Přidat Itálii mezi oblíbené
Udine - svatyně Panny Marie Milosrdné (Santuario della Beata Vergine delle Grazie)
Turistické cíle • Památky a muzea • Klášter
I když se to na první pohled možná nezdá, tuto mariánskou svatyni můžeme bez přehánění označit za nejkrásnější, nejvýznamnější a nejcennější sakrální památku italského města Udine. A své nezanedbatelné postavení má tento - částečně stále ještě renesanční - komplex i pro celý region označovaný jako Friuli-Venezia Giulia, čili Furlánsko. Nic na tom nemění ani fakt, že jeho věhlas sice bývá často spojován se jménem Tintoretto, ale v tomto případě se jedná o syna slavnnějšího otce, tedy Domenica. Stavba tohoto pozoruhodného chrámu byla zahájena položením základního kamene již v roce 1495, ve skutečnosti však započala až roku 1513. Původně byl zasvěcen sv. Gervácovi a Protázovi (Gervasio a Protasio) a celý klášterní komplex dnes najdeme v centru města, na Prvomájovém náměstí (Piazza I Maggio č. 24). A na úvod si ještě prozradíme, že velice významným datem se pro tento chrám stal 21. červen roku 1922, kdy byla svatyně povýšena na basilicu miror.
Pro historii kostela se ale stal nejdůležitější moment ve chvíli, kdy byl tehdejší chrám Santi Gervasio e Protasio vybrán, aby střežil zázračný obraz Panny Marie. Ten původně vlastnil Giovanni Emo, od počátku roku 1479 pověřenec Benátské republiky ve Friuli. Ten ikonu údajně obdržel darem od sultána Konstantinopole, aby ji následně bedlivě hlídal v komnatách udinského hradozámku. Obraz pak vyléčil jeho zraněného kuchaře, a proto se Emo rozhodl umístit Madonu do prostor sakrálních. Zvolil nedaleký kostelík mariánského řádu, který se tehdy nacházel na Velkých zahradách. V roce 1485 se pak – alespoň v hlavách zúčastněných - začalo s budováním důstojnějšího útočiště pro zázračný obraz a „nový“ kostel byl slavnostně vysvěcen roku 1520.
S tím byly ovšem spojeny až expanzivní stavební zásahy a postupné velké rozšíření celého komplexu, které způsobil zejména rok 1730 a benátský pozdně barokní architekt Giorgio Massari. Ten po vzoru jezuitského kostela v rodných Benátkách rozšířil a zvýšil chrámovou loď, rekonstruoval presbytář a zvýšil zvonici. O několik let později ještě k nartexu připojil klasicistní vstupní průčelí na čtyřech mohutných sloupech a obnovil monumentální schodiště. Změnám neunikl ani sousední klášter ze 16. století, který byl rovněž zvětšen a vyzdoben freskami. Klášter ukončil svou funkci v době francouzské nadvlády (r. 1797) a mniši se do jeho stěn vrátili až roku 1923. Přesto můžeme konstatovat, že celý osud tohoto klášterního komplexu s mariánskou svatyní je úzce svázat s řádem Služebníků Panny Marie, založeným v roce 1479 (v Udine funguje od roku 1489).
Co se týče interiéru, nejčastěji se hovoří o čtyřech obrazech Domenico Tintoretta (mj. Narození Panny Marie a Klanění pastýřů), jediném známém obraze Pellegrinova žáka Lucy Monverdeho (Madona s dítětem, sv. Rochem, Gervácem, Protázem a Sebastiánem), dřevěném kříži ze 14. století a několika freskách na klenbě a v bočních kaplích. Nástropní fresky vychvalují ctnosti Panny Marie a zobrazují epizody, týkající se věnování zázračné ikony bazilice. Autorem těchto fresek je Lorenzo Bianchini. No a tím hlavním lákadlem je pochopitelně kaple Panny Marie se zázračným obrazem Panny Marie Milosrdné, které je tento kostel zasvěcen. Zatímco zdobná čřverová kopulová kaple Panny Marie byla přestavěna v roce 1769, samotný obraz je podle legendy byzantská práce ze 14. století, zobrazující Madonu – Bohorodičku s hlavou mírně nakloněnou ke kojenému Ježíškovi. Autorem soch andělů je Tomasso Rues.
Zaujme také množství votivních darů, z nichž nejstarší je tzv. „Ďáblova maska“, pocházející z 5. století. Nepřehlédnutelné jsou také čtyři oltáře, nad kterými můžeme vidět obrazy, které vytvořil zmíněný Domenico Tintoretto. Nad oltářem Pánny Marie Sedmibolestné je to obraz Nanebevzetí Panny Marie, nad Ostatkovým oltářem obraz Mučednictví sv. Uršuly, nad oltářem Sedmi svatých zakladatelů obraz Narození Ježíše a nad oltářem sv. Peregrína Laziosiho obraz Narození Panny Marie.
Samostatnou kapitolou celého areálu je určitě klášter, zejména pak jeho krásný velký dvojpodlažní ambit křížové chodby se středovou studnou. Pochází většinově z 16. století, ale byl vystavěn v několika fázích a k jeho kompletnímu dokončení došlo až ve století 18 (např. současná studna v r. 1718 nahradila svou předchůdkyni z r. 1503). Z té doby také pochází dochovaná fresková výzdoba ambitu. Ve 34 lunetách zde můžeme vidět výjevy z dějin mariánského řádu i této svatyně. Předpokládá se přitom, že jejich autorem by mohl být malíř Carlo Griffoni.
Na konci 18. století (1797) začala francouzská nafvláda a klášter se stal – až do jejich návratu v červenci roku 1923 - soukromým majetkem. V jeho přízemí se dnes nachází chrámový archiv se sálem z 16. století a knihovna Paolo Sarpiho, založená v 15. století. Od té doby byla několikrát přestavěna a zvýšena. V roce 1905 byla poprvé částečně zpřístupněna veřejnosti. V knihovně se nachází asi 35.000 svazků (nejstarší pocházejí z 16. století) a cenná sbírka tisků a rukopisů. V knihovně je uloženo také obří žebro monstra, které podle legendy přežívalo v bažině, nacházející se na místě dnešní svatyně a náměstí Piazza I Maggio. Bestii pak měl zabít – ve jménu Panny Marie – bájný mladý hrdina. V přízemí komplexu se nachází také několik cenných obrazů, zejména Kázání sv. Antonína Paduánského v Udine (Vincenzo Lugaro). V těsné blízkosti schodiště, vedoucího do svatyně, sídlí kancléřství, kde je také prodejna publikací a „suvenýrů“.
Tato svatyně Panny Marie Milosrdné je po staletí dominantou prokazování mariánské úcty v Udine i v celém regionu Friuli. Svatostánek je přístupný přes nartex, který již ve své podobě odráží architektonický design lodi. Barevné skleněná okna, oddělující vstupní předsíň od zbytku kostela navrhla v roce 1972 Mirella Ria z Udine. Mozaika udinského malíře Arrigo Poze připomíná zemětřesení z roku 1976 a mobiliář předsíně doplňuje krásné, bohatě zdobené, brnění s „maskou ďábla". Amigo Poz je rovněž autorem ikonové fresky Panny Marie.
O výzdobě interiéru a jeho mobiliáři si ještě prozradíme několik bližších informací., které jsou už určeny – víceméně – pouze těm, kteří by si chtěli tento mariínský chrám osobně a podrobněji prohlédnout.
Nástropní malby vytvořil v roce 1880 (a následujícich) Lorenzo Bianchini a je na nich zobrazeno sedm Svatých zakladatelů. Na pravé straně můžeme vidět sv. Antonína Paduánského, kázajícího lidem v Udine. Po stranách Tintorettových obrazů se nacházejí skupiny andělů, které vytvořil další místní malíř Rocco Pitocco. Ve střední části lodi je pak zobrazena Panna Marie se sv. Josefem a sb. Petrem. Nalevo pak můžeme vidět Madonu s hradem v Udine jako symbol ochrany před invazí Turků. Nechybí ani Giovanni Emo, předávající zázračnou ikonu představitelům města a služebníkům Panny Marie. Poslední část výzdoby stropu proběhla v roce 1886, a to v posledním poli hlavní lodi, kam byla umístěna scéna o objevu hrobu světců Gerváce a Protáze během morové epidemie na samém konci 16. století. Ve velké lunetě nad vitrážovým oknem je pak vypodobněn sultán Mohammed II. z Konstantinopole, dárce zázračné ikony.
Celý interiér je charakterizován spojením pozdního baroka s nastupujícím klasicismem, pro 18. století tak typickým. Upoutají jistě výrazné podpůrné korintské pilastry i členění chrámové lodi do tří velkých polí. Autorem této podoby je architekt Giacomo Presani a kameník Giovan Battista Cucchiaro. Návštěvníka svatyně jistě zaujmou také kamenné sochy dvanácti apoštolů v nikách na pilastrechy, které vytvořil Luigi Minisini. Byly sem umístěny v roce 1874 a za nejzdařilejší jsou považována zpodobnění sv. Jana, Jakuba Menšího a Tadeáše. O nástropních freskách Lorenzo Bianchiniho jsme se již zmínili dříve.
Na pravé straně se hned jako první nachází oltář Panny Marie Sedmibolestné. Mariánská socha na něm je velice uctívána a vždy o třetí neděli v září je nesena v poutním průvodu. Oltář pochází z roku 1695, je nejstarší ze všech, vytvořil jej místní kameník Girolamo Prodolone a nachází se nad ním obraz Nanebevzetí Panny Marie od Domenico Tintoretta. Druhý oltář vpravo je zasvěcen Ukřižování a vytvořil ho v klasicistním stylu roku 1801 Michele Zuliani řečený Lessani z Udine. Třetí pravý oltář patří Sedmi svatým zakladatelům a zdobí ho sochy sv. Antonína Paduánského a sv. Filipa Benicia ze 17. století. Ty doplňují čtyři vrcholoví andělé od Antonia Marignaniho a z roku 1874. Nechybí ani alabastrové reliéfy nebo oltář, kombinující obraz Giovanni Mora z roku 1924 a Sedmi svatými pomocníky s Narozením Ježíše Domenico Tintoretta.
V presbytáři můžeme vidět dvoje boční varhany místního Giuseppe Gregoruttiho z roku 1893, které nahradily předchozí Zulianiho nástroj z roku 1798. Sochy sv. Josefa a sv. Jáchyma vytvořil v roce 1895 z carrarského mramoru Ernesto Tonetti. Sochy andělů jsou ještě o devět let mladší a jejich autorem je Francesco Zugolo. Ty doplňují postranní busty sv. Bernarda a sv. Augustýna z 18. století. Dva vysoce cenění andělé, umístění od roku 1752 na oblouku oddělujícím presbytář a apsidu, jsou nejčastěji přisuzovány Oraziovi Marinalimu. Najdeme zde také dva obrazy (18. století) od neznámého autora, sochy nebo centrální – ale v pozadí umístěný – obraz Pellegrinova žáka Lucy Monteverdeho.
Součástí chórového závěru jsou rovněž reliéfní zpodobnění Panny Marie s dítětem a svatými Gervácem, Protázem, Sebastiánem a Rochem z roku 1522 (ovšem v bohatě zlaceném dřevěném rámu Francesco Queriniho z r. 1877) nebo krásné chórové dřevěné lavice z roku 1692. Mezi ornamentální, štukovou a jinou dekorativní výzdobou vyniknou zlacené malby v konše, představující Boha Otce s holubicí Ducha svatého, Narození Ježíše a Adama s Evou, opouštějící po ovocné svačince Rajskou zahradu.
Na vítězném oblouku mezi kněžištěm a lodí pak můžeme vidět sv. Gotharda, sv. Valentýna a skupina andělů. Štukový vlys s akantovými listy a kříži najdeme v celé svatyni a jejím autorem je Giacomo Manoglio, který stejně jako téměř všichni dříve uvedení umělci, pochází z Udine. Pozoruhodná je také výzdoba kopule, kde jsou ve zlatých polích umístěny výjevy jako Korunovace Panny Marie, Nejsvětější Trojice nebo sbor andělů s postavami světců. Nechybí ani postavy čtyř proroků (Daniel, Jeremiáš, Ezechiel a Izaiáš).
Půjdeme-li po levé straně kostela (severní) ve směru od kněžiště k východu, zaujme nás nejprve druhý oltář zasvěcený sv. Pellegrinovi. Navrhl jej Valentino Presani a v letech 1845 až 1849 jej vytvořili Giacomo Vidussi a Antonio Baldissera. Po stranách tohoto třetího oltáře můžeme obdivovat sochy Víry a Lásce, dílo Vincenzo Luccardiho z roku 1853. Od stejného autora jsou také andělé a kříž z roku 1846, nacházející se v oltáři sv. Kříže. Boční basreliéfy vytvořili Casagrande a Vincenzo Luccardi, nad oltářem umístěný obraz Narození Panny Marie pak Domenico Tintoretto. Tento oltář je umístěn mezi dvěma vstupy do původních kaplí. Někdejší oltář Relikvií je dnes už zasvěcený sv. Julianě Falconieri, navrhl jej Valentino Presani a od roku 1866 skrývá řadu svatých relikvií, většinou patřících jeptiškám klariskám. Sochy Naděje a Lásky vytvořil v roce 1894 Ernesto Tonetti, horní obraz Mučednictví sv. Uršuly Domenico Tintoretto: Fresky jsou dílem Lorenzo Bianchiniho, další výzdoba Ferdinando Simoniho.
Za samostatnou zmínku však stojí zejména dvě kaple. Ta první nese jméno Nejsvětějšího Bonaventury z Forli. Jenoduchá obdélná kaple pochází z let 1516 až 1518 a nachází se zde relikvie tohoto světce, hrob otce Filippo Abrizziho, malý presbytář s kruhovou apsidou a lunety s freskami, které roku 1518 namaloval Gaspare Negro (sv. Uršulu, Barboru a Máří Maddalénu doplňují tváře andělů). Současný jednoduchý oltář s Bonaventurovými ostatky (konec 15. stol.) pochází z roku 1970, kdy nahradil starý oltář z roku 1689. Sochy od neznámého autora představujví sv. Jana Křtitele a sv. Josefa, dvě fresky na levé straně pak pocházejí z kostela San Valentino v Borgo Pracchiuso. Najdeme zde rovněž ostatky požehnané Eleny Valentinis (polovina 15. stol.), křtitelnici z 16. století s moderním krytem a krásný zavěšený poustevnický kříž ze 14. století, umístěný do r. 1866 v udinském kostele sv. Lucie.
Myšlenka na stavbu nové kaple Panny Marie se poprvé objevila při renovaci kostela v roce 1746. Se samotnou stavbou se – podle návrhu Andrey Camerata - začalo až o osm let později a dokončena byla kaple roku 1759. Čtvercová kaple, otevřená do presbytáře, je hluboká 11 metrů a její vnitřní výzdoba pochází z roku 1760. Autorem originální podoby oltáře je Giorgio Massari a v tomto případě se jedná o mistrovské dílo, nesené čtyřmi korintskými sloupy a zdobené anděly. O historii a vzhledu byzantské ikony jsme se již zmínili, doplňme tedy pouze, že Panna Marie zde drží Ježíška pravou rukou a v té levé drží symbolickou růži. V horní části ikony můžeme vidět dva akronymy, které řeckými písmeny označují Bohorodičku. V roce 1870 byl obraz Panny Marie ozdoben, mimo jiné, těžkým náhrdelníkem, jehož majitelem byl Giovanni Emo. Současně byla rekonstruována a vyzdobena kopule kaple; Ferdinando Simoni měl na starosti dekorace, Lorenzo Bianchini figurální malbu. Andělé v kopuli symbolizují hlavní tituly Panny Marie (Milosrdná, Zvěstování, Bolestná, Růžencová a Nanebevzatá). Nechybí zobrazení sv. Augustýna, Jeronýma, Řehoře a Bernarda. Na podobě oltáře a soch má podíl také Francesco Lesano a v kapli najdeme i dva votivní obrazy (Ester a Judita) Giuseppe Dizianiho nebo vitráže, které v roce 1996 vytvořil Fiorenzo M. Gobbo.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Udine
Půjčovna autPříspěvky z okolí Udine - svatyně Panny Marie Milosrdné (Santuario della Beata Vergine delle Grazie)
