Skály Hostýnských vrchů - 7. Obřany

Ráno odjíždím v mlze na Tesák. Je velmi chladno a nevlídno, v lese též mlha - je totiž nízká oblačnost a slunce se schovává nad mraky. Abych se alespoň trochu zahřál, vedu vzrušený dialog se svým "centrálním mozkem." Kousek za rozcestím tři kameny mi přes cestu loudavě přeběhne jelen! Stále po zelené značce zanedlouho přicházím do sedla Klapinov a tu se stane menší zázrak: mlha se pomalu zvedá jako opona s sluníčko naplno ozáří překrásnou krajinu, oděnou do hávu pozdního podzimu. Středobodem tohoto panorámatu je mohutná svahokupa Obřan! A tak "fryško" po červené dolů do sedla. Zde je tak krásně, že musím vytáhnout foťák. Stezkou mezi šedými buky a nad nimi prosvítajícím nádherně modrým nebem, po měděném koberci, utkaném z padajícího listí, funím vstříc vrcholu. Tam shazuji batoh a jen s fotoaparátem provádím průzkum hradní zříceniny.

Z hradu se do dnešních časů mnoho nedochovalo: najdeme tu jen asi 40 m dlouhou a 8 m Vysokou hradní zeď s jedním okýnkem a zbytek kruhové věže, místo se ale nachází na skalním bradélku a na sever spadá extrémně strmými svahy do údolí Bystřičky. Tento svah je těsně pod zříceninou poset nějakými zvláštními bílými rostlinami - při pohledu zblízka jsou to pravděpodobně bělostné listy měsíčnice vytrvalé. Hrad, vypínající se ve výšce 704m a náležející k nejvyše položeným hradům na Moravě, neměl dlouhou historii: založen byl r.1365 svévolně Bočkem z Kunštátu a Poděbrad - ale na rozdíl od staveb zbohatlíků v dnešní době - nesměl být dostavěn a měl být zbourán. Což se sice nestalo, ale nedostavěný hrad byl dále obýván jen asi 82 let a pravděpodobně za husitských válek zanikl.

My jsme sem ale přišli kvůli skalám a tak se podíváme po nich. Pod hradní zříceninou vlevo dolů ze svahu klesá skalnatý hřebínek, který není moc zajímavý, ale asi 100 m pod hradem na západ bychom našli větší skalní útes. Ale i tady je tak šíleně strmý svah, že když jsem tu před časem prováděl průzkum a lezl zespodu na hrad, tak jsem ani nemohl nadávat, protože bych se převážil a skutálel se dolů z kopce! Proto obracím pozornost k východu, odkud od hradu vybíhá nízké skalnaté Bradlo.Čeká mne tu velmi milé překvapení: přerušovaný pás skal postupně nabírá výšku, z nejvyššího útesu s přírodním "zábradlím" je velice hezký rozhled na protější louku Janče (přírodní rezervaci) a na objekty rekreačního střediska Valaška. Od tohoto nejvyššího místa skalnatý hřeben klesá prudčeji k východu a pěšinou se dostavám až k poslední bizarní skále, která je fantasticky zvrásněná a jejíž profil připomíná žebroví radiátoru či tahací harmoniku - skále, vytvořené navršením desek či ploten pískovce na sebe a dále už to dosochala Matička Příroda...

(Celý pás skal od hradu je více jak 200 m dlouhý a výše skal se šplhá až k 15 metrům.)

Cestou zpět k batohu potkávám uměleckého fotografa se stativem, slušně ho po křesťansku pozdravím, ale odpovědi se nedočkám - "ať mu praskne čočka, nezdvořákovi!!"

Následuje zešup zpět pod hrad na rozcestí...