Z Velkých Losin do Sobotína, přes Maršíkov a Fellberk

Že se ve volných chvílích věnuji turistickému značení, tedy malování, respektive obnově značek jsem už na Turistice uvedl. Povětšinou volíme trasu méně známou (kde to neznáme), případně delší dobu nenavštívenou, ale občas se vydáme i do míst důvěrně známých. I tak se může stát, že objevíme něco, co obvykle mineme.

Trasa z Velkých Losin do Sobotína není nijak zvlášť obtížná, lze ji doporučit klidně jako odpolední vycházku pro místní obyvatele, ale díky celkem dostupné veřejné dopravě si mohou podobnou vycházku dopřát i obyvatelé z okolí.

Trasu jsme zahájili u Velkolosinského kostela sv. Jana Křtitele. Kostel je to velký, původně luteránský, po rekatolizaci tedy katolický. Původně renesanční s barokní úpravou. Ale i přes tyto styly lze vypozorovat ještě doznívající gotické vlivy. Kostel se považuje za největší venkovský kostel v ČR a je zařazen do I. kategorie kulturních památek. Poblíž kostela je rozcestník s naším východištěm, modrou turistickou značkou. Ta se kolem kostela přehoupne lávkou přes říčku Losinku, která přitéká přes vedlejší Bukovice od svého pramene mezi Jelení skalkou a Ucháčem.

Chodníček vyústí na Bukovickou ulici u sochy sv. Jana Nepomuckého a přes prvotřídku č. 44 trasa pokračuje po místní asfaltce k Maršíkovu. Nejdřív prochází kolem hřbitova, překročí koleje u železniční zastávky a kolem zanedbaného ovocného sadu (s rybízem) směřuje k mostu přes Desnou. Za zatáčkou je k vidění zajímavý objekt bývalého mlýna. Současný majitel objekt opravuje a pro milovníky něčeho tvrdšího bude jistě důležité zjištění, že zde sídlí pálenice. Mimo jiné vyrábí i výběrové destiláty a likéry pod značkou Ullersdorf (německý název Losin). V otevíracích dnech lze objekt i navštívit a sjednat exkurzi, teď, tedy v době karantény ovšem zrušené.

Za mlýnem trasa odbočuje po obecní komunikaci podle Maršíkovského potoka. U opuštěné hospody se k modré značce připojuje červená TZ od Loučné. Už „hlavním“ Maršíkovským bulvárem dochází k nejvýznamnější místní památce což je samozřejmě dřevěný kostel sv. Michala. Byl postaven roku 1609. Stejného stáří je kostel v Žárové (to je na druhé straně Velkých Losin). Traduje se, že dřevo na stavbu obou kostelů byl použit materiál z kostel z Velkých Losin (kde jsme začínali). Kostel byl tedy prý tak velký, že ještě zbylo i na kapli sv. Jana Nepomuckého v Klepáčově (to je pod Skřítkem). Maršíkovský kostel je považován za nejstarší roubenou stavbou na Severní Moravě. Je tak mimochodem starší, než roubené stavby na Valašsku, které je považováno za zaslíbenou oblast dřevěných staveb.

Na vyžádání se lze do kostelíka podívat (kontakt je uveden u vstupu).

Od kostelíka směřujeme pěšinkou mezi zahrádkami za maršíkovská humna. Pokračujeme dál k silnici kolem plotu dančí obory. Je to dost smutný fakt, že většina krásných zvířat (mladé kousky jsou i dost zvědavé) v brzké době skončí někde na pekáči. Za serpentinou stoupá značka polním úvozem, který zkracuje kolem jedoucí silničku. Po rozcestí Nad Maršíkovem opouštíme modrou TZ a dál užíváme červené značení.

To přejde asfaltku a pokračuje lesní cestou. Ovšem přímo pod pod trasou láká k návštěvě kaplička Nejsvětější Trojice. Místní říkají místní německy Fellberk. Kapli, na místě starší, nechal postavit majitel zaniklých železáren v Sobotíně, baron Albert Klein. Kaple je poslední dobou pěkně udržovaná a funguje i vedlejší „zázračný“ pramen. Na stavbu kaple byla z části použita hornina krupník. Ta se těžila v blízkých lomech u Sobotína a Vernířovic a užívala se k vyzdívce vysokých pecí. Poněkud mimo trasu, ale jednoduše po silnic do serpentiny je k vidění základ tzv. Hlásky nebo Klapačky Hohe Warte, která sloužila k pozorování areálu zaniklých železáren a mj. i k určování doby tavby (to se odehrávalo podle barvy kouře).

Červená značka klesá lesní cestou zpět k silničce, kterou využije asi v úseku 300 m, aby se zkratkou vydala k rozcestníku Sobotín-Štetínov. Tady tedy naše značení končí. Musíme se ale dostat k civilizaci, tedy dopravnímu prostředku. Nejjednodušší je pokračovat po žluté TZ, k toku Merty. Zprvu mezi pastvinou se polní cesta přimyká k úbočí masivu Kamenitého vrchu. Na jeho úpatí již značně zarostla skála bývalého stěnového lomu Kožušná. Mimochodem díky jaru a zatím mírnému olistění lze zjistit, že vlastně dobývací prostory byly dva. Ten první o něco menší je severovýchodněji položený než ten hlavní, u kterého je jedno ze zastavení mineralogické naučné stezky. Kámen se tu těžil pro potřeby železáren, z mineralogického hlediska byl zajímavý výskyt tzv. zeolitů, které byly ale všechny vytěženy a k vidění by mohly být např. v olomouckém muzeu.

Od lomu již trasa pokračuje přímo podél toku Merty. Za řekou (spíše potokem) lze rozeznat terénní tvary, které se nezdají být úplně přirozené, protože okolní terén už je jinak celkem plochý. V tomto případě jde nejspíš o pozůstatky výroby zaniklých železáren, tedy výsypky odpadu z taveb – strusky. Ta se sice většinou ještě použila k výrobě nějakého stavebního materiálu, ale přeci jen něco zbylo. Do dnešních dob se v Sobotíně příliš z původních železáren nedochovalo. Některé objekty byly upraveny k obytným účelům, částečně k drobným průmyslovým výrobám. Ten nejhezčí je ovšem zámek, dnes luxusní hotel.