Vrcholové skály Mazanců
Turistické cíle • Příroda • Skalní útvar
I když na dlouhý a protáhlý vrchol Mazanců (823 m) nevede žádná turistická trasa, je na něj přístup poměrně jednoduchý a orientačně nenáročný. Stačí vyrazit od motorestu Zastávka po zelené značce k jihu. Trasa napřed stoupá pastvinami, pak se vnoří do krásného horského hvozdu pod kótou Výhledy a mírným stoupáním nás po 1200 m přivede k tur.rozcestníku Pod Výhledy. Tady naši zelenou protíná nejen žlutě značená trasa, ale také trasa NS Janovice-Rabštejn, která zde má info panel se šestým zastavením a mapou. Chtěl bych upozornit právě na tu mapku, neboť je jediná, na které můžete vidět i ikonky skal na Mazancích a Maliníku. („Obyčejná“ turistická mapa Hrubého Jeseníku o nich totiž decentně mlčí, stejně jako její dvoudílná verze Jeseníky sever a Jeseníky jih, která byla vydána v měřítku 1: 25 000. Dokonce ani na takovém profláklém serveru, jako jsou Mapy.cz, nejsou ikonky skal přítomny (!), namísto nich je oblast jejich největšího výskytu vytečkována ikonkami balvanů a označení skály se vyskytuje jen na jednom jediném místě – přibližně směrem na jihovýchod hluboko pod vrcholem Maliníku. Jeho největší skalní útes jako by snad neexistoval, ale stačí kliknout na leteckou mapu, zvětšit... a najednou je všechno jinak!)
Ale utajeným skalám na Maliníku se budeme věnovat až příště, nyní nás čeká návštěva temene Mazanců. Od rozcestí Pod Výhledy pokračujeme mírným stoupáním lesem dalších 800 m západním směrem. Tady se nachází nenápadné sedlo a křižovatka ledních cest. Sedlo zároveň odděluje plochý protáhlý vrchol Mazanců od kuželovitého vrcholu Výhledů. Značené trasy odtud pokračují směrem na sever, my se s nimi rozloučíme a pro naši další pouť zvolíme velmi pohodlnou lesní cestu, směřující po temeni Mazanců na jihozápad. Vlastní vrchol je odsud vzdálen ještě asi kilometr, ale my se můžeme už po pěti minutách chůze potěšit stěnou výrazného mrazového srubu, trčícího napravo od nás z masivního podvrcholu hory.
(Skála, vypadající jak rula, ale nemusí být zrovna jedním z druhů této horniny. Jak jsem měl možnost spatřit nejen na exponátech geologické výstavky v Rýmařově, vyskytuje se jich v okolí neskutečně bohatá škála. Příkladem budiž třeba protější Rabštejn, tvořený podle jedněch pramenů amfibolitem, podle jiného metadiabasem a dle dalších zase fylity a seritickými křemenci. A přitom je dost možné, že mají pravdu všechny zdroje, a já bych tomu i věřil, neboť k podobné „míchanici“ různých hornin došlo i zde na Mazancích a sousedním Maliníku. Když jsem před časem procházel odspodu nahoru zdejší rozlehlou skalní oblastí, mísila se zde napřed typická rula s fylity, ale výš už jsem nacházel výchozy se strukturou kamene, která by možná zaskočila i odborníky. Dnes už vím, že jsem se tam potkal i se seritickými kvarcity, chlotitickými fylity, muskovity... a snad jen Ten na nebesích ví, čím vším ještě...)
Za dlouhým podvrcholem sestoupíme do nepatrné sníženiny sedla a pak už nás cesta zavede na mýtinu k hezké lovecké (či trampské) chatě s tábořištěm. Lesní cesta tady končí, ale naše pouť po skalách právě zde doopravdy začíná, neboť hned nad loveckým srubem se vypíná hrb vlastního vrcholu Mazanců, divoce rozježený skalními stěnami i pilíři. Pohyb v poněkud zarostlém terénu je sice namáhavý, ale odměnou nám budiž pohled od úpatí i na nejvyšší skalní věž, která vyrostla asi do dvanáctimetrové výšky. Pokud budeme masív skal obcházet téměř neprůchodným terénem odspodu, čeká nás kromě drobnějších pitoreskních skalek pohled i na velmi bizarní útvar, jímž tento skalní masív končí. Je tvořen plotnami, vyskládanými asi do šestimetrové výše hezky na sebe. Nevím sice, jaká Vyšší Moc si tu kdysi dávno s kameny tak hezky pohrála, ale výsledek (spolu v kombinaci s okolními jehličnany) stojí za podívání i dnes!
Směrem do sedla mezi Maliníkem a Mazanci odtud pokračuje další divokou skalní divočinou pěšina. Já už ale v sedle (a na vlastním vrcholku Maliníku) kdysi byl, proto jsem nyní zvolil mezi dvěma velkými skalními stěnami směr dolů. O něco níž se v podobě hodně rozkročeného písmene „V“ stěny od sebe vzdalovaly a já svou pozornost zaměřil napřed na tu, klesající ze svahu Mazanců. Svou sedmimetrovou výškou asi nikoho neohromí, ale poutníka určitě fascinuje délka skalní stěny, jejíž konec je v nedohlednu. A zaujmou i hříbovité útvary, nacházející se vysoko nad ním na skalním temeni. Tady někde níž se ukrývá i rozsáhlá oblast skal, rozprostírající se dolů lesním svahem až k 400 m vzdálenému asfaltu lesní silničky, vrstevnicově obkružující už vysoko ve svahu nad Oskavou celý mohutný masív „dvojhory“ Mazanců a Maliníku. Tímto směrem jsem tentokrát nepokračoval, ale místo toho chtěl zamířit pod úpatí protější mohutné skalní stěny, přináležící již do katastru Maliníku. Ale před průzkumem neznámého jsem si ještě dopřál kratičký odpočinek. A nervům poskytl bohatý přísun nerušeného horského ticha, které se v těchto místech – téměř na doslech civilizace dole v Bedřichově – zdálo takovým malým přírodním zázrakem...