Vodnjan - kamenné chýše a skanzen Kažuni (Park kažuna)

Kažuni, tedy pozoruhodné kruhové stavby z plochých kamenů, jsou sice pro jižní Istrii charakteristické, ale potkat se s nimi můžeme i v jiných oblastech chorvatského pobřeží a vlastně také v dalších středomořských zemích. Vždyť pocházejí z doby předrománské a i v samotném Chorvatsku se můžeme setkat s označením těchto malých „domků“ slovy komarda, bunja či trim, Italové jim říkají casita caxeta nebo trullo a Francouzi z Provence budou přísahat na borie, které byly ještě předtím galskými chatami. My jsme však na Istrii, na hranici intraviánu historického městečka Vodnjan a máme před sebou kažuni. Dokonce přímo Park Kažuni, který můžeme považovat za skanzen i muzeum pod širým nebem …

Kažuni tedy jsou přechodně využívané kamenné přístřešky, používané většinou pastevci. Může se však jednat i o stavby trvale obývané a sloužící vlastně jako malé rodinné domky. Jsou vždy kruhového půdorysu, postavené za použití „suché“ techniky. Vždy jsou postaveny z přírodního kamene, bez oken, a tradičně je završuje kuželovitá nebo stupňovitá špička. V dávných dobách se v těchto kruhových chýších skutečně trvale bydlelo, později sloužily jako úkryt pastýřů před bouří nebo jen „kůlna“ na úschovu zemědělského nářadí. Občas se zde skrývali ti, kteří bránili svou úrodu před zloději a někdy hospodářská zvířata, nejčastěji ovce. A je zajímavé, že někde se objekty toho typu berou jako běžná součást KRAJINY, zatímco jinde se jedná o ceněnou památku a vyhledávanou turistickou atrakci.

Možná i proto, že tradice istrijských kažuni trvá již mnoho století, ještě relativně nedávno bylo běžné, když vodnjanští zemědělci vybírali a následně přenášeli veškeré kameny, objevené na poli, na jeho okraj, kde je později s geometrickou přesností spojovali do podoby těchto jemných kamenných staveb. Méně použitelné kameny pak tvořily „oplocení" středomořských polí, vinic a olivových hájů. Mnohé tyto stavby, bohužel, zmizely v době, kdy Vodnjan „expandoval za své hradby“. Kažuni však byly vždy nedílnou součástí předků současných obyvatel Istrie, a proto si pár lidí uvědomilo, že by se měly podniknout kroky k záchraně tohoto odkazu předchozích generací. A tak vznikl projekt „Moj kažun – La mia casita˝.

Jeho úkolem bylo zrestaurovat a zakonzervovat samotné kažuny – mnohde a mnohdy do 90. let minulého století zcela zapomenuté a dnes památkově chráněné - i obvodové kamenné zdi, nacházející se na západním okraji města. Koneckonců, kde jinde tento projekt uskutečnit, vždyť o Vodnjanu se říká, že se může pyšnit pravděpodobně největším počtem kažunů v celém Chorvatsku. A to bez ohledu na to, že velké množství z nich bylo zcela zničeno. Takže bylo potřeba znovu stavět a budovat …

Současný Park kažuna, jehož výstavba byla zahájena v roce 2013, proto není ani tak historickou památkou jako spíše naučnou stezkou. Mnoho z „parkových okrouhlých domků“ totiž postavili – pod odborným vedením místních stavitelů a podle prastaré metodiky – nadšenci, pocházející převážně z Vodnjanu a jeho širokého okolí. Tato akce bývá všeobecně pojímána jako otevřený seminář nejen pro zmíněné nadšence, ale i pro odbornou veřejnost. Počet zájemců se každoročně zvyšuje a Chorvaty postupně doplnili „stavitelé“ z celé Evropy. Vždyť kažuny znají nejen - již zmínění – Italové a Francouzi, ale také Řekové, Katalánci a obyvatelé ostrovů Sardinie a Korsika.