Udine - kostel Panny Marie z hradu (Chiesa di Santa Maria di Castello)

Udinský katolický farní kostel Santa Maria di Castello – tedy něco jako Panna Marie hradní nebo zámecká, což je zřejmě dáno polohou této stavby – je považován za nejstarší sakrální památku tohoto stotisícového italského města. Tedy přesněji řečeno současný kostel stojí na jejím místě a i dnešní kostelní budova ve své podobě schraňuje i část románské stavby, pocházející z přelomu 11. a 12. století. Kostel Panny Marie najdeme naproti Domu bratrstva, středověké budovy obnovené v roce 1930, a v těsné blízkosti brány Grimani z roku 1522, což je oblouk, kterým se vstupuje na udinské hradní (zámecké) nádvoří.

Nejzajímavějším a nejvýznamnějším uměleckým dílem v interiéru kostela jsou jistě původní apsidové fresky, pocházející ze 13. století. Zobrazují Snímání z kříže i skupinu dvanácti apoštolů, a jedná se pozoruhodnou práci dílny z Bavorska. Vnitřní prostory kostela však zůstávají návštěvníkům města, bohužel, velmi často uzavřeny.

Zaujme tedy většinou spíše průčelí, které přestavěl Gaspare Negro na počátku 16. století, a zejména 43 metrů vysoká zvonice, jejíž stavbu také zahájil na místě někdejší strážní věže v roce 1511 Negro, ale dokončil ji až Giovanni da Udine v roce 1539. Tato zvonice je městskou dominantou a zakončuje ji otáčející se zlatá postava anděla, který svým ukazováčkem sleduje směr větru.

Na místě současného kostela Santa Maria di Castello stával pravděpodobně malý lombardský kostelík již někdy v polovině 8. století, což nepřímo dokládají některé nálezy, získané při náročné rekonstrukci chrámu, prováděné v letech 1928 až 1930. Tento kostel vystřídala již zmíněná stavba románská. Ta byla vážně poškozena při katastrofálním zemětřesení v roce 1511. Celý kostel pak musel být většinově – tedy včetně zvonice a průčelí – stržen a následně znovu vystavěn.

Současné průčelí je vodorovně rozděleno na dvě části, ta dolní je pak rozdělena třemi pilastry, zakončenými korintskými hlavicemi. V centrální části se nachází portál. Na hlavicích zde můžeme najít dvě malé hlavy, údajně snad zpodobnění obou stavitelů kostela, který svou vnitřní výzdobou nejvíce připomíná salcburskou školu.

Trojlodnímu interiéru vévodí fresky v pravé apsidě. Zcela vpravo najdeme v dřevěném rámu Madonu s dítětem (cca 1540, Gaspare Negro). Ve výklenku za freskami můžeme vidět dřevěnou sochu Panny Marie ze 17. století. Vedle výklenku zůstávají špatně rozpoznatelné fragmenty freskové výzdoby z 13., 14. a počátku 15. století. Jasně viditelná je zde pouze klečící postava rytíře. V apsidě je naopak zachován jeden z nejvýznamnějších středověkých biblických obrazových cyklů (Kain a Ábel, Smrt Panny Marie, Křest Krista Janem Křtitelem), V horní části vítězného oblouku se nachází freska ze 16. století, znázorňující Žehnajícího Krista se dvěma anděly hrajícími na hudební nástroje. Některé fresky v apsidě jsou však poškozeny; jedná se např. o Korunování Panny Marie z konce 14. století, Klanění pastýřů z poloviny 15. století nebo Oplakávání Krista z konce 14. století. V nejhorším stavu jsou ovšem fresky v levé apsidě. Ty jsou ovšem také freskami nejstaršími; jedná se o původní románské malby s geometrickými vzory, ve spodní části se však nachází i několik postav. Na stěně levé lodi můžeme vidět také zobrazení sv. Giusta a sv. Michaela z roku 1445.