Valašská Bystřice a portáši

Před kostelem Nanebevzetí Panny Marie zůstaly v místech bývalého hřbitova až do dnešních časů zachovány dva pozoruhodné barokní rovy. Jedná se o dvojici náhrobků složených z kamenných sarkofágů (tumb). Jejich čela zdobí volutové rámy, nahoře s napodobeninami umrlčích lebek, lidských kostí a vetknutými litinovými kříži. Pod nimi jsou desky s nápisy, z nichž se příchozí dozví, že v hrobech spočívají ostatky několika příslušníků fojtského rodu Křenků, kteří bývali i významnými členy polovojenského sboru portášů – strážců a ochránců valašských hor.

 

První z Křenků – Jiří, pocházel z Videčských pasek a místní dědinu odkoupil od fojta z rodu Randýsků LP 1724. Svoje pozemky dále rozšiřoval a ve vsi založil také hospodu, budoucí místo schůzek portášů.

Jeho syn Jura jej ve funkci fojta (rychtáře) nahradil roku 1760. To už byl bezmála dvacet let ženat s Mariannou, se kterou celkově zplodil deset dětí a v druhém manželství s „Marínou“ na svět přišly ještě další dvě. Do portášského sboru Jiří vstoupil ve svých 26 letech, roku 1747. Brzy získal hodnost desátníka, pak šikovatele a poté byl až do smrti plných 22 let portášským poručíkem, lajtnajtem.

Jeho potomek Jan ve sboru působil 50 let. Nejprve jako šikovatel, později lajtnajt, ale protože ke konci svého života propadl „truňku“, byl obviněn z alkoholismu a propuštěn.

Další z Křenků – Michal (nar.1760) dosáhl hodnosti šikovatele a starší bratr Ondřej (nar.1955) službu u portášů při zániku sboru 1830 ukončil v hodnosti desátníka.

 

Později vzpomínka na portáše poznenáhlu upadala v zapomnění a představitelé obce se o památné barokní hroby nestarali, jak by měli. Situace se k lepšímu změnila až roku 1929, kdy byla provedena jejich pečlivá renovace. Chybějící části náhrobků byly doplněny, za hroby vysazeny dva smrky a mezi ně umístěna velká pamětní deska s nápisem, oslavující portášskou činnost. Roku 1931 zde pak proběhla velkolepá veselice s účastí mnoha stovek lidí.

 

Za bývalého režimu bylo jméno portášů komunistickými mocipány hanobeno, označováni za zrádce lidu a jejich ústy vyzdvihována jen „chvályhodná“ činnost zbojníků.

 

Náhled do historie je ale usvědčuje ze lži:

 

Ve zmatcích a nepředstavitelném chaosu třicetileté války, kdy Valaši trpěli nejen hladem, ale i epidemiemi a vpády uherských nájezdníků, se císař Ferdinand III. rozhodl v oblasti posílit pořádek – a to kromě běžného vojska i o dobrovolníky z řad „Valachů věrných císaři“, vesměs katolíků.

Léta Páně 1638 byl ustanoven nový portášský sbor. Zprvu jen o síle 100 mužů, později se podstatně rozrostl. Císař chtěl využít hlavně znalostí místních obyvatel o okolním terénu. Vždyť Valaši - oproti vojákům pocházejícím odjinud, tady dobře znali každou horu (les), ráztoku, průsmyk i kopec.

 

Hlavním vojenským velitelem sboru se stal samotný císař. Portáši měli za úkol chránit moravskou hranici a udržovat pořádek a bezpečnost v kraji. Později byla jejich činnost rozšířena i o „odchyt“ pašeráků, snažících se sem z Uher proniknout se solí a tabákem.

Až do roku 1717 byl pravidelně rozpouštěni a opětně svoláváni při „mobilizaci“ na ochranu zemských hranic před nepřátelskými nájezdníky. Pak už se stali pravidelným sborem s pravidelným služným a v podstatě suplovali činnost dnešních celníků a Policie.

I když byli organizací toliko polovojenskou, přesto u nich byly zavedeny určité hodnosti: poručík (latnajt), šikovatel, desátník a prostý člen. Latnajt dostával odměnu 30 rýnských, šikovatel 6 zlatých měsíčně, desátník 10 a člen 8 krejcarů denně.

 

Svobodní bydleli společně (ve Valašské Bystřici mívali svá kasárna v Žárech) a ženatí u svých rodin, ve službě se po několika dnech střídali.

 

Kromě ochrany pohraničních hvozdů portáši lapali zločince, ba i ty zbojníky. Vztah veřejnosti byl kvůli tomu k nim poněkud rozporuplný: pokud chytali vrahy a bránili hranici, tak je oslavovala. Běda však, pokud byli naháněni zbojníci – kteří jak známo „bohatým brali a chudým dávali“ - to se pak sympatie chudých Valachů klonila na stranu pronásledovaných.

 

V každém případě si tento poněkud kontroverzní sbor dokázal sjednat respekt a pořádek.

 

Portáši nenosili uniformy. Chodili oblečeni v prostém valašském kroji bez označení hodnosti. Vyzbrojeni byli krátkou puškou (často „Těšínkou“), pistolí a obuškem (valaškou, což byla malá sekyrka na dlouhém topůrku, se kterou se dalo i vrhat!). Kromě mošničky na jídlo a čutory na pití ještě nosili laso s olověnou koulí, která se házela pod nohy prchajícího a okolo těla měli omotán špagát na svázání oběti. Později k jejich výzbroji přibyla i krátká šavle.

Pokud se zločinec aktivně bránil, měl portáš výsadu (stejně jako fiktivní agent 007 – James Bond) takového jedince i zabít a nemusel se za to zodpovídat před žádným tribunálem, ale pouze svému nadřízenému.

 

Po téměř 200 letech své existence byl portášský sbor roku 1830 definitivně rozpuštěn.

 

Na prahu třetího tisíciletí v listopadu 2003 založila ve Valašské Bystřici skupina zapálených fandů historie novodobý „Valašský sbor portášský.“

Od té doby zde každoročně v půli července probíhají Portášské slavnosti, kde je možno shlédnout i rekonstrukci historické bitvy a večer si vychutnat kulturní program.

Bystřické portášské desátnictvo vykonává pravidelný dohled nad sečením horských luk na Soláni, účastní se už tradičních Silvestrovských procházek po horách, při nichž se oddávají vzpomínkám na své „opravdické“ předchůdce. Během svých pochůzek po portášských chodníčcích poskytují informace turistům a úzká je i jejich spolupráce s CHKO Beskydy.

 

Pokud se chcete o historii starého historického sboru dozvědět víc, doporučuji shlédnout film „Portáši“, který roku 1947 natočil režisér Václav Kubánek.

Kvůli slabšímu scenáři se sice nestal dílkem klasickým – jedná se spíš o lyrický a poetický snímek, v němž se vlastní drama odehrává až v poslední třetině filmu, nicméně si z něj člověk udělá představu o tom, jak ti portáši vlastně žili a co bylo hlavní náplní jejich „řemesla“...