věže a dvojice železných kovaných vrat a roku 2008 došlo na její fasádu. V současné době je věž v majetku Nadace českého výtvarného umění, jež navazuje na odkaz Českého fondu výtvarných umělců - Svazu československých výtvarných umělců.

Šítkovská vodárenská věž v Praze na mapě