Volterra – římské divadlo a lázně (Teatro romano e terme)
Turistické cíle • Památky a muzea • Zřícenina
Jednou z velmi zajímavých památek toskánského města Volterra je římské divadlo. Je současně jednou z mála regionálních památek, připomínající období antiky a slávy Říše římské, a také památkou nepříliš dlouho známou. Až v padesátých letech minulého století divadlo totiž ze země „vykopal“ zdejší nadšenec Enrico Fiumi. Je přitom jistou kuriozitou, že „pan Řeka“ byl vystudovaným ekonomem a při svých archeologických výzkumech vedl skupinů dělníků, kteří byli chovanci zdejší psychiatrické léčebny, kde Fiumi pracoval. A tak bylo ve Volteře objeveno divadlo města Vallebuona.
Divadlo pochází z konce 1. století před naším letopočtem (dokončeno bylo zřejmě v roce 13 př.n.l.) a jeho stavba byla financována bohatou volterrskou rodinou Caecina, zejména konzuly z doby císařů Augusta a Tiberia, tedy Gaiem Largem a Aulem Severem. Ve své podobě divadlo částečně využívá přirozeného sklonu terénu, takže připomíná divadla řecká. Svah zde byl totiž natolik příkrý, že ho ani Etruskové nevyužili ke stavbě domů. V průběhu vykopávek bylo zjištěno, že na několika „pozůstalých divadelních stavbách“ z místního vápence (tufa Pignano) jsou stále ještě vyrytá jména představitelů nejvlivnějších rodin Volterry, tedy nejen rodu Caecinae, ale také Persii a Laelii.
Technická data divadla bývají uváděna s hodnotami: čelní scéna je široká téměř 36 metrů a její sloupová stěna dosahuje výšky necelých 16 m. Kapacita hlediště s průměrem 60 metrů a sklonem 24 stupňů je přibližně 1.800 až 2.000 diváků (některé informační prameny ovšem uvádějí až 3.500 díváků, což může být stav před středověkým „zmenšením“ divadla). Na konci 3. století po Kristu bylo divadlo opuštěno a začalo chátrat. Ve středověku nad ním byly vybudovány městské hradby.
Zbytky starého divadla si dnes můžeme prohlédnout z různých výšek a úhlů, ale vstoupit lze samozřejmě i přímo na jeho půdu (autor článku má pocit, že se zde dalo zakoupit vstupné za přijatelnou částku, ale oficiální zdroje dnes nabízí většinou vstupné kumulované s dalšími památkami a muzei, které je pak samozřejmě časově i finančně podstatně náročnější (viz. níže). V každém případě platí, že se divadlo nachází nedaleko brány Porta Fiorentina, občas zde i dnes probíhají divadelní představení a každoročně se tady koná mezinárodní festival, který založil herec a režisér Simone Migliorini.
Zajímavé jsou jistě pozůstatky divadelních podzemních chodeb (criptoportico), mramorové sloupoví, včetně částí průčelní scény, i zachované řady sedadel. U paty schodiště se pak nacházel půlkruhový prostor orchestřiště. Hned vedle římského divadla jsou vidět pozůstatky lázeňského komplexu, při jehož výstavbě byla část divadla použita jako stavební materiál. Lázně využívaly sauny a teplé i studené koupele a byly postaveny ve 4. století po Kristu.
Volterrské divadlo je považováno za jedno z nejkrásnějších a nejlépe dochovaných divadel císařské doby v celé Itálii. A nic na tom nemění ani fakt, že ve středověku - přesněji ve 13. století – bylo divadlo zmenšeno vznikem městské hradební zdi, která zasáhla horní část hlediště i vstup do něj. Vedle samotného divadla byly vybudovány přístupové chodby a hned za ním se nachází čtyřúhelníkové základy s apsidami na obou stranách. V současné době už je známo, že se jedná o pozůstatky pozdně antického lázeňského komplexu, který byl také opuštěn na konci 3. století. Auditorium, neboli prostor pro diváky, využívá stejně jako řecká divadla přirozený sklon kopce, a skládá se z dvojstupňové tribuny: Jeden stupeň má deset řad sedadel, druhý devět – a všechna jsou vápencová. Nad hledištěm se nachází vstup do oválné přístupové chodby s jedenácti dveřmi. Ve středovém prostoru pod hledištěm se nachází orchestřiště a "VIP" část. Orchestr byl oddělen pulpitem a stěnou pokrytou mramorovými deskami. Druhá stěna se nachází za pódiem (proscénio) a její hlavní část (fronte-scena) se zřítila, aby byla později zapomocí několika svých dochovaných prvků rekonstruována do výšky 15,57 metru.
Jako adresa této památky bývá uváděna ulice Via Francesco Ferrucci nebo Piazza Caduti Martiri dei Lager Nazisti (tedy Náměstí padlých mučedníků nacistických táborů). Otevřeno je zde v „zimním“ období od 2. listopadu do 15. března od 10:00 do 16:30 hod. (od 25. prosince do 1. ledna je však zavřeno, stejně jako v případě špatného počasí - blíže nespecifikováno); po zbytek roku je otevírací doba od 10,30 do 17,30 hod.. Oficiální zdroje uvádějí, že kumulativní vstupenka stojí 14 € (snížené 12 €, rodinné 20 €), ale – stejně jako v adrese - už se neshodují na tom, co za své peníze uvidíme. Někde se dočtete o etruské akropoli s helénistickými domy i středověkou věží v Guarnacciane (někdy je tento údaj doplněn o zdejší podzemní nekropole a antické lázně), podle jiných zdrojů za uvedené ceny zakoupíte tzv. Volterra Card, která platí 72 hodin a opravňuje vás ke vstupu nejen do Římského divadla (Teatro Romano), ale i Etruského muzea (Museo Etrusco Guarnacci), galerie výtvarného umění (Pinacoteca), muzea alabastru (Ecomuseo dell’Alabastro) a křestní kaple (Battistero). V údajích o vstupu mě velice zaujala jedna – pro našince bohužel nepoužitelná – skutečnost: vstup zdarma mají nejen děti do 6 let, ale také všichni obyvatelé města Volterra i studenti všech škol „na okrese“.
A na závěr si prozraďme ještě pár slov o muži jménem Enrico Fiumi. Místní rodák, jehož zásluhou bylo římské divadlo pro návštěvníky Volterry objeveno, poprvé pohlédl na svět v roce 1908. Vystudoval ekonomii na univerzitě ve Florencii, kde zakončil studia prací na téma „Aktuální stav průmyslu a obchodu s alabastrem". O tři roky později se stal kvestorem v Psychiatrické léčebně Volterra. Ve volném čase se věnoval studiu starých archivů a knihoven a na konci 40. let minulého století byl jmenován čestným inspektorem starožitností a výtvarného umění i ředitelem muzea a knihovny Guarnacci. Tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1976. Jeho zásluhou došlo k reorganizaci a modernizaci zdejšího muzejnictví i ke vzniku malé, ale vysoce efektivní, restaurátorské dílny. Jeho zájmy byly široké, ale hlavně se pohybovaly od archeologie k historii, a to od starověku do počátku moderní doby; jeho práce však byla striktně vymezena na jedinou oblast, Toskánsko. V roce 1950 zahájil ve městě Volterra archeologické výzkumy, při kterých využíval práce chudých pacientů, hospitalizovaných ve zdejší psychiatrické léčebně. Postupně tak „vytáhl na světlo boží“ nejen římské divadlo Vallebuona, ale také nové etruské hrobky. Kromě činnosti archeologa se věnoval také publikování. Zabýval se např. tématem původu bohatství nejznámějších volterrských rodin a zaměřoval se zejména na některé demografické charakteristiky 14. a 15. století: