Šumperk – Sanatorka, nejtemnější tvář našeho zdravotnictví (Sanatorium na Šibeničním vrchu)

Kdysi výstavní zdravotnické zařízení, pocházející z konce 19. století, s anglickým parkem a sochařskou výzdobou, dnes odporný hnisající vřed na tváří jinak krásného okresního města v podhůří Jeseníků. Hydroterapeutické plícní Sanatorium a místo, kde se dříve léčili dětští pacienti, se dnes stalo jen cílem vandalů nebo tvůrců hororových videopříběhů, které si může každý prohlédnout na You Tube.

Samotná hlavní budova byla postavena v roce 1899 podle návrhu šumperského architekta Heinricha Poppa, autorem podoby parku byl Engelbert Zdenek, rovněž ze Šumperka. Projektovaná léčebna, vycházející z upraveného návrhu vídeňského architekta Seiferta, měla původně švýcarský architektonický ráz, ale ten zmizel při četných stavebních úpravách a přestavbách, z nichž první byla zahájena již v roce 1925. Zřejmě i proto se „Sanatorka“ nikdy neobjevila na seznamu památek, což se pro ni nakonec stalo osudné.

Budova sanatoria byla postavena v blízkosti Šibeničního vrchu a Čarodějnické planiny, tedy místy smutně spojenými s čarodějnickými procesy a následnými výkony trestů smrti nad „služkami ďábla“. Proto se zde dnes také nachází pomník obětem čarodějnických procesů jako 8. zastavení Čarodějnické Cyklotrasy.

Sanatorium mělo být podobným vodoléčebným ústavem jako zařízení dr. Sappelta v Glucholazech. Stavba léčebny proběhla v letech 1898-1899 a spolupodílel se na ní i další stavitel Franz Hloch. Autorem sochařské výzdoby – nebo alespoň její většiny – byl akademický sochař Julius Pelikán, působící převážně v Olomouci, jehož sochy zdobily park léčebny ještě v nedávné minulosti.

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století začaly být postupně přistavovány další objekty, například budova ředitelství, dům zahradníka nebo vrátnice. Většina z nich později sloužila jako služební byty zaměstnanců šumperské nemocnice, včetně ekonomického náměstka ředitele tehdejšího OÚNZu.

Původní kapacita Sanatoria byla asi 40 osob. Uvnitř budovy léčebny byly k dispozici velká jídelna s prosklenou verandou, různé salónky (např. čtenářský, klavírní, kuřácký nebo biliárový), léčebné oddělení s lehátkovým prostorem, masážní kabinet, sál pro gymnastiku, vzdušné a Sluneční lázně a také kuželna. Objekt měl elektrické osvětlení, vlastní vodovod a ústřední vytápění. Léčily se zde různá nervová onemocnění, poruchy metabolismu i žaludeční, střevní a srdeční potíže. Původně se v léčebně počítalo zejména s exkluzivní klientelou, ale tato varianta zůstala jen zbožným přáním. Proto se rychle mění také majitelé (1917 a 1922) a ze Sanatoria se postupně stává Masarykova zemská dětská (plícní) léčebna, zaměřená na neotevřenou formu TBC.

V období II. světové války zde byli střídavě vojáci, uprchlci z východu a chovanci dětského domova. Po válce byla obnovena dětské plicní léčebna, která byla zrušena až v roce 1981. Na poválečné přestavbě objektu se podílel - svého času monopolní šumperský stavitel - Karel Čunderle.

Areál „Sanatorky“ se nachází na konci Reissovy ulice, tedy ulice pojmenované po MUDr. Otakarovi Reissovi, předválečnému řediteli dětské plicní léčebny. Před listopadem 1989 zde sídlilo III. interní oddělení NsP Šumperk, později různé ambulance, včetně psychiatrie. Poté se areálu "zmocnilo" nové vedení čerstvě zprivatizované šumperské nemocnice a tím začal jeho zánik. Neschopnost (nebo možná naopak všehoschopnost) těchto lidí a jejich chorobná spekulativní touha po zisku „Sanatorku“ definitivně pohřbí. Za požadovanou cenu areál nikdo z – toužebně vyhlížených – zahraničních investorů (nejvíce se mluvilo o Italech) nekoupí a odrazuje, samozřejmě, i velká finanční náročnost rekonstrukce.

Nejprve tedy o víkendu tajemně mizí sochy ze schodiště mezi průčelím hlavní budovy a jezírkem s ostrůvkem pod ní. Potom se nepochopitelně nakupuje několik kilometrů nových měděných trubek pro rozvody medicinálních plynů, které se vzápětí také ztrácí. Asi pan ředitel (nebo někdo jiný) potřeboval zprovoznit hodně destilačních přístrojů. Za neuvěřitelné peníze je celý areál – zcela zbytečně – nově oplocen. A jistě jen náhodou jsou současně stejně oplocena i obydlí některých vedoucích pracovníků nemocnice. Mizí dětské hřiště s kolotočem a prolézačkami, ruší se kotelna s parními kotli na lehký topný olej a ruší se i provoz ve sklenících zahradnictví, které zásobovalo zelení zdravotní zařízení celého Šumperska.

Dnes zde zůstávají ponuré ruiny kdysi hrdé budovy, určené k demolici, rozbitá vrátnice, zničené venkovní osvětlení, chátrající bytové objekty a „pýrem, lebedou i bolševníkem“ zarůstající park. V interiéru hlavní budovy, kde už snad nezůstalo celé jediné okno, se povalují lékařské karty s osobními údaji pacientů i plynové masky. Chátrají i objekty s byty. V Šumperku však stále ještě hodně lidí věří, že se stane nějaký zázrak a tento – mimo jiné i - cenný krajinotvorný prvek bude ještě zachráněn. „Sanatorka“ by si to jistě zasloužila …