Stará Kouřim

Turistické cíle • Hradiště

pohled na Lechův kámen • Fotografie (17) • Foto: slaja

Vstoupit do fotogalerie (17 fotografií)

pohled od Lechova kamene na Kouřim

Lechův kámen

Vstoupit do fotogalerie (17 fotografií)

Hradiště Stará Kouřim leží jihovýchodním směrem od současného města Kouřim. Obě místa jsou od sebe oddělena údolím říčky Výrovky (někdy též Kouřimka či Vavřinecký potok). Na jedné ostrožně nad říčkou je rozloženo centrum městečka Kouřim, na druhé straně je bývalé hradiště. Ale to není všechno, na další ostrožně, jižně do centra dnešní Kouřimi, leželo hradiště U svatého Jiří a pod ním, proti proudu říčky Výrovky, leželo ještě čtvrté hradiště, nazvané U svatého Vojtěcha. Celkem tedy v okolí byla čtyři sídliště.

Stará Kouřim byla založena na místě staršího pravěkého osídelní. První Slované se tam usídlili v 6. století n.l. V 9. století se hradiště stalo významným centrem pod taktovkou mocného rodu Zličanů. Dříve se hradiště nazývalo Zlič. Ve 2. polovině 9. století dosáhlo největšího rozkvětu. V 1. polovině 10. století podlehlo přemyslovské moci a jako původní centrum Zličanů ztratilo význam. Přemyslovci si svoje centrum vybudovali na jiné ostrožně. Vzniklo tak opevněné hradiště U svatého Jiří. Ve 12. a 13. století se stalo centrem Děpolticů,vedlejší větve Přemyslovců. Hradiště ztratilo význam po střetu Děpolta III. s Přemyslem Otakarem II. Bylo dobyto a na jiné ostrožně bylo založeno královské město Kouřim. Na hradišti U sv. Jiři stávaly dva kostelíky. Dnes z něho zbyly jen nepatrné terénní pozůstatky.

Za to na bývalém hradišti Stará Kouřim je toho dnes více k vidění. Na severozápadním svahu ostrožny zaujme výrazná rulová skalka nebo spíše větší balvan. Říká se jí Lechův kámen. Vojvoda Lech byl mladším bratrem praotce Čecha, který si usmyslel, že v krajině okolo Řípu je málo místa, tak vzal svoji družinu a vyrazil někam dále do kraje. Přišli k této skalce, tam se jim zalíbilo, zapálili na ní obětní hranici jako poděkování bohům, že mohou na tomto místě setrvat a založit sídliště. S praotcem Čechem byl Lech domluven, že třetí den od odchodu Lechovy družiny vystoupí praotec se svými lidmi na Říp a tam, kde uvidí dým, tam se bratr Lech usadil. Tak se také stalo. Nad skalkou Lech postavil první srub a dal tak základ novém sídlu. Podle do daleka viditelného kouře, který stoupal nad kamenem, místo dostalo své jméno, Kouřim. Tak praví pověst, kterou zaznamenal kronikář Václav Hájek z Libočan. Lech se tady však dlouho nezdržel, odešel na severovýchod, kde založil zemi jménem Lechy či Lachy. Její obyvatelé se nazývali Laši a byli to předci dnešních Poláků.

Skalka svým tvarem připomíná kamenný oltář. Je na ostrožně osamělá, žádný jiný kámen či skalka tam není. Musel tedy přitahovat pozornost už od pravěku. A zdá se, že byl předkřesťanským obětištěm. Probíhaly tady pohanské magické obřady. Snad se tady konaly čarodějnické sabaty. Ve středověku prý tady dokonce byly upalovány čarodějnice. Podle pověsti ten, kdo kámen na Štědrý večer o půlnoci obskáče 3 krát se zatajeným dechem na jedné noze, tomu vydá své poklady pod ním schované. Vzhledem k velikosti skalky je to věc nemožná. Ale můžeme se ptát, není pověst vzpomínkou na nějaký dávný pohanský rituál? Místo je to spojené s mužskou energií a živlem ohně. V době Zličanů stával kámen v předhradí. Kousek nad ním ve svahu jsou dosud zachované mohutné valy hradiště.

Na vrcholku kopce stojí kaplička sv. Víta obklopená památnými lípami. Barokní kaplička byla postavena roku 1724, upravena byla v roce 1863. Nechybělo mnoho a dnes tam mohla stát katedrála sv. Víta, tak jako na Pražském hradě. Přemyslovci ale nad Zličany vyhráli, a tak katedrálu sv.Víta máme na pražském Hradě.

V Dalimilově veršované kronice si můžeme přečíst pověst o tom, jak se Zličané poklonili přemyslovské moci. Na začátku 10. století byl vládcem na zličském hradišti kníže Radslav. Patřilo mu i velké území směrem na východ a západ. Přesto si začal brousit zuby i na přemyslovská území. Dal dohromady vojsko a vytáhl na přemyslovský dvorec Žitomíř. To si mírumilovný kníže Václav nenechal líbit a vytáhl proti němu. Nechtěl ale, aby došlo ke střetu vojsk a tak Václav Radslava vyzval na souboj muže proti muži. Do toho se Radslavovi moc nechtělo, padl proto před Václavem na kolena. Radslav mu slíbil, že již více nebude na přemyslovské državy útočit a oba dva se nakonec usmířili. Václav ho pohostil na svém dvoru Žitomíři. Žitomíř se dnes nazývá Štolmíř a je kousek od Českého Brodu. Místo, kde obě dvě vojska k sobě „přistoupili“, že nazývá Přistoupim a najdeme tam kostel sv. Václava. Tohle je pověst, nicméně hradiště Zlič bylo dobyto Václavovým bratrem Boleslavem a centrum Přemyslovců ve zdejším kraji se přeneslo na ostrožnu U svatého Jiří. Zličané byli ještě pohané, kdežto Přemyslovci se již začali orientovat na nové křesťanství. To jim zajistilo podporu z Německa a napomohlo k vítězství nad ostatními slovanskými kmeny na území Čech.

Ale vraťme se ke kapličce a jejím patronu svatému Vítovi. Kult svatého Víta nahradil na slovanských územích kult pohanského boha Svantovíta. Do Čech přišel z německého Saska. Od vévody saského a východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka dostal ostatek – rámě (tj. část ramenní kosti) náš kníže Václav. Ten postavil na Pražském hradě svatovítskou rotundu. Politicky se tím Čechy začaly orientovat na Sasko, jehož patronem byl svatý Vít. Později kníže Spytihněv přestavěl rotundu na baziliku, ale zasvěcení chrámu zůstalo stejné. Ještě později byla do Prahy získána za panování Karla IV. Vítova hlava a další ostatky. Vrátím se ke sv. Václavovi, který dostal rámě sv. Víta. Při tomto jeho uvedení saského kultu sv. Víta byla na Pražském hradě vyvrácena víra v pohanského Svantovíta, kterému pohané obětovali kohouta. A na památku tohoto činu je sv. Vít zpobodován s kohoutem. Tak to tedy bylo na pražském Hradě. Nemohla by se stejná situace opakovat i na Staré Kouřimi?

Zličané zde uctívali slovanské pohanské kulty. Nedaleko pozdější kaple sv. Víta byly nalezeny základy 90 m dlouhé halové stavby. Ta sloužila pravděpodobně ke shromažďování elity zličského hradiště i obyvatel, k oslavám různého druhu, jako třeba vítězství či svatbám. Tady mohli mocní přijímat vzácné návštěvy, obchodníky. O kousek dále pak najdeme Libušino jezírko. Dnes je to jen prohlubeň bez vody. Dříve to byl kultovní prostor hradiště. Od profánního prostoru byl oddělen valem a obehnán hradbou a palisádou. Jezírko mělo zpevněné břehy. Stávaly tady dřevěné idoly bohů. Pravděpodobně zde byl i posvátný dub. Ve vyhloubených jámách hořely posvátné ohně. Slavili se tady svátky jako letní a zimní slunovrat. Přinášely se tady obětiny bohům. Věštilo se tady. Místo to bylo spojené s vodním kultem. Jezírko bylo přírodního původu, napájené vodou z puklinového pramene a i deštěm. Libušino je uváděno na konci 16. století. JakoLibuši si ale nepředstavujme konkrétní postavu soudkyně a věštkyně, jakou známe z Kosmovy kroniky z 12. století či ještě lépe ze školní četby, z Jiráskových Starých pověstí českých. Kněžnu Libuši odtud známe jako věštkyni, která předpověděla slávu Praze a která si vzala Přemysla Oráče, ze kterého se tím pádem stal kníže. Nejednalo se tedy o vlastní jméno ženy. V těchto pověstech je zakódována vzpomínka na kněžky zv. libuše. Byly to kněžky, soudkyně, věštkyně, stážkyně a pečovatelky o posvátný prostor. Jsou spojovány s vodou, tedy s prameny, jezírky, studánkami. A těm přísluší jemná, ženská energie.

Nedaleko jezírka byly nalezeny hroby zličské elity. Je tady pohřbeno více generací kouřimských vládců. Byl tady nalezen i hrob tzv. kouřimské kněžny, která byla ozdobena luxusními šperky. V souvislosti s jezírkem mě napadá, nemohla by to být místní kněžka? Ne jenom kněžny, ale i kněžky, tzv. libuše, pro své schopnosti musely být velice ctěnými postavami. A tak by luxusní výbava hrobu odpovídala její vážnosti. Ale kdo ví, jak to tenkrát bylo?

U hradby posvátného okrsku byla nalezena kamenná soška, idol boha se čtyřmi tvářemi v horní části,dvě z nich jsou mužské s vousy. Ve spodní části idolu je 6 tváří s čelenkou. Čtyři tváře v horní části idolu mohly symbolizovat vševidoucnost a přeneseně vševědoucnost boha. Není možné určit o jakého konkrétního boha se jedná. Svantovít byl zobrazován se čtyřmi hlavami, které vidí na čtyři světové strany. Tím se znázorňovala jeho vševidoucnost, tedy jinak vševědoucnost. A tím se opět dostáváme ke kapličce sv. Víta na nejvyšším bodě návrší. Ve starších časech tam byl Svantovít uctíván. V době počínajícího křesťanství byly Svantovítovy svatyně zařazovány do nového systému víry tím, že jejich patronem se stal sv. Vít. Na místech, které jsou zasvěceny sv. Vítovi najdeme nějaký zázračný pramen, který léčí oči. A tím se opět dostáváme ke Svantovítovi, tomu, který výborně viděl na všechny strany a díky tomu se mohl stát vševědoucím.

A možná ještě na závěr poznámka o mužských a ženských energiích na hradišti. Lechův kámen představuje mužskou a ohnivou energii. Libušino jezírko představuje ženskou, vodní energii. Zdá se, že energie jsou v tomto ohledu vyrovnány, živly se doplňují, a tak procházka po hradišti působí vždy velice příjemným dojmem a je fajn se tam vracet.

Zdroje : https://www.kudyznudy.cz/aktivity/libusino-jezirko-nedaleko-kourimi, https://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/kourim, informační tabule na místě

Poslední aktualizace: 11.11.2020

Nadmořská výška:

294 metrů nad mořem

Stará Kouřim na mapě