Sobotín – Štětínov – Hohe Warte

Jsou místa, kde byl člověk snad stokrát, přesto občas objeví něco, co mu dosud unikalo. Serpentinou na sobotínské straně sedla nad Maršíkovem jsem určitě projel minimálně stokrát a víceméně bez většího zájmu mě ponechávala vystupující kamenná zeď. Inu člověk si říká podpůrná zeď u silnice. Ale četba místního vlastivědného časopisu mě navedla se na tu zeď podívat poněkud detailněji.

Nuže, v Sobotíně (místní části Štětínov) se do 30. let minulého století (to už byly dávno za svou slávou) rozkládaly provozy železárny, které v 19. století dokonce patřily k největším firmám svého druhu v tehdejší Rakousku (později Rakousku-Uhersku). Jejich úpadek začal v 70. letech 19. století, nicméně přetrvaly až do století následujícího.

V železárnách jak je známo se hodně taví, tedy používají hořlavé materiály. Aby při neopatrné manipulaci nedošlo k nějakému požáru, bylo potřeba činit proti tomu patřičná opatření. Tehdejší doba ovšem neznala dnešní elektroniku a protipožární čidla musela nahradit lidská síla. K lepšímu přehledu sloužilo nějaké vyvýšené místo, v našem případě tedy místo na Kožušné (nebo Fellberku) jak se této lokalitě říká. Pozorovatelna byla umístěná ve věžičce domku, zbudovaném ve svahu kopce. Pozorovatelna ovšem nesloužila jen ke sledování případného požáru, měla i svůj technologický účel. Pozorovatel sledoval barvu dýmu z Vysokých pecí, kde se tavilo železo. Podle zbarvení pak signálem /trubkou) určil dobu odpichu tavby. Signálů zřejmě bylo ale víc, protože občas se stavbě říká klapačka, takže signalista zřejmě do něčeho bušil (kolejnice, traverzy), nakonec pamětníci si z hodin Branné výchovy či civilní obrany pamatují, že právě údery na kolejnici nebo traverzy se oznamovaly různé poplachy.

Stavba neměla ale tak prosté poslání. V domku byla i hospoda. Prý se jednalo o velmi oblíbenou výletní celoroční restauraci. Když si představíme, že okolí budovy bylo vcelku odlesněné, měli hosté (kromě rozprávky) určitě k dispozici pěkný výhled na sobotínské údolí i na část hřebenovky nad údolím Merty. O Vánocích prý z věžičky trubači troubili koledy a vše se neslo do údolí pod nimi. Hostinec zřejmě fungoval ještě ve 30. letech minulého století, válečné události a následující odsun většiny obyvatel tuto historii uzavřely. Budova hospody ještě chátrala do konce 50. let, než byla rozebrána a z celé slávy zbyla jen kamenná podezdívka.

Za několik historických fotek děkuji pí Turkové z Muzea silnic (Vikýřovice).