Slepé rameno Skupice u Poděbrad

Když se podíváme do starých kartografických děl, zejm. však do I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c110), tak vidíme, že od dávných dob tekla řeka Labe těmito místy volně a svobodně mnohými meandry, které se vinuly skrz všechna ta luka a hluboké lesy. Během jarních tání nebo za velkých dešťů pak docházelo k jejímu rozvodňování, takže voda z ní opouštěla řečiště a zaplavovala přilehlé pozemky kolikrát i na řadu týdnů. Mezi Libicí nad Cidlinou, Poděbrady, Klukem a lesem Bor tak vznikala jednolitá vodní plocha, jež vždy připomínala obrovské jezero.

Dravé vody však ohrožovaly poděbradský kamenný inundační most s hlavní silnicí do Prahy, pokud nepočítáme další vzniklé škody v níže položených oblastech, i když i zde bychom našli určité klady, neboť nánosy půdy za velkých povodní zúrodňovaly svými nánosy přilehlá pole a louky. Ještě horší byly odcházející ledy, jejichž bariéry kácely stromoví a poškozovaly mostní konstrukce a zanechávaly stopy i na jinak zde setrvávajících kmenech starých topolů a olší, které tu byly vysazeny k zpevnění labských břehů. Jiným problémem pak byly zbylé louže na lukách s uvízlými rybami a jinými vodními živočichy, jež při postupném vysychání uhynuly a následně jejich pozůstatky vytvářely velmi nepříjemný zápach. Hospodářům a lidem z blízkého okolí tak alespoň pomáhali rackové a další vodní ptáci, kteří měli díky tomu velké hody.

Za staletí větších i menších povodní vzniklo tolik škod, že by se člověk jejich výše ani nedopočítal, takže moderní doba na přelomu 19. a 20. století přišla s výraznými změnami též do této oblasti, a to v podobě regulačních a melioračních prací. Dravé labské vody totiž neměly místo jak v mnohých rozvojových plánech měst i obcí, tak v projektech průmyslových podniků a továren. Zatímco první hleděli zejména na bezpečnost obyvatel a jeho majetku, tak ti druzí chtěli využít nesmírné síly pro zvýšení svého zisku. K prvním úpravám došlo již koncem 19. století, což dokládá zmínka v "Národní politice" z 20. prosince 1896: "K regulaci horního Labe. Letos, před zimou ukončena opět část práce spadající aspoň jménem do rámce regulace Labe. Mezi Poděbrady a Osečkem postaveno letos as 370 metrů ochranné zdi, jakožto pokračování již dříve zřízených zdí podél Labe. Hráze tyto jsou určeny v přední řadě k tomu, aby řeka nevlévala se do zátoky Skupice zvané, z níž veliké škody okolním polím pocházely. V budoucích letech má se pokračovati dále." V únoru 1909 došlo k přehrazení řečiště velkými ledovými krami, takže Labe si prorvalo 2 nová koryta po obou stranách, jednak přes Kluk na Polabec a na opačné straně obecními i panskými lesy a obecními loukami do Skupice, takže vlastní řečiště se ocitlo bez vody a na ledy nestačila ani četa zákopníků, která tu působila více než 14 dní. V letech 1913-1919 pak byla provedena skutečná regulace Labe, během níž bylo vyhloubeno nové přímé koryto a jeho břehy zajištěny kamennými hrázemi. Navíc tyto práce vyvrcholily vybudováním velké vodní elektrárny a zdymadla, sloužícího ke splavnění labského toku. Ve 30. letech téhož století pak došlo ještě k regulaci výtoku ze Skupice.

Veškerá labská regulace přinesla mnoho výhod, ale macešsky se zachovala ke zdejší přírodě, neboť z většiny zmizely malebné zátočiny s řadou stromů a keřů, slatinná luka vyschla a stala se z nich zejména pole, pokud nebyla náhodou v pozdějších dobách zastavěna, zejm. vilkami ve 20. letech 20. století. Dnes o poloze původního koryta řeky Labe svědčí pouze několik slepých ramen a tůní, pokud nepočítáme takové kartografické skvosty jako indikační skicu stabilního katastru z roku 1842 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD306018420) a jeho reambulaci z roku 1872 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_5562_6), v nichž můžeme vidět řeku Labe v její dávné kráse.

Pozůstatky dávných meandrů nalezneme především při cestě z Poděbrad k Libici nad Cidlinou, přičemž největším z nich je právě staré labské rameno, jemuž se říká Skupice (známé již z roku 1502 díky privilegiu krále Vladislava II. Jagellonského, který tehdy rozšířil městské svobody o právo vaření piva na míli vzdálí a udělil rybolov ve všech tůních na obci městské - Skupice) a táhne se od bývalé radiotelegrafické vysílací stanice z let 1922-1924 až k východnímu konci Poděbrad, kde je spojeno s novým korytem řadou kanálů. Mělo totiž mnohem větší štěstí než jeho pokračování, jemuž se říkalo Děkanská tůň a nacházelo se blíže Libice nad Cidlinou. Stalo se tak nejspíše díky tomu, že se od počátku jednalo o významnou přírodovědeckou lokalitu s množstvím vzácnějších rostlin a s výrazným hnízdištěm vodního ptactva, což potvrzuje již text Josefa Kafky z roku 1908, který vyšel v publikaci "Kafkův illustrovaný průvodce po král. Českém. XV. Střední Polabí. Královéhradecko (Bojiště). Poděbradsko. Pardubicko. Hořicko. Okolí Dvora Král. (Kuks a Betlém)": "Samo Labe s okolními lesy (oborou a bažantnicí, v nichž vzácná zvěř se chová), propůjčuje městu mnoho půvabu; malebná zátoka Skupice ode dávna byla předmětem limnologických výzkumů, které se tu dosud na přenosné stanici komitétu pro výzkum Čech provádějí." A tato přírodovědná stanice tehdejšího Českého vlasteneckého muzea byla výrazným objektem, neboť zde na výzkumech pracovali v letech 1896-1901 také Dr. Antonín Frič (někteří autoři nesprávně tvrdí, že šlo o Josefa Václava Friče) a Dr. Václav Vávra. Na ně pak navázal v letech 1992-1993 RNDr. Luboš Beran, Ph.D. Nebýt však nesouhlasu ochránců a přátel přírody a následného zásahu ministerstva školství a národní osvěty za spoluúčasti ministerstev veřejných prací, pošt a telegrafů, k němuž došlo roku 1922, tak by Skupice byla podle plánů poděbradské obce na ozdravění terénu zasypána. Počátkem 40. let 20. století byla ještě snížena její hladina a postupně zasypávány některé neplodné rybníčky a drobná bahniska, kde byly líhně obtížných komárů.

Na závěr ještě dodejme, že Skupice s tzv. Primátorskými ostrovy (prostor mezi Skupicí a Labem), kde byl v roce 1934 zřízen dokonce zoologický koutek se zlatými bažanty, pávy a jiným okrasným ptactvem (později přibyla také srnčí zvěř), bývala v minulosti také místem, které přitahovalo řadu umělců. Když se zde v roce 1934 usadil v ulici Na Skupici básník Stanislav Kostka Neumann, mnohdy jsme ho mohli potkat právě na březích Skupice, kde snad získával inspiraci ke svým dalším poetickým dílům. Vedle něj bychom mohli ještě jmenovat malíře a grafiky Ludvíka Kubu a Oldřicha Kerharta. Výsledkem zdejšího snažení druhého ze zmíněných mohou být např. oleje "Poděbrady od Skupice" z roku 1919 a "Skupice" z roku 1943. Zmínky o Skupici můžeme objevit také v deníku sokola a ruského legionáře Karla Starého, jenž v něm vzpomínal na to, jak zde dělal píšťalky pro své syny. Není tedy divu, že k procházkám láká Skupice se svými vrbovými olšinami také dnes (v roce 1988 byla pracovníky odboru kultury ONV Nymburk a ZO ČSOP Poděbrady zřízena Naučná stezka „Skupice“ s cílem seznámit návštěvníky s přírodovědnými zajímavostmi starého labského ramene a jeho okolí), i když mnozí z návštěvníků se k ní chovají přímo macešsky, protože z jejího okolí udělali jak "veřejné toalety", tak místo k odhození různých odpadků, což je nesmírná škoda, protože přírodu máme jen jednu a co se jednou zničí, tak se špatně napravuje, pokud to vůbec jde.