Loading...
Turistické cíle • Příroda • Skalní útvar
O mém oblíbeném Žárovém vrchu, tvořícím spolu s dalšími tisícovkami – Lyrou a dvěma vrcholy Plošin - horský hřeben, odddělující hluboké údolí Bílé Opavy od doliny s jejím tokem prostředním, a končící nižší Zámeckou horou až u Vrbna pod Pradědem, jsem tady už několikrát psal. Nejen hřebeny těchto hor, ale i jejich svahy jsou plny rozličných skalních útvarů, čímž se pro jejich milovníky staly Zemí zaslíbenou.
(O jedné takové se kdysi v obsáhlém poetickém vyznání jižním Čechám vyjádřil jejich velký obdivovatel Ladislav Stehlík v knize Země zamyšlená. Ale tento autor tíhl spíše k melancholické rybníkářské krajině a jesenické hvozdy, plné divokých a rozeklaných skalin, by jej asi tolik neoslovily...)
Ne tak nás – skalní tuláky. A především mne. Však túra touhle krajinou ale není o tom, kolik si člověk při spatření neznámých skal udělá do pažby nových zářezů, ale především o nevýslovném pocitu štěstí z pohybu zdejšími rozsáhlými a překrásnými horskými lesy. O potěše z křišťálově čistého vzduchu, o valení očních bulv při pohledu z Žáráku směrem k Lyře, Petrovým kamenům a na majestátní kupoli Pradědu. Anebo při rozhledu na opačnou stranu, nabízející panoráma Medvědské hornatiny. Bohužel - už nám ten výhled pomalu zarůstá...
Když jsem zde byl zhruba před pěti lety naposled, byl zrovna podzimek a skalnaté temeno Žáráku dosud nabízelo úžasný kruhový rozhled. Což už dneska neplatí – smrk (a i ten horský) je přec jen stromem rychle rostoucím a z kruhového zoru se stal rozhled výsečovitý.
I tak je tady ale stále nádherně. A krásně tu snad bude i v budoucnu, i když toho rozhledu ještě více ubude. Ale ono stačí ještě tak deset patnáct let a z okolních ušlechtilých smrčků se stanou majestátní dospělé stromy. A mezi jejich kmeny pak už snad bude možné projít od temene Žáráku jeho západním svahem až dolů k vrstevnicové silničce, vedoucí od Sedlové boudy do Vrbna. Prostor mezi touto komunikací a vrcholem Žárového vrchu je totiž plný "kamení" a právě zde se rozkládá jeho hlavní skalní město. To, co vidíme na vrcholovém temeni a jeho bezprostředním okolí, je vlastně jenom vrcholem „ledovce“, neboť ostatní skalní útvary se před lidmi dokonale ukrývají v husté jehličnaté mlazině.
Ano, jednou přijde čas, kdy se úžasný výhled na krále moravských hor ztratí. Ale skála pod vrcholem, mající z profilu podobu stařecké tváře, k němu bude shlížet i nadále... třebas i přes hustou clonu jehličí. Stejně jako ty rozeklané stěny pod ní, zdobené prapodivnými pletenci vrás. Či ostatní skalky, na věky věků zakleté do rozličných fantaskních tvarů – tu do podoby kamenné kovadliny či bizarní věžičky, tam na hřebeni zase do hradby, připomínající středověkou pevnost anebo do té dole v lese, která se převlékla do skromnější kulisy malého týna či tvrze...
A to vše tady nahoře na Žárovém vrchu stále ještě bude, i když my už nebudem....