Udine - lodžie a kostelík sv. Jana (Loggia e tempietto di San Giovanni)
Turistické cíle • Památky a muzea • Dům, budova
Za jednu z nejkrásnějších památek italského města Udine můžeme jistě označit lodžii sv. Jana, nacházející se na náměstí Piazza della Liberta. Tuto lodžii navíc doplňují malý chrám sv. Jana a hodinová věž, připomínající svou podobou obdobnou stavbu na benátském náměstí Piazza San Marco. Autorem tohoto pozoruhodného komplexu, postaveného v letech 1533 až 1543, je lombardský architekt Bernardino da Morcote. A tomu prý byl neskrývanou inspirací veleslavný Brunelleschi. Předchozí řádky ovšem neplatí pro Hodinovou věž, kterou „vytvořil“ Giovanni da Udine již v roce 1527. Vrcholoví dva mědění mouřeníni však pocházejí až z roku 1850 nebo 1852, kdy nahradily své dřevěné předchůdce. Svatojánský kostelík dnes slouží jako svatyně padlých, jejíž podobu určil na přelomu 19. a 20. století Raimondo D'Aronco.
Sakrální část rozděluje renesanční lodžii na dvě části, z nichž každou tvoří sedm čelních arkádových oblouků na štíhlých sloupcích. Středový triumfální oblouk je vlastně vstupem do kaple sv. Jana; ten druhý vznikl v roce 1900 jako brána do chrámu padlých. Uvnitř je umístěna socha Vítězství od sochaře Aurelia Mistruzziho. Elegantní kovaná brána je dílem Alberto Calligarise.
Ani stavba Bernardina da Morcote však nebyla na tomto místě tou zcela původní. Kostel sv. Jana zde totiž stával již před zemětřesením v roce 1511, kdy se současné Náměstí Svobody jmenovalo Piazza Contarena. Harmonicky laděný komplex, který zde vidíme v současné době, tedy nese jméno starší stavby. Jeho realizátoři museli překonávat různé překážky; zejména ve změnách „městského plánu“, protože stavba měla uzavřít (a nakonec také uzavřela) náměstí pod Hradním vrchem a navíc se musela propojit s již existující hodinovou věž.
V „rakouském“ období sloužil kostel s lodžií jako strážnice, později zde vznikl sakrální prostor, který byl vlastně pantheonem padlých. Po dlouhých letech, kdy tento pozoruhodný komplex chátral, přišla léta šťastná. Ve II. polovině 19. století byl totiž kompletně rekonstruován, čímž znovu získal svou – v podstatě velmi jednoduchou - eleganci a krásu.