Skanzen v Rožnově jsme poprvé navštívili během jednodenního výletu na Valašsku. Když jsme přijeli do Rožnova, zaparkovali auto Citroen Picasso mimo centrum, do kterého jsme se vydali pěšky. po chvilce jsme přišli na náměstí a v infocentru jsme koupili známku hradu Rožnov. Měli jsme již také hlad a tak jsme si zašli na oběd. Po jídle jsme pěšky došli přes park k pokladnám skanzenu a koupili si vstupenku do Dřevěného městečka, které je nejstarším areálem celého skanzenu, jelikož bylo otevřeno již roku 1925. Postupně jsme si prošli celý areál a jelikož byl teprve začátek března, byli jsme zde téměř sami.

Prohlédli jsme si celý soubor lidových staveb, které stály v městečku nebo okolí v 19. a na začátku 20.století. Viděli jsme zde domy z rožnovského náměstí, jenž byly do skanzenu přeneseny a znovu postaveny. Dovnitř městečka jsme vstoupili stodolu, v níž byla umístěna pokladna. Napravo od nás jsme si prohlédli dvoupodlažní stavbu sýpky z Prostřední Suché, která pochází z 18. století a byla určena ke skladovacím potřebám vrchnosti. K sýpce jsme se dostali přes potůček napájený řekou Bečvou prostřednictvím mlýnského náhonu. Museli jsme přejít po malém mostu, jehož kamenné zábradlí původně stávalo na rožnovském náměstí jako doplněk k sochám svatých. Na mostě jsme shlédli sochu sv. Jana Nepomuckého, která do poloviny 20. století stávala spolu ve Valašském Meziříčí. Za mostem jsme viděli přístřešek na pohřební vůz, nazývaný také furgon, který v něm skutečně stál. furgon. Pak jsme pokračovali kolem zavřených budov s občerstvením a WC k další sýpce, která stávala v Heřmanicích u Ostravy. Spatřili jsme čtyřpodlažní stavení, které patří k největším roubeným stavbám v celých Karpatech. Pak jsme se vrátili k mostku, abychom si prohlédli dřevěný kostel sv. Anny z Větřkovic u Příbora, který vyhořel roku 1887 a znovu byl postaven v období druhé světové války mezi lety 1939 - 1941 a vysvěcen až v roce 1945. Když jsme si jednolodní stavbu se zděnou sakristií prohlédli zvenku, vešli jsme dovnitř lodi kostela, která je po stranách vyzdobena 14 zastaveními nově zrestaurované křížové cesty pocházející původně ze starého rožnovského kostela. U kostelních lavic jsme shlédli cechovní postavníky a korouhve a na hlavním oltáři obraz zhotovený zasvěcený patronce kostela sv. Anně. Na stěnách presbytáře jsme pak viděli obrazy a plastiky s náboženskou tematikou.

Pak jsme vyšli ven a u kostela si prohlédli tzv. Valašský Slavín se symbolickými hroby osobností regionu Moravské Valašsko. Hned u kostela jsme dále viděli Billův měšťanský dům z roku 1750, který stával na rožnovském náměstí. V přízemí jsme uviděli kotel na vyvařování prádla, dále kamna ve světnici a vzadu kuchyni. V patře jsme shlédli síň, lodžii a dva pokoje pro lázeňské hosty. Pak jsme tento dům opustili a zamířili k Janíkově stodole, jenž byla postavena v roce 1990 jako divadelní a kongresový sál pro 260 diváků. Dlouho jsme se zde nezdrželi a šli jsme se podívat na unikátní špalkové včelí úly, z nichž některé měli česna zdobená lidskými hlavami, jejichž ústy vyletovaly včely. Hned u úlů stojí radnice, poschoďová roubená stavba z roku 1770, která stála na rožnovském náměstí. Zaujalo nás, že byla prvním objektem Valašského muzea v přírodě, protože zde stojí od roku 1925. V první přízemní místnosti jsme shlédli obchod se smíšeným zbožím Barbory Hanákové, který vypadal jako kupecké krámy malého města ve 20. a 30. letech 20. století. Ve druhé místnosti jsme si prohlédli starou poštu z přelomu 19. a 20. století, kde jsme získali razítko do památníku. V poschodí radnice jsme viděli velkou místnost, kde se v 18. a 19. století scházela obecní rada a jednou měsíčně tu zasedali všichni rožnovští měšťané. Z radnice jsme šli rovnou do hospody, která pochází z 1. poloviny 17. století a jedná se o nejstarší stavbu ve Valašském muzeu v přírodě i roubenku na Moravě. Hostinec byl úplně prázdný, a my jsme neměli v úmyslu se zde zdržovat. A tak jsme okolo kuželny zamířili k další chalupě, která stávala na rožnovském náměstí do roku 1969 a po přenesení do skanzenu byla změněna ve stylové restaurační zařízení. Název hospody "Na posledním groši" nás zaujal tím, že pochází od našeho oblíbeného architekta Dušana Jurkoviče, který v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 vybudoval celou valašskou osadu, ale největší úspěch měla mezi návštěvníky právě tato hospoda Na posledním groši. Od hospody jsme se vydali kolem druhého východu z areálu ke kříži Jana Porubského z roku 1772. Následně jsme nahlédli do amfiteátru pro 500 návštěvníků, v něm odehrává velká část programů Valašského muzea v přírodě, včetně mezinárodních folkloristických festivalů. Jelikož zel prázdnotou, šli jsme se podívat na zvoničku z Horní Lidče z roku 1772, který stával na pravém břehu řeky Bečvy při cestě ze Zubří. Vzápětí nás čekala prohlídka další perly skanzenu, kterou představuje fojtství z Velkých Karlovic z roku 1793. Překvapilo náš, že do dnešních dnů dosud stojí také originální stavba na původním místě a je stále obývána. Vstoupili jsme do síně a spatřili kramplovací stolici na česání ovčí vlny, proutěnou skříň na uzené maso, truhly na obilí a sněžnice na stěně. Ve velká jizbě po levé straně se kdysi scházeli poddaní k rozdělování roboty a také zde spával a stoloval hospodář se svou rodinou. Prohlédli jsme si zde lavice, pec a závěsnou rohovou skříň, do níž se ukládaly cennější předměty. Kolem tohoto koutku, říká se mu také svátý, bývaly zavěšeny řady obrázků malovaných na skle s náboženskou tématikou. Dále jsme shlédli samostatnou kuchyni a vzadu boční obytnou komoru, určenou pro bydlení výminkářů s tkalcovským stavem. V patře fojtství jsme našli mandl, truhlu s plátnem, kadlub na obilí a postel, kde přespávaly dvě děvečky. Ve velké komoře v patře fojtství jsme viděli nábytek z roku 1908, dovezený z velké hospodářské výstavy v Kroměříži, dále obrazy a hudební nástroje či skříně k ukládání oděvů. Našemu zraku neušla taktéž komůrka stařenky Petřvaldské či zadní komora, kde se skladovalo ovoce, povidla, sádlo, máslo, houby, byliny, ořechy, mouka i slivovice.Pak jsme již monumentální fojtství opustili a zamířili k poslední budově skanzenu, kterou jsme ještě neviděli. Byla jím Vlčkova pálenice, jenž stávala na břehu malého potoka, protože její provoz vyžadoval trvalý přísun vody. Dovnitř jsme se však nedostali a tak jsme zamířili k východu ze skanzenu, v němž jsme strávili něco přes hodinu. Vrátili jsme se k autu a jeli na náměstí, protože ve skanzenu neměli známky. Infocentrum nás nezklamalo, protože známku měli a také jsme zde dostali do památníku několik razítek. Poté jsme si zašli do cukrárny na kávu a zákusek. Po občerstvení jsme autem jeli na okraj města a vydali se na hrad Rožnov.

V sezóně se ve skanzenu zde konají prohlídky s průvodcem, které trvají 45 minut a také různé jarmarky a ukázky řemesel. V zimní sezóně je prohlídka individuální.

http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/drevene-mestecko/

Dřevěné městečko

Leden až duben, říjen, prosinec – pondělí zavírací den !

Poslední prohlídka 30 minut před ukončením otevírací doby.

Vstupné

Přehled objektů Dřevěného městečka

1. Kostel sv. Anny z Větřkovic
2. Billův měšťanský dům
3. Rožnovská radnice
4. Hostinec U Vašků
5. Kuželna
6. Hospoda Na posledním groši
7. Fojtství z Velkých Karlovic
8. Vlčkova palírna z Lačnova
9. Mostek přes potůček se sochou sv. Jana Nepomuckého
10. Sýpka z Prostřední Suché
11. Soukenické stodůlky ze Štramberka
12. Sýpka z Heřmanic
13. Janíkova stodola
14. Soubor klátových úlů
15. Zvonička z Horní Lidče
16. Komorní amfiteátr
17. Furgon

Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm jsme si z časových důvodů museli rozvrhnout do dvou dnů. Jako poslední ze třech areálů jsme vstoupili do části skanzenu, který se nazývá Valašská dědina. Vstup do areálu tvoří Živý dům, který je využíván pro zájmové programy pro děti, mládež, ale i pro různé zájmové skupiny návštěvníků.

Od vchodu jsme stoupali do celkem prudkého kopce k amfiteátru na stráni, který byl postavený pro 800 diváků při příležitosti Valašského roku 1985. Hned vedle jsme minuli budovu WC, u něhož se nachází kopie stodoly z Hodslavic, která dnes slouží jako vstupní prostor s občerstvením. Zaujalo nás, že se o stodole říká, že byla postavena po bitvě na Bílé hoře, jako tajná modlitebna evangelíků. Ve skutečností patřila fojtskému rodu, ze kterého pocházel historik František Palacký a ukládalo se v ní obilí a suchý jetel.

Od stodoly jsme zamířili doleva k prvnímu z objektů salašnické expozice. Seznámili jsme se zde poprvé s pajtem, což je lehká dřevěná stavba pro tradiční chov dobytka a ovcí, jenž byla využívána na horských pastvinách jako přístřešek na ochranu před nepříznivým počasím.

O něco výše se mezi stromy ukrývala roubená koliba z Černé Hory, postavená z hrubých neopracovaných kmenů. Prohlídli jsme si přední místnost, v níž se rozdělával oheň a připravoval ovčí sýr. V zadní, menší místnosti jsme pak viděli police na dozrávání ovčího sýra a nezbytné salašnické nářadí.

O dalších výškových metrů dál jsme shlédli chalupu středního zemědělce z Velkých Karlovic - Miloňova, postavenou v polovině 18. století, která patřilo pasekářskému rodu Škorňových. Zajímavé bylo, že v roce 1962 byla tato chalupa přivezena jako první objekt Valašské dědiny. Prošli jsme do síně, která spojujovala jizbu a komoru. Vzadu za jizbou byla další komora, sloužící dnes jako kuchyň k přípravě ochutnávek pro návštěvníky muzea.

Pokračovali jsme dál ve výšlapu za krásného slunečného počasí k chalupě bezzemka z Leskovce, která představovala obydlí nejchudší valašské společenské vrstvy z poloviny 19. století. V dnešní době jsme nemohli pochopit, že v miniaturní jizbě bydlelo na přelomu 19. a 20. století čtyři roky šest lidí najednou. V síni jsme viděli běžné zemědělské nářadí, vidle na seno, motyky, kosu, pilu. Mezi obytným stavením a chlévem jsme pak shlédli skladovací prostor.

Další chalupa, tentokrát ze Študlova, stála nedaleko. Zjistili jsme, že chalupa z roku 1816 nemá komín, takže kouř z pece byl veden pouze na půdu. Před chalupou jsme našli letinu, svázané jasanové větve, sloužící v zimě jako krmivo pro dobytek. U stavení jsme pak viděli malou dílnu na zpracování dřeva, chlévy a kůlnu.

Hned vedle jsme pak shlédli Blinkovu chalupu z Horní Bečvy – Janinovy lúky, což bývalo roubené obydlí drobného zemědělce. Uvnitř jsme si prohlédli jizbu, komoru a průchozí síň, po stranách chalupy dva přístřešky, kde byly uloženy nástroje a nářadí. Zaujalo nás, že v chalupě postupně bydlely čtyři generace rodiny Blinků, drobní zemědělci, kteří si přivydělávali v lese jako dřevorubci.

Nad stavením ze Študlova jsme si následně prohlédli další zajímavou stavbu, kterou byla sušírna ovoce ze Seninky z konce 19. století. Zjistili jsme, že sušírna pochází od Hanulíků ze Seninky. Zajímavé bylo, že z požárních důvodů se sušírny stavěly opodál vlastních zemědělských dvorů.

Hned u sušírny jsme pak shlédli roubenou chalupu z Lužné, postavenou krátce před rokem 1781 z netesaných trámů. Vešli jsme do síně a kráčeli jsme po podlaze z udusané hlíny. V obytné jizbě jsme pak chodili po zemi z hliněných tvárnic. Zaujala nás velká pec, kde se vařilo na otevřeném ohništi bez komína. Dymník nad ohništěm odváděl kouř jen nad strop, odtud volně procházel šindelovou střešní krytinou. Pak jsme v jizbě vlevo ode dveří vidlěi asi sto roků staré hodiny, pod nimi je kropenku na svěcenou vodu či hrnce z dílen v okolí Valašského Meziříčí, Rajnochovic a Litovle. Našemu zraku neušel ani chlév a přístavek s vozem a s kurníkem.

Nad touto velkou chalupou jsme pak shlédli komoru ze Seninky, jenž byla už od raného středověku významnou součástí zemědělského dvora, neboť chránila nejvýznamnější bohatství – úrodu, která byla obživou pro obyvatelé usedlosti po celý rok. Jak uvádí nápis na štítě, komoru v Senince „postavil Ján Bělyček s pomocí Boží roku 1882".

Další drobnou stavbou byla zvonice z Lužné. Zaujalo nás, že zvoničky ohlašovaly příchod nového dne, ranní, polední i večerní modlitby, úmrtí, požáry, živelné a válečné pohromy, zvonívalo se i při bouřce a lidé věřili, že tím rozeženou mraky a zastaví blesky.

Úplně nahoře na kopci jsme si prohlédli stánisko - dům z druhé poloviny 19. století z Karolinky - Rákošového, která sloužila jako sezónní chlév pro dobytek. Kromě obytného stavení jsme tu našli čtyři ovčíny a jeden chlév, kde se dodnes se tu chovají ovce.

Pak jsme sešli trochu níž a prohlédli si novou kopii přízemní roubené školy z Velkých Karlovic – Miloňova z roku 1888. Uvnitř jsme našli jednotřídní obecnou školu s kabinetem z poslední třetiny 19.století.

Hospoda s kupeckým krámem ze Zděchova vedle školy asi nepatří, ale zde ve skanzenu to asi tak moc nevadí. Shlédli jsme objekt z první poloviny 20. století, sloužící jako obecní hostinec s doplňkovým provozem porážky a obchodu, dnes využívaný jako pohostinské zařízení pro návštěvníky.

Vzápětí nás čekal další výšlap do kopce, kde nás nahoře čekala Šturalova pasekářská usedlost, jenž byla založena před rokem 1761 pod Velkým Javorníkem ve Velkých Karlovicích. Kolem objektu jsme našli stodolu, ovčírnu a sklep.

V nejvyšším bodě Valašské dědiny jsme si pak prohlédli další zvoničku, tentokrát z Vrbětic. Od této chvíle jsme pak již pouze sestupovali níž a níž.

Barokní kaple z Valašské Bystřice z poloviny 18. století se bělala pod lesem nahoře na kopci, ale nám se k ní nechtělo jít. Nevelkou stavbu obdélného půdorysu se zaoblenou apsidou bez vyvedené zvonice jsme tedy vynechali a šli dál.

Po zvoničce jsme si prohlédli kopii evangelického tolerančního kostela z Huslenek, z roku 1786 . Shlédli jsme jednolodní halovou roubenou konstrukci s valbovou střechou, bez věže se zvony. V interiér modlitebny luterské církve jsme spatřili podélnou dispozici se stolem Páně a kazatelnou při užší straně proti vchodu.

Dále jsme viděli chalupu z Prlova, která patřila k velmi staré usedlosti v obci, zapsané v tereziánském katastru v roce 1754. Zajímavou skutečností bylo, že část obce byla za války vypálena kvůli spolupráci s partyzány. Uvnitř jsme si prohlédli expozici z období po 1. světové válce, která zachycuje situaci šestinedělí po narození dalšího člena rodiny. Na stole byly položeny dary od kmotry, žen z rodiny a sousedek, které přicházejí „do kouta" – navštívit šestinedělku. Na truhle bylo připraveno oblečení pro novorozence, na němž se vždy objevovala červená barva, působící jako ochrana dítěte před uřknutím.

Zlatým hřebem prohlídky pro nás byl větrný mlýn z Kladník, beraního typu. Jednalo se o patrový dřevěný mlýn, postavený v první polovině 19. století, který se nám poštěstilo vidět v chodu.

Sestoupili jsme k domu s podsíňkem a sklepem z Velkých Karlovic – Jezerného, kde jsme shlédli ukázku hospodářství, které si přivydělávalo formanstvím, jelikož valašští formani jezdili až do Pešti s tkalcovskými výrobky, do Brna a do Vídně se zemědělskými produkty nebo z Krakova dováželi sůl, nezbytnou pro chov ovcí.

Další dům s chlévem a podsíňkem, tentokrát z Valašské Polanky, jsme si prohlédli vzápětí. Ve světnici chalupy jsme viděli ukázku tkalcovství či výrobu šindelů. Ve stodole ve dvoře jsme pak viděli dílnu koláře. Naše oči uviděli kola, sáně, lyže i různé vozíky, součásti k pluhům, násady na nářadí a topůrka.

Kovárna z Lutoniny z roku 1889 byla dalším objektem, který jsme shlédli. Před kovárnou jsme viděli klec na kování vzpurných koní nebo hovězího dobytka, uvnitř pak výheň, kovářský měch, kovadlinu z roku 1734 nebo vrtačku a velký vrták, sloužící k rozšiřování otvorů v hlavě dřevěného kola vozu.

Po kovárně následovala řada obytných domů. Nejprve jsme si prohlédli ten z Nového Hrozenkova, který pochází z dvacátých let 19. století. Uvnitř jsme shlédli expozici svatby, ukázky večerní hostiny v soukromí spojené s čepením nevěsty. Zašli jsme i na půdu, která byla jako v jediném objektu ve Valašské dědině přístupná.

Následovala další chalupa z Nového Hrozenkova, v níž jsme viděli expozici moderní vesnické jizby z padesátých let 20. století. Prohlédli jsme si několik šicích strojů, ale také např. rádio. Velkou zálibou majitele stavení bylo včelařství, takže jsme si mohli prohlédnout dvě řady osiřelých úlů, stojících pod chalupou.

Kopie roubené stavby z údolí Vranča v Novém Hrozenkově jsme si prohlédli vzápětí. Uvnitř jsme viděli expozici bydlení slabších sociálních vrstev v polovině 19. století. Nejprve jsme vešli do vstupní síně, pak jsme uviděli malou komoru sloužící ke skladování potravin, nádobí i nářadí a obytnou jizbu, vybavenou podomácky zhotovenými kusy nábytku. Chlév k ustájení dobytka, stodolu a kůlnu u chalupy jsme jen přejeli očima.

Do čtveřice všeho dobrého nás čekala opět chalupa z Nového Hrozenkova, uvnitř které jsme si prohlédli expozici obydlí středního rolníka s doplňkovou domáckou výrobou, především výroba plátna. Originální objekt, který pochází z první poloviny 19. století jsme po chvilce opustili a sestoupili o notný kus níže.

Chalupa z Velkých Karlovic - Jezerného z první poloviny 18. století nám nabídla živé hospodářství, takže jsme zde viděli krávu, prase, kozy, králíky, slepice a husy. Celý dvůr se skládal z obytné budovy, stodoly s přístřeškem a chlévy. Za potůčkem jsme zahlédli seník se sklípkem a udírnu masa. Vešli jsme také dovnitř stavení, prošli síní, spojující jizbu s komorou, a také jsme nahlédli do boční komory, sloužící jako výminek.

A na úplný závěr jsme si nechali fojtství z Lidečka, vzácný originál valašského roubeného patrového stavení z roku 1812, kdy si ho nechal postavit tehdejší lidečský fojt František Františák. Zaujalo nás, že z důvodu sňatku s dcerou mlynáře však nechal vzápětí stavbu přenést na jiné místo, a to k Šimarovu mlýnu na říčce Senici v Lidečku, kde pak od roku 1834 dům stál až do 30.let minulého století. Ve vnitřní expozici z přelomu 19. a 20. století, jsme tedy mohli vidět, jak žila rodina jednoho z přiženěných mlynářů. V jizbě se nejen bydlelo, ale zároveň zde zruční mlynáři-sekerníci na hoblici vyráběli a opravovali součástky k mlýnskému zařízení. Horní patro sloužilo pouze k úschově výpěstků a obilí, které sem mlynáři vytahovali v pytlích přes kladku umístěnou v podstřeší pavlače.

Po náročné prohlídce obou částí skanzenu jsme se unaveni vrátili k autu a jeli odlovit ještě tři kešky v Rožnově a potom jsme se vrátili domů do Olomouce.

Prohlídka areálu je možná bez průvodce, lze jej ale i dopředu telefonicky objednat. V obou případech trvá prohlídka cca 120 minut.

Přehled objektů Valašské dědiny:

1. 1. Vstup do areálu - „Živý dům“
2. 2. Polygonální stodola z Hodslavic
3. 3. Pajta z jižního Valašska
4. 4. Koliba z Černé hory
5. 5. Chalupa z Velkých Karlovic - Miloňova
6. 6. Chalupa bezzemka z Leskovce
7. 7. Chalupa ze Študlova
8. 8. Blinkova chalupa z Horní Bečvy - Janinovy lúky
9. 9. Sušírna ovoce ze Seninky
10. 10. Chalupa z Lužné
11. 11. Komora ze Seninky
12. 12. Zvonice z Lužné
13. 13. Stánisko - dům z Karolinky - Rákošového
14. 14. Škola z Velkých Karlovic - Miloňova
15. 15. Hospoda s kupeckým krámem ze Zděchova
16. 16. Šturalova pasekářská usedlost z Velkých Karlovic - Podťatého
17. 17. Zvonička z Vrbětic
18. 18. Evangelický toleranční kostel z Huslenek
19. 19. Chalupa z Prlova
20. 20. Větrný mlýn z Kladník
21. 21. Dům s chlévem a podsíňky z Valašské Polanky
22. 22. Dům s podsíňkem a sklepem z Velkých Karlovic - Jezerného č.p. 37
23. 23. Kovárna z Lutoniny
24. 24. Obytný dům z Nového Hrozenkova č.p. 10
25. 25. Chalupa z Nového Hrozenkova č.p. 536
26. 26. Chalupa z Nového Hrozenkova č.p. 205
27. 27. Chalupa z Nového Hrozenkova č.p. 60
28. 28. Chalupa z Velkých Karlovic - Jezerného č.p. 38
29. 29. Fojtství z Lidečka
30. 30. Kaple z Valašské Bystřice

A - amfiteátr na stráni

Vstupné pro rok 2014

Uvedené hodnoty vstupného platí pro návštěvu areálu muzea a programy VMP. Vstupenka platí na jeden den, pro jeden vstup.

Na vybrané programy je vstupné stanoveno individuálně.

Valašská dědina

Leden až duben, říjen, prosinec – pondělí zavírací den ! V pondělí 28. října areál otevřen veřejnosti od 9.00 do 16.00.

Leden až duben, říjen, prosinec – pouze exteriéry !

Poslední prohlídka 90 minut před zavírací dobou

http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/valasska-dedina/