Výprava za jednou zajímavou knížkou o beskydských "ďurách" a do Těšínských Beskyd, část první.
O víkendu, před dvěma dny mé dovolené jsem zjistil, že byla vydána knížka o Beskydských „ďurách“. Svým způsobem to byla i pomyslná oslava významného výročí jednoho speleologického klubu. Tím bylo určeno co bude v plánu v pondělí. Cestu někam do hor tedy zkombinuji s cestou pro knížku. Podle všech informací, to vypadalo tak, že je dostupná jen u jeskyňářů. Při mém údivu nad tím, že by se tak krásná knížka - obsahuje spoustu skvěle provedených fotek míst, které naprostá většina lidí nezná nebo také častěji z jeskyní, které se nacházejí v nejpřísněji chráněných maloplošných zvláště chráněných územích, kam tedy běžný člověk nesmí. O vstupu do jeskyní to platí jakbysmet, jednoznačně pokud se jedná o tato menší či větší území. Některé jednotlivé výjimky jsou sice mimo, ale i tak vstup do nich není „úplně košér“. Knížka je tedy po mnoha desítkách let možností, jak mohou i běžní smrtelníci prostřednictvím krásných fotek a poutavých textů, nahlédnout do beskydského podzemí. Míst krásných a tajemných. V místech, která nejsou v mapách značená (tedy většinou – s výjimkou těch nejznámějších). Aby si i po pročtení této knížky jeskyně ukryly své tajemství, tak v ní žádné přesné mapky vstupů nehledejte. Sem tam se objeví nějaká mapka ukazující spletitost chodem ve vícepatrových systémech nebo výrazné změny tvarů během několika desítek let. Osobně si ale v případě jedné uváděné jeskyně nemyslím, že by se její rozměry tak výrazně změnily. Spíš si myslím, že jde o dvě různé jeskyně, které jsou umístěny kousek za sebou zhruba jihovýchodním směrem.
Zajímavé na beskydských „ďurách“ je, že se vzhled jejích vstupů může v určitých ročních obdobích výrazně měnit. Ono se ani tak nemění samotný vstup, jako jeho okolí. V létě může být značně vzrostlý „nízký porost“, v zimě zase vysoké závěje sněhu. U některých se mohu orientovat podle okolních skalek či dokonce skal. Při velkých zimách mohou být i ty skalky zaváté sněhem – pamatuji si, jak jsem jedné zimy skoro nebyl schopen najít legendu beskydských kamenů, podle některých snad i uměle vytvořenou k pohanským obřadům – Čertův stůl. Jenom díky tomu, že jsem místo vcelku znal, jsem poznal, že nevysoký „kámen“, zvedající se nad masu sněhu o pouhých pár čísel je jedním z rohů „desky stolu“. Za těchto podmínek jsou hory skutečně své. Člověk se často i na těchto značených cestách propadá po kolena, někdy i po pás a cesta sama má charakter „očistce“.
Také si pamatuji, jak jsem se spletl s jedním vstupem na Gírové a považoval ho za ten hlavní, nejznámější a největší. Krve by se mě v tom okamžiku nikdo nedořezal. Byl bych totiž svědkem nedávného skalního řícení. Pokud by mi někdo řekl, běž se tam podívat, tak bych asi jen, mírně řečeno, poklepal na čelo. Po čtvrt hodince jsem naštěstí zjistil, že jsem se „jen“ spletl v místě.
Beskydské i valašské jeskyně jsou v naprosté většině případů přeborníky na skrývání. Některé se objeví, když jdete lesem z čista-jasna, žádné skály, skalky, suťová pole či propadliny nebo valy a přitom skalnatý základ je jen pár desítek centimetrů pod půdním krytem.
Podle výše napsaného je již určitě jasné, že jsem šťastným majitelem této úhledné knížky a to dokonce i s podpisem samotného autora. Jak jsme měli za starých dobrých časů své rockové a později i metalové hvězdy (i já jsem v určitém období nosil dlouhé vlasy), tak dobrodruzi v Beskydech, Javornících a Hostýnských vrších měli další hvězdy. Stejný autor ve spolupráci s ostatními totiž vytvořil knížečku, jež já sám přezdívám „Biblí beskydských jeskyní“. Určitě nejsem jediný, kdo hltal každou informaci, která tam byla. Jak mezi řádky v popisech umístění tajemných a často velmi dobře skrytých vstupů hádal, kde by se mohly nacházet. Jak jsem nelitoval času, únavy, i když jsem třeba vůbec nic nenašel. Nenechal jsem se odradit a určité místo pročesával křížem krážem i další dny. Až pak třeba přišel onen okamžik, kdy se „zjevila“.
Okamžik, který se nedá popsat, vyfotit, nahrát na kameru… Asi by jej nepopsal ani ten nejlepší spisovatel. I když tady na turistice určitě máme takové, kteří by se nepochybně dokázali k této nedostižné metě alespoň trochu přiblížit.
Okamžik, který se musí zažít. A vůbec není podstatné jestli tu jeskyni již objevil někdo dřív. Bude spousta lidí, kteří i kdyby procházeli jen v metrových vzdálenostech, tak si jich za celý život nevšimnou. A jsou takoví, že jich znají třeba i desítky. A ti nejlepší z nich ví, jak to vypadá i v těch nejméně přístupných a nejnebezpečnějších místech. Ano i v Beskydech se nacházejí hluboké a obtížné vertikály (propasti), které budí víc než respekt. Není výjimkou, že i vstup tvoří větší nebo menší vertikála. Některé jsou zrádné tím, že za „nevinně“ vypadajícím vstupem se nachází mnohametrová propast jen kousek od podrážek bot (pokud vstupujete nohama napřed). Mnoho dávných trampů toto místo důvěrně zná, dnes již je zabezpečeno mříží.
Místo abych psal článek, tak se zase zakoukávám do fotek a začítám do textu. Není mnoho takových knížek, naposledy to byla jedna o netopýrech, kdy jsem ji četl tak dlouho až jsem se cítil dost unavený, ale přestat se nedalo. Jak by ne, bylo půl druhé v noci a ráno jsem musel jít zase do práce.
Ale od rozpovídávání se vrátím zpět k začátku mé dvoudenní dovolené. Nechtěl jsem příliš moc ztrácet čas, protože po zakoupení knížky jsem se chtěl vydat ještě do hor. Zcela jasný plán jsem neměl, ale vzhledem, že nejčastěji jezdí vlaky ve směru do Mostů u Jablunkova, tak výlet se dal očekávat tímto směrem. Pro knížku jsem jel do blízkého Bohumína. Asi jsem se špatně díval na otevírací dobu prodejny nebo změnu mezi svátky na internetu neuvedli. Vlakem jsem přijel asi pět minut po osmé ráno a další asi čtvrt hodiny mě trvalo nalezení prodejny i základny speleologické skupiny zároveň. Před vchodem již stála menší skupinka lidí a auto. Bylo mi jasné, že se nejedná o náhodu. Venku mrzlo až praštilo a tak jsem tušil, že se dotyční jedou patrně zahřát do nějaké jeskyně nebo štoly. :-) Členové jeskyňářské skupiny se totiž věnují i sledování netopýrů a průzkumu historického podzemí především v krajině Poodří a Jeseníku. Pozdravili jsme se, ale prý že se otevírá až po deváté. Ještě jsem se ujistil, jestli knížku mají… Samotný šéf speleologické skupiny mi s úsměvem odpověděl „Asi ano…“
To, že se takto potkám osobně přímo s autorem knížek by ně ani v nejmenším nenapadlo. Bylo období mezi svátky a tak se dalo čekat, že každý bude chtít vyrazit také ven. Vlastě mi ani nebylo líto, že ještě musím do devíti čekat. V Bohumíně jsem již dlouho nebyl a tak jsem si udělal malé kolečko ve směru, kde by se měla nalézat přírodní zajímavost města ve formě přírodní památky „Hraniční meandry Odry“. Až tam jsem ovšem nedošel, už nebyl čas. Musel jsem se začít vracet. V plánu jsem měl také zajímavý výlet. Pěkně mrzlo, ale já jsem si věřil, že to dám a že neumrznu… :-) Pomalu se mi rodil nápad kam se vydat. Napadl totiž i sníh a to mi mohlo v určitém ohledu pomoci. Chtěl jsem si totiž odpovědět na pár otázek, které nejsou jeskyním až tak úplně vzdáleny. Je vidět, že koho tato velmi závažná a nevyléčitelná choroba jednou napadne, tak se bude léčit hodně dlouho a bude to těžké.
Chvíli po čtvrt na deset přicházím a již je otevřeno. Ptám se jestli mají novou knížku o beskydských jeskyních a mají… :-)) Prohlížím si ji a už od prvních stránek vím, že se mi líbí. O této knížce bylo něco málo uvedeno v místní televizi, ale krátký záběr na to jak vypadá uvnitř naznačovala, že by vedle pěkných fotek mohlo být i spousta na čtení, což se potvrdilo, ale jeden ze snímků v tom letu vypadal spíš jako pohled někam jinam než do beskydské „ďury“. Spíš nějaká zahraniční jeskyně. I to by nemuselo být vyloučené, jeskyňáři dělají výzkum i v zahraničí. Pokud jsem teď někoho znervóznil, stejně jako ono video mě, tak jej mohu uklidnit. Skutečně se jedná o beskydské a valašské jeskyně, případně historické podzemí – štoly a další důlní díla na severu Moravy. Inu knížka na kterou jsme dlouhé roky čekali.
Je v ní i něco co k jeskyním nepatří, ale mě potěšilo a nepochybně potěší i další milovníky moravských skal. Nevšední černobílá fotka „rybím okem“ zaznamenává oblast „Kozince“, v mých článcích známější jako „hradisko Čeladná“ na kopci jen kousek západně od pramene Cyrilky.
https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail
Dále třeba skalní věž (která není až tak úplně skalní věží) nad Dolní Lomnou. Oblast se jmenuje „U Skály“, skále se také říká „Severka“, ale ať už se jmenuje jak chce a jestli skalní věží je nebo ne, tak to už nehraje až takovou roli. Je to skála, která se vyjímá skoro v jakémkoliv pohledu a poctivé prudké stoupání k ní si jako odměnu ve formě těchto nevšedních pohledů určitě zaslouží každý. Pokud si člověk rozporem pomůže v puklině vystoupat o trochu výš, tak se mu naskytne za odměnu krásný pohled na protější svahy vrcholů Úplaz a Mionší s kulisou vedlejší skály, dalo by se říct její hlavy nebo krku.
Kniha se také krátce věnuje Klenovu a „Svantovítkám“ ve Vsetínské hornatině. A pro mě nepochybně jedno z nejúchvatnějších skalních míst v „Zadních horách“ - části Beskyd, která je při pohledu od Ostravy, Frýdku nebo dalších míst Podbeskydí „vzadu“. Jedná se o skalní velikány v okolí Sulova.
https://www.turistika.cz/mista/velmi-tajemne-misto-samorostly/detail
https://www.turistika.cz/mista/nejtajemnejsi-misto-tesinskych-beskyd-girova/detail
https://www.turistika.cz/mista/ondrejnik-a-znovunalezeni-ztracene/detail
https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala--1/detail
Protože mám ovšem zájem i o podpis do knížky, tak jsem do Bohumína zavítal ještě v úterý. Rozloučím se a mířím na vlakové nádraží, kdy mi vlak směrem Těšínské Beskydy odjíždí asi za čtvrt hodiny. To je dobré, jen si v hlavě vzpomínám, kde bych měl správně vystoupit. Hlavním úkolem bylo zjistit zda je knížka a výlet už je jen doplněk. Dnes jsem si nebral ani papírové mapy, ani GPSku a tak musím na vše vzpomínat „z hlavy“. I díky tomu bude výlet dobrodružný, protože se budu muset spolehnout jen na sebe a svou paměť. A ta není nikterak zázračná… :-)
První věcí a asi tou nejtěžší je vzpomenout si, jak přesně se jmenuje zastávka, kde bych měl vystoupil. Pokud bych se spletl, tak bych musel plán změnit. :-)
Těžkou hlavu bych z toho neměl, protože Těšínské Beskydy jsem v zimě ještě neprocházel. Zajímavé by to tedy bylo odkudkoliv. Naštěstí jsem si vzpomněl, že se zastávka jmenuje: „Navsí“. Tím jsem měl tu nejhorší část výletu za sebou. Od železniční stanice již jdu po známé cestě, po modré turistické trase. Inu krajinu si pamatuji dobře, navíc na Jablunkovsku jsem už prošel spoustu míst a vystupoval na různých zastávkách (Mosty u Jablunkova, Bocanovice, Bystřice, Návsí a Vendryně), takže se mi některé slévají v jedno… :-)))
Je namrzlo, ale jde se mi vcelku v pohodě. Jdu podél hlavní cesty číslo 474 pojmenované „Nádražní“ asi kilometr jihovýchodním směrem až k odbočce „Jablunkov – rozcestí“. Zde odbočuji doleva a po zasněžené a místy zledovatělé asfaltové cestě pokračuji další kilometr mírně do kopce proti toku potoku „Radvanov“. V jednom místě se cesta mírně stáčí doprava a nyní se již pohybujeme podél levostranného přítoku Radvanova. Ten se už ale jmenuje jinak - „Glembiec“. I oblast v okolí tohoto hluboce zařezaného potůčku se jmenuje stejně. Místo prakticky zapomenuté, neznámé, ale o to krásnější. Když jsem tudyma chodil, tak vždy byla krajina beze sněhu. Těšínské Beskydy jsem do nynějška znal prakticky jen beze sněhu. O to více jsem byl zvědavý jak mě překvapí krajina pod ním. A právě místo soutoku je pomyslnou branou z míst krásných a klidných do míst se zvláštní atmosférou i poněkud nevšední krásou či drsností. Krajina je zvlněnější, břehy potoků již nejsou ani tak břehy, jako menšími srázy. Návštěvníkovi se otevřou nevšední scenérie a najednou ani tak nemusí nikam spěchat. I kdyby jen pohledy v oblasti Glembiece, Groníčku nebo Radvanova měly být tím „jediným“ zajímavým na výletu, tak by stál za to. A zasněžený vypadal ještě kouzelněji než v létě. První zajímavá část je již na začátku, na odbočce podél potoku Glembiec. V délce zhruba 200 metrů zde vede asfaltová cesta menší soutěskou a na jejím konci se prudce stáčí doleva a do kopce. Po dalších, zhruba padesáti až stech metrech již cesta odbočuje doprava a do lesa. Vcházíme do kouzelné zvlněné krajiny s hluboce zařezanými potůčky. Po chvíli se dostaneme k prudkému svahu v jehož údolí teče Glembiec. Pod sněhem, již ne příliš významnou cestičkou lze vcelku pohodlně sestoupit ke studánce nebo přesněji k jakémusi dřevěnému korýtku v němž se můžeme svlažit čerstvou vodou. Vody zde teče dost jak v zimě, tak i v létě, takže poutník s sebou nemusí tahat až tak moc vody.
Postupuji dále a cesta je stále kamenitější a kamenitější. V zimě spíš zledovatělejší a zledovatělejší. I tak se mi daří postupovat vcelku bezpečně a lehce. Po pravici mám krásně sněhem „pocukrované“ menší smrčky, což nádherně dokresluje zimní atmosféru a určitým způsobem oslavuje i můj první sváteční (dovolenkový) den po velmi dlouhé době. Dostávám se na křižovatku lesní (turistické značené) a dalších lesních cest. Pokračuji tou, která vede mírně nahoru (stále sleduji modrou turistickou cestu vedoucí až na vrchol Krkavice na moravsko-polské hranici). Za zády mám kopec se jménem Lysá hora a nadmořskou výškou 544 m.n.m. Po chvíli uvidím kouzelné, hluboce spadajících údolí jednoho z mnoha nenápadných levostranných přítoků potoku Radvanov. Přibližuji se k první ostré pravotočivé zatáčce a ne až tak dobrovolně se vydávám zasněženou, ale i tak alespoň trochu znatelnou prudkou hřebenovou cestičkou nahoru.
Ona ta dobrovolnost a nedobrovolnost je totiž způsobena tím, že se mi jakýmsi periferním pohledem zdálo, jakoby nahoře, na vršku této hřebenové cestičky bylo něco jako skalka.
Možná se mi to zdálo, možná také ne, ale prozkoumat jsem to musel. Už tento menší kopec mi ukázal, že zdaleka nejsem ve formě na kterou jsem byl zvyklý. Ale nakonec jsem stoupání zvládnul, sice bylo třeba se častěji vydýchávat, ale přece jen jsem to vyšel. Cesta úplně zbytečná nebyla. Něco jako skalku jsem, zafoukanou sněhem, uviděl. Zdola se mi zdálo, že by měla být mnohem větší. Musel jsem se k ní přiblížit více, abych ji odlišil od padlého stromu. Z dálky tak vypadala. Naštěstí se potvrdilo, že se jedná o starý dobrý, vcelku hrubozrnný pískovec, mírně porostlý mechem. Tedy další kamenný „skalp“ v mé sbírce. Malý, ale přece…
Jak už to tak často bývá, tak to co se zdálo zdola být jakýmsi vrcholkem nebo alespoň hranou hřebene, jím ve skutečnosti zdaleka nebylo. Chvíli stoupám podél hrany lesa a na následujících pár kilometrů se stávám „stopařem“. Chvíli se držím stop lidských dospělých, potom už jen dětských. Ty po pár desítkách metrů končí a následují jen psí („jdou cik-cak“, oproti těm vlčím). Plus mínus se držím jakési vrstevnice, ale cesta je již ryze neznačená, evidentně si všichni vybíráme tu nejlehčí z obtížných. Krása úplné svobody. Mohu všude, kam mě jen napadne a pouze mé zkušenosti, síla, obratnost a rozumný odhad určuje, kam budou následovat mé příští kroky. V plánu jsem měl, že dojdu do oblasti s názvem Bahenec (Baginěc - „ponašymu“ nebo také „po naszymu“) a vyřídím si nějaké „resty“ - odpovědi na otázky, na které mi letní návštěvy oblasti odpovědět nedokázaly. V zimě je výhoda v tom, že se v podzemí drží teplejší vzduch, následně jsou jím prohřívány i vrstvy vyšší a takové oblasti mohou (často, ale také nemusí) být viditelné bez sněhu nebo s výrazně menší sněhovou pokrývkou. Již vím, že oblast Baheňce je zpestřena zřetelnějšími, ale i mnohem méně nápadnými skalkami, přesněji mrazovými sruby. Nebo, abych to řekl přesněji…
Západněji umístěný pás nižších mrazových srubů na prudším svahu je zřetelněji viditelný. Ale také se zde nachází, nad lesní cestou, druhá oblast již velmi dobře ukryta v lese. Kdyby zde les se silně kůrovcem zasaženými smrky nebyl, tak by skalky byly úplně jiný kalibr. Jejich nalezení v létě bylo pro mě velkým překvapením. Několik metrů hluboké spáry, rozsedliny či pukliny jsem si všiml prakticky až v okamžiku, kdy jsem se vyhýbal jednomu kmenu smrku, jehož větvě již se životem neměly nic společného a lámaly se snad jen pouhým pohledem. Protože „křoví“ bylo tak nepřívětivé, že každý krok dával zaručenou dávku „sady“ spousty škrábanců. Kdybych nemusel tento strom obcházet z druhé strany, tak si asi skalek ani nevšimnu. Ten letní objev byl úmorný a únavný, ale za „objev“ to určitě stálo! Škrábance, modřiny i přisátá klíšťata… Nějaké podzemní místa jsem našel, jednu pěknou pod obrovským balvanem také, ale se vstupy tak malými, že bylo možné jen nahlédnout, ale já bych se určitě neprotáhl. Snad jezevec, ježek nebo liška. Byly vidět i další dutiny, ale žádnou bych neoznačil jako průleznou pro člověka. Ať tak či onak, pokud budeme oblast hodnotit jako suťové pole a to nezvykle pestré, tak určitě budeme spokojeni.
Tato místa vypadají v zimě zajímavě – úplně jinak než v létě a tak byl plán, že až sem dojdu, tak třeba budu mít štěstí a uvidím něco krásného, co se již alespoň „jeskyňkou“ nazvat bude moci. Oblast patří k těm, které se „nevzdají“ jen tak lehce a klidně zde může zůstávat mnoho neznámých a utajených míst. I v tom jsou Beskydy tak krásné. Klidně může mít někdo štěstí a po mnoha desítkách let objevit něco, co jiní nespatřili.
Realita byla ovšem úplně jiná. Na cestu jsem se vydal po mnoha a mnoha letech bez jakýchkoliv map, GPSky a pro případ největší nouze jsem mě s sebou pouze „hloupý“ telefon. Dokonce si myslím, že ani buzolu jsem neměl a bylo převážně zataženo. Inu ideální podmínky, aby začalo to pravé dobrodružství. Musel jsem si vzpomínat, jak jsem tudy šel v létě „objevnou“ cestu k menší, ale o to krásnější pseudokrasové jeskyni. Usmyslel jsem si, že se podívám alespoň na to, jak bude vypadat v zimním „hávu“ a pak bych pokračoval další zajímavou krajinou kolem potoka s „nebezpečným“ názvem „Kotelnice“.
V létě mě toto místo i potůček zcela uchvátil a taktéž pohled na severozápadní svah oblasti Bahenec.
Opět je článek poněkud delší a tak jej dokončím v následujícím pokračování. Jako ochutnávka nechť slouží některé fotky a hlavně v závěru uvedím název knížky, která pro mě nepochybně byla symbolickým „vánočním dárečkem“, i když jsem si ji koupil až po Vánocích….
[1] V říši boha Radegasta --- Josef Wagner
Na titulní stánku se, vcelku i pochopitelně, dostala fotka slaňování dvanáct metrů hluboké Velké propasti Kněhyňské jeskyně.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Výprava za jednou zajímavou knížkou o beskydských "ďurách" a do Těšínských Beskyd, část první.
