Výprava za jednou knížkou o beskydských "ďurách" a do Těšínských Beskyd - dokončení.
V předešlém dílu jsem trochu nalákal na knížku o beskydských pseudokrasových jeskyních a také se rozepsal o letním pohledu na jednu zajímavou oblast nedaleko Jablunkova, na oblast Bahenec (také třeba i Baginěc). https://www.turistika.cz/mista/vyprava-za-jednou-zajimavou-knizkou-o-beskydskych-durach-a-do-tesinskych-beskyd-cast-prvni/detail
Tam jsem měl v plánu dojít, ale nakonec to nějak nevyšlo. Vrátím se tedy do místa, kde jsem skončil, tedy k malému balvanu nebo skalce, který jsem zahlédl jen čistě náhodou. Taky jsem se trochu spletl s tou správnou, původní (objevnou) odbočkou k jedné menší, ale i tak již vícepatrové jeskyni. Vzhledem k tomu, že dovnitř se neleze, navíc nyní, když ji obývají netopýři, jsem se byl podívat jen na její okolí, které jsem zasněžené nikdy neviděl.
Dávná cesta v létě nebyla zdaleka odpočinková, ale určitě si na ni dobře pamatuji. Jak asi bude okolí jeskyně vypadat v zimě? Poznám ji vůbec? Z dálky nápadná určitě není. I v létě trvalo pár hodin než jsem ji vůbec, krásně skrytou malým kopečkem, našel. I tak to bylo spíš výsledkem velké náhody než systematičností hledání. To co se přede mnou objevilo mi skoro vyrazilo dech. Je faktem, že oproti jiným místům zde byla jedna z výhod, která se někdy u jeskyní může objevit. Tím byl jednak menší pás i jakási propadlina s valy a v ní suťové pole. Proto jsem také pátral v bližším i poněkud vzdálenějším okolí. Další příznivou okolností byla i užší cestička ve strmém svahu, která byla využívána patrně nejen člověkem a i zástupci živočišné říše. To jsem si nyní v zimě mohl ověřit. Na jeskyni jsem se chtěl podívat hlavně z důvodů jak asi bude skryta sněhovou pokrývkou.
Z místa, kde jsem skončil v prvním dílu, tedy kousek nad „nově objeveným“ balvanem nad prudkým severozápadním svahem bezejmenného kopce pod samotou Groníček se přiblížím k louce, která je soukromým pozemkem obehnaným lankem. Jdu tedy těsně podél hrany lesa a připojím se na další lesní cestičku. Žádná z těchto cest v mapy.cz/turisticka zobrazena není. Snad, kdybych louku nějakým způsobem obešel, tak bych se teoreticky mohl připojit na cestu vedoucí po hřebeni. To ovšem nepotřebuji a tak prozatím kopíruji hranu lesa. Netrvá dlouho a dostanu se na již výrazně širší cestičku, která mě teprve po několika terénních vlnách přibližně východním až jihovýchodním směrem dovede tam, kde si myslím, že jsem už někdy v létě šel. Tedy opět jsem se při odbočce spletl a do míst s jeskyní, která se jmenuje po jedné menší šelmě dosahující váhy kolem dvaceti kilo a délky necelého metru, jsem šel zbytečně velkou oklikou.
Zhruba za čtvrt hodiny se dostávám do míst, kde se patrně připojuji k cestě po níž jsem se již v dávném létě vydal do svahů ještě o něco výš, protože za několik desítek metrů i tato cesta měla svůj konec. Nad ní jsem našel nenápadnou pěšinku, která mě již v přibližně stejné nadmořské výšce dovedla až k jakémusi menšímu suťovému poli pod nímž jsem za menším kopečkem prakticky jen dílem náhody onu jeskyni našel. Kdybych se dolů vydal o něco dřív nebo naopak o něco málo později, tak bych ji patrně beznadějně minul a s největší pravděpodobností si ničeho zajímavého nevšimnul a k „objevu“ by nedošlo.
Nyní se chci dostat do stejného suťového pole a i na něm si odpovědět na jednu otázku. Nejprve jej musím najít. Místo se o dost odlišuje od toho jak vypadalo kdysi dávno bez sněhu. Chce to určitou dávku fantazie, abych si některá místa se sebou spojil a začal mít pocit, že jsem zde snad někdy procházel. Ale jistota to určitě není. Ač není nasněženo mnoho (za poctivých zim bývá v lesích mnohem více sněhu), tak můj postup není zdaleka tak rychlý a nenáročný, jak bych si přál. Nejsem ve formě a začíná se to projevovat. Stačí pár kroků a musím se vydýchávat. Nesmím dělat rychlé pohyby jednak aby mi nohy nepodklouzly, ale hlavně aby se mi hlava nezatočila.
Jen vzhledem k tomu, že se v těchto terénech pohybuji často, tak nějak pokračuji, ale zdaleka ne jak jsem zvyklý. Pokud by se mnou někdo šel, třeba by si ničeho nevšiml, ale já vím, že nějaké dlouhé štreky dnes asi nevyjdou. Můj plán cesty Návsí – Jezevčí díra – kolem potoka Kotelnice až do Bagiňce, kde bych se ještě za světla poohlédl po okolí a pak se vrátil, již asi po značených turistických trasách (červené do sedla Groníček a z něj už po modré) až na nádraží v Jablunkově, kde jsem v pozdním odpoledni výlet zahájil. Pokud bych onu menší rozsedlinovou jeskyni „V Bagincu“ našel, tak bych byl nadmíru spokojen. Pokud ne, tak bych také moc nenadával, protože jsem ji hledal již vícekrát a bez úspěchů. Ale možná jsem přes ni nebo kolem ní mnohokrát chodil a jen byla tak umě skryta, že jsem ji nikdy nenašel. Informace o jejím umístění není příliš přesná a oblast ve které by se mohla nacházet je rozsáhlá. Mapový systém českých jeskyní uvádí jeden bod, ale nejsem si příliš jistý, že by se tam mohla nacházet. Jediné nečekané místo v jeho blízkosti vypadal jako „kolečko“ „uměle“ zasypané kamením nad nimž žádný výrazný porost nebyl. Místo, které bylo trochu jako „pěst na oku“. A zde by mi právě menší vrstva sněhu mohla hodně pomoci, protože by mohla vytvořit něco, co se nazývá lidově „mastné oko“. Inu ono místo, které je teplejší než okolí a sníh se zde dlouho neudrží. Může (ale častěji nemusí) ukazovat na případné podzemní prostory.
Tyto se vytvářejí i v nižších oblastech pod svahy Lukšince na západních nebo severozápadních svazích nejvyššího vrcholu Beskyd.
Na prvním místě v tom, jak jeskyně odolává nalezení, se u mě staví jeskyně „Na Černé hoře“. Popis je podobně nepřesný jako u Bagiňce, ale nacházet by se měla někde okolo Černé hory „sousedící“ západně s Radhoštěm. Tu jsem se snažil hledat možná patnáctkrát bez sebemenšího úspěchu. Zklamání zmírňuje snad jen to, že nejsem jediný, kdo se o toto snažil zcela bez úspěchu. Když jsem se kdysik bavil s jedním jeskyňářem ohledně této „ztracené“ jeskyně, tak také neví a také se o ni „snažil“. V některých textech se uvádí, že na Valašsku se ďury také občas zasypávaly, aby do nich nepadaly ovce.
V závěsu za tímto prvním místem nejspíše bude i jeskyně „V Bagiňcu“, ale zde jsou aspoň místa, kde by mohla být pravděpodobnost vytvoření jeskyně větší – suťová pole, skalky (mrazové sruby), ale i mnoho míst v nichž by se mohla „ztratit“ - tedy především husté a těžko prostupné lesy. O to vše by ovšem její „objev“ byl slastnější.
Pokud bych ji nenašel, tak nepochybuji, že cesta kolem potůčku Kotelnice bude také zajímavá. Krásné krajině napovídá i profil terénu v mapě, který dává naděj na velice pestrou zvlněnou krajinu se spoustou malých i větších kopečků. Abych nebyl úplně zklamaný, kdybych nenašel nic, tak bych si chtěl „vzpomenout“ na Jezevčí díru, protože její „znovunalezení“ patří k tomu jednoduššímu z mých plánů. Jak se asi zdrsní a zkrásní zároveň její okolí pod sněhovou peřinou? Netuším, mohu jen hádat. Lákání tajemna určitě odolám a do jeskyně nepolezu. Jednak se to nemá (nesmí), dále zde již budou zazimováni netopýři, také zde jdu sám a tuším, že se jedná o jeskyni vcelku nebezpečnou.1)
Má mít několik pater, ale chodby velice úzké. Hned pod vstupem by se měla nacházet propast do nižších míst, ale také větvení „v přízemí“. Chodbou vlevo je nejprve možné podlézt nešikovný zaklíněný kámen, který si umí jó zahrát s psychikou dobrodruha. Pokud by klesl jen třeba o deset čísel, tak by mohl značně znesnadnit nebo i znemožnit návrat ven. Další chodba je za „vstupní křižovatkou“, nad vertikálou a pokračuje rovně, ale patrně bude také neprůchozí. Jak hluboká je propast je těžko odhadovat. Podle všeho by se ve spodních patrech mělo nacházet další velice nebezpečné a nejisté místo, které jeskyňáři nazvali „Damoklův meč“. Každému je jasné, že mířit k něčemu takovému bez znalostí, zkušeností a sám je holý nerozum, proto i my nepochybně tyto činnost přenecháme těm, kteří tomu rozumí a hlavně umí. Kdy jejich dennodenním „chlebem“, minimálně „víkendověvíkendovým“ je i jednolanová technika a trénink jak se z případných nesnází dostat. Skutečně platí pravidlo, že existují jeskyně (a to nepochybně to platí i v Beskydech), kdy záchrana nemusí být vůbec možná! A pokud je tam člověk sám, tak může jen čekat na svůj pomalý konec. Lézt do jeskyní sám je stejná ptákovina jako se na ferratách „vycvaknout“ z ocelového lana. Bohužel dotyčný může takto dostat do problémů i lidi, kteří za to nemohou.
Zpět k výletu. Nenápadná, ve sněhu vyšlapaná cestička, mě vede dále. Zde již nejsou ani tak stopy lidské ani psí, ale patří už jen sudokopytníkům. Musím přejít malý potůček. Zdá se mi, že už jsem tudy někdy šel. Pokračuji dále. Postup je velice pomalý. Před chvíli jsem dokonce bočním pohledem mezi stromy v dálce zahlédl něco, co mohlo vypadat jako skalka. Snad. Mohl by to být onen výrazný výchoz nad vstupem do temných hlubin? Po několika zastávkách na vydýchání se dostávám do míst, které by mohly být suťovým polem. Pokud je to skutečně toto místo, tak mám odpověď na první otázku – nevypadá to, že by se pod ním nacházely nějaké výrazné podzemní prostory ani jsem nezahlédl žádný nový temný otvor do země. Okolí vypadá „nadějně“. Myslím, že už jsem správně. Stopy vedou dále do kopce mezi stromy. Až klesnu kopcem níž, tak už se mi určitě stoupat chtít nebude, tak tedy dnes naposledy stoupám do kopce. Už se mi ani nechce. Když se po chvilce podívám na čas ve foťáku, který ukazuje něco před čtvrt na tři odpoledne, tak mi ani není líto, že nepokračuji dále. Svým tempem bych patrně do světla do Bagiňce přes „KOTELNICI“, potok s respekt budícím názvem, asi už nedošel. Pravděpodobnost, že bych něco za šera našel je minimální.
Zažil jsem ale i takové „objevné“ dny, které se blížili ke svému konci, slunce již někde hluboko za mraky zapadlo, stále se snášela mlha, bylo velice sychravo a šero bylo výraznější a výraznější. Až teprve, když jsem to už skutečně vzdával, se přede mnou, z čista jasna, v lese bez žádného varování objevila „ďura“ v zemi – skutečně! Nebyla to iluze ani sen! Tak pozdě, že fotky byly silně „zrnité“. Ale byla objevena! Pocit na který určitě nezapomenu i s tím, že mě čekala ještě velmi táhlá cesta na vlak, ke kterému jsem došel až za úplné tmy. Bylo to za dávných časů, kdy si ještě člověk mohl zajít do hospody na pivo, což bylo skvělým ukončením výletu.
Zde již jsem neobjevoval, jen jsem se musel zorientovat. Stopám do kopečku a vidím, že kdysik malé smrčky už zase o trochu povyrostly. Podívám se níž a malé zasněžené kopečky se až nápadně podobají těm v létě. Sestupuji dolů a vidím, nad sníh vyčnívající, balvany. Vidím i menší rozsedlinu a je mi jasné, že jsem zde správně. Jsem přesně nad jeskyní. Kdybych pokračoval po balvanech nebo přesněji po vystupujících pískovcových blocích - ve skutečnosti totiž pokračují i pod zem - dostal bych se přesně na vrcholek „skalky“, skalního výchozu vedle stromku, který si jej vzal za svého.
Místo obcházím a to je již jen třešničkou na dortu. Myslím si, že pravděpodobnost abych se zmýlil je již velmi malá, vše se mi zdá nějaké povědomé. Jen teď se mi jeví nejaké menší. Asi je to tím, že od poslední návštěvy jsem viděl i další nepochybně mohutnější jeskyně v „krasu“. Tam byly lahůdkami takové legendy jako Rudické propadání, spodní patra Sloupských jeskyní, Evina jeskyně, Kostelík, Býčí skála, Hladomorna a samotná jeskyně Holštejnská následovaná tajemným historickým podzemím, nejzajímavější patrně byly štoly lomů Amerika (již v jiném krasu), Poštovní štola ve zlatých Horách, Flascharův důl u města Odry a další... Podceňovat beskydské jeskyně a tím tuplem „Jezevčí díru“ by, ale nebylo rozumné.
Místo může být zajímavé i pro běžného člověka, který má rád místa prakticky zapomenutá a kam davy rozhodně mířit nebudou. Místa, kde se může cítit nerušen - sám a příroda. Místo, které může i trochu vyprávět o geologii.
Od jeskyně sestupuji níž, přímo dolů kopcem na nejvýraznější lesní cestu pro těžké stroje. Jsem dost unaven a smířen již i s návratem k vlaku. Na ten si dávám hodinku, ve sněhu možná více. Jen kousek pod jeskyní vidím jinou cestičku a tak se po ní několik desítek metrů jdu, ale musím podlézt padlý strom a v tom po své levici zahlédnu zajímavé kameny. Protáhnu se mezi dalšími menšími stromy a vidím, že se jedná o vcelku zajímavé suťové pole. Některé balvany jsou poměrně velké a místo je skutečně zajímavým objevem. Chvíli se zde procházím. Od doby objevu to vypadá, že se mnoho věcí změnilo. Teď s odstupem času přemýšlím, kde je to suťové pole, které jsem někde u jeskyně obtížně scházel. Jakoby vše kdysi mělo větší „váhu“, větší tajuplnost. Ale asi vše bylo z „omámení objevem“.
Suťové pole, padlé kmeny stromů i hluboká údolí pod vládou zimy jsou kouzelné. Mezi stromy bylo částečně vidět na okolní kopce a inverzi v údolí. Vlak z Návsí odjíždí do Ostravy co hodinu, zhruba čtvrt hodiny po celé. Příliš moc času jsem neměl a tak jsem se snažit tam, kde to šlo, i běžet. Sám se divím, že na to, jak byla spousta míst zledovatělých a teplota se celou dobu spolehlivě držela pod nulou tak, že jsem nikde neuklouzl. :-)
Poznámka paní z obchodu v Bohumíně byla, že pokud stihnu přijet do tří hodin odpoledne, tak bych třeba mohl mít podpis už to pondělí. Pokud by se i jeskyňáři vrátili dřív. Já sám jsem z kopců scházel až po třetí hodině odpoledne a jak dokáží štoly nebo jeskyně změnit vnímání času, tak bylo jasné, že asi ani jeskyňáři by se v tomto, sice velice chladném, ale krásném dni patrně tak brzo nevrátili.
Pro knížku o beskydských ďurách jsem jel až na druhý (poslední den své krátké dovolené). Už jsem ráno nespěchal a když do práce vstávám vcelku brzo, tak v to úterý jsem si dopřál nezvykle dlouhý spánek a vstával až kolem půl sedmé. Knížka již byla připravena i s podpisem autora. To co by snad mělo být jen nějakými „mapkami“ mě potěšilo ještě více než snad samotná knížka nová. Správa jeskyní ČR (ta co se stará o ty známé, veřejnosti přístupné jeskyně) vydávala malé letáčky, jejichž informační hodnota velká nebyla. Tedy nedával jsem velkou naději, že by šlo o něco informačně významného. Taktéž už nemusely být. Obrovským překvapením je to, co jsem pak vedle knížky dostal. Nejednalo se o nic menšího, než tenčí knížku k jejímuž obsahu jsem se dostal kdysi dávno jen náhodou a díky velké vstřícnosti lidí jedné knihovny ve významném valašském městě. Byla dostupná jen „prezenčně“ a tak jsem si ji nemohl půjčit domů. Naštěstí jsem si mohl ty nejdůležitější stránky ofotit. Tyto fotky se pak staly na roky studnicí informací a zárukou pestrých výletů, kdy některé byly naplánovány vysloveně k nalezení dané jeskyně. Takových knížek je jako šafránu. I toho je více – sám jsem byl schopen na své skalce na chatě roky udržovat skupinku tří před „vyhynutím“. Ani hraboši si jich nevšímali – asi jim nevoněly… :-))
Knížka z níž nepochybně čerpalo informace o umístění a odhadovalo tvary a obtížnost (nebezpečnost) vstupů i dalších míst v jeskyních mnoho valašských i poněkud vzdálenějších dobrodruhů. Četli mezi řádky, kde je ta pravda. To je donutilo i k jakémusi základnímu „čtení krajiny“. Často i ukázalo, že v umístění jeskyní nemusí existovat žádné pravidla, jen to největší – NÁHODA a ŠTĚSTÍ. :-))
Sám si myslím, že v určitých popisech si i autoři s námi čtenáři hráli, trochu nepřesným popisem míst, určitou nevšední hru. Možná se jen spletli, ale možná to byla i ta hra. I tak považuji knížečku za jednu z nejužitečnějších pro hledače skrytých beskydských jeskyní. O to jsem byl zvědavější, jak asi bude vypadat knížka nová.
To že vedle knížky s názvem „V říši boha Radegasta“ od Josefa Wagnera, šéfa speleologické skupiny ORCUS, dostanu (ještě se nějaký výtisk našel) i další knížku, která vyšla před zhruba třemi desítkami let od stejného autora a sám ji považuji za skutečnou BIBLI severomoravských pseudokrasových jeskyní, mi udělalo obrovskou radost. Kniha by se patrně neměla objevit ve „velkých“ knihkupectvích, ale do některých menších na Valašsku by snad měla být dodávána. A vzhledem k tomu, že tam, ne třeba úplně nejpřesněji, ale na druhou stranu poměrně velká skupina lidí a tím tuplem turistů, má poměrně velké znalosti o místních „tajných“ ďurach. Není až tak výjimečné se rozpovídat se skutečnými znalci. Dokonce i zde na turistice jsou. Články, které zde uváděli se četly samy. Jejich největším rizikem bylo, že se nesměly číst večer nebo když člověk nemůže vyrazit ven a OKAMŽITĚ je hledat. :-))
Krásné dětství, které nepochybně překonalo všechny jiné hry na světě. Láska ke skalám, ale i ke slovu, které PLATILO. K zodpovědnosti a skutečnému přátelství. Jeskyně nebyly a ani dnes nejsou bezpečné. Přístup k nim byl tehdy volnější, ale i lidé zodpovědnější a v přírodě se uměli chovat. Ta jim to dokázala i vrátit. Dnes musí vznikat rezervace, protože dnešní skupina „rádobyturistů“ jež myslí jen na sebe, se podle zcela základních pravidel chovat neumí. Co si mám myslet o těch, kteří jsou schopni odhodit PETku, flašku od piva nebo plechovku přímo pod státní znak označující přírodní památku nebo rezervaci? Pod znakem bývá často i tabulka s krátkým popisem proč je místo chráněné a jak se jmenuje. Zde ji pro jistotu nějací chytráci zničili. To nemluvím, o takových věcech jako, že v okolí Vsetína další skupinka ničí informační tabule více naučných stezek (například „Okolím Vsetína“ nebo „Tesák“). Naučné tabule ze kterých se člověk mohl spoustu zajímavého dozvědět, ale díky někomu nemůže.
Pak se těžko divit všemožným zákazům. Podobné knížky jsou potom jako zjevením, protože umožňují ostatním alespoň částečně, formou krásných fotek a popisů alespoň trochu pocítit nevšední atmosféru i dnes nesmírně tajemných a zajímavých míst. Tento článek je takovým mým poděkováním, že si to jeskyňáři nenechali jen pro sebe a já se mohl alespoň někam podívat. Jsem jim vděčný i za to, že jsem se díky těmto jeskyním podíval tam, kam by mě to jindy ani nenapadlo. A aby Beskydy zůstaly stále tajemné, jak jsou i jeskyně které neznám, protože jsem je nenašel nebo se nacházejí v místech, kde není vstup povolen.
Za těch několik málo, které jsem měl to štěstí vidět, jim patří obrovský dík a knihy všemi deseti doporučuji. Knížka, kterou jsem si dovolil přejmenovat „Biblí“, jí pro mě nepochybně byla a má z tohoto pohledu i obrovskou osobní hodnotu.
DĚKUJI MOC…
Je to možná i symbolické uzavření určitého mého vývoje mysli, kdy od „sólo akcí“ jsem konečně dospěl a došel k tomu, že do jeskyní (nejenom) je skutečně rozumnější nelozit sám.
Někdo k tomu dospěje hned při první návštěvě „skutečné“ jeskyně a třeba ji hned zavrhne, což je věčná škoda. Jiný se s tím „pere“ delší dobu, ale nakonec pochopí. Bohužel všichni ti „rádobydobrodruzi“, kteří nemají žádnou čest a jsou schopni zničit „uzávěr“ jeskyně nebo štoly, jen aby se tam násilně dostali a zároveň tak zvýšili riziko i pro ty ostatní, co třeba nemají o těchto místech ani ponětí, ale náhodou kolem nich jdou, dělají ostatním jen ostudu. Pokud je vstup poctivě zajištěn, dá se reálně očekávat, že za ním mohou čekat nemalé nástrahy. A přitom místo ničení by stačilo jen investovat trochu energie do možnosti se domluvit na vstupu. Není povinností jeskyňářů tam někoho pustit, ale když dotyčný skutečně chce a má trochu štěstí na dobré lidi, tak se určitě domluvit dá. Někdy dokonce existují i vzácné dny „otevřených dveří“. O těch vím například v Moravském krasu. Tam se tedy může objednat nebo často přijít i bez registrace (ta je ale vždy rozumná) i běžný člověk. Vše je o domluvě… :-)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
1) Nechci strašit, ale sám jsem si několikrát zažil situace, které bych již nikdy v životě opakovat nechtěl a dostal jsem se do nich jen proto, že jsem „toužil po poznání“, ale upřimně řečeno jsem na to neměl nebo jsem šel jen „nalehko“, že „jen nahlédnu“. Nakonec jsem „vábení“ neodolal a tím jsem si zadělal na problémy. Asi jen proto, že jsem se na každý výlet připravoval, jak nejlépe jsem uměl, tak to naštěstí s notnou dávkou štěstí vyšlo, ale vím, že zdaleka nemuselo. Nebo se protahovat ven úzkým otvorem možná hodinu s pocitem, že s každým neúspěšným pokusem mi mizí spousta energie a stále více a více se vkrádající myšlenka „že už třeba ven nedokážu vylézt“ mnoho optimismu nedodávala. Jedinou nadějí bylo to, že když jsem dolů nějak vlezl, tak bych se měl být schopen dostat ven. To se po necelé hodině podařilo, ale věřte, že po takovém „dobrodružství“ skutečně netoužím. Velkým štěstím bylo, že se nejednalo o vertikálu, jen úzkou mírně klesající plazivku. Bohužel dole nebylo nic o co by se mé nohy při pohybu ven mohly opřít. Ironií osudu bylo, že jsem měl sebou i lano, ale pro malou jeskyňku jsem jeho použití nepovažoval za nutné. Jak jsem se hluboce mýlil a jak by mi v tom okamžiku pomohlo! Když jsem konečně vylezl ven, tak jsem byl již tak vyčerpaný, že jsem si sedl na kámen, ale nohy byly ještě částečně v té „děsivé ďáblově díře“. „Ďáblově“ proto, že z venku vypadá zcela NEVINNĚ. Hodně dlouho jsem se z toho ten den musel ještě vydýchávat a vzpamatovávat. V plánu výletu byly dále skály u vrcholu Krajčice (730 m.n.m.) a Lačnovské skály. Byl jsem tak slabý, ale především šokovaný svým vlastním špatným odhadem nástrah, které jsem zcela „mazácky“ podcenil a muselo mi tedy být dáno „co proto“, že jsem se jen vrátil pod Čertovy skály a na vlak.
Pár dní před tímto „průšvihem“ jsem se obdobnou touhou dostal do ještě nebezpečnějších míst a slovo jeskyně se pro mě na určitou dobu (asi tři nebo čtyři dny :-)) ) stala sprostým slovem. Dokonce se mi při jejím vyslovení dělalo špatně od žaludku. I kdybych měl do ní vlézt dnes, tak by to byl nemalý psychický „blok“. Bez lana už raději určitě ne! Tehdy mi ovšem krásné nové lano leželo doma pod stolem. :-))
Teď je to „jen“ ironie osudu, ale tehdy, když jsem přemýšlel jestli ty tři nebo čtyři metry vylezu ven nahoru nebo se, ne úplně malým skalním oknem, zřítím dvacet metrů dolů, tak jsem měl jen velmi malou dušičku.
Posledním „hřebíčkem do rakve“ bylo, když mě u jedné krásné a velice nevšední jeskyně chytli „ochranáři“. Ani snaha o zaplacení pokuty mi nebyla nic platná, cestu „na kobereček“ na CHKO byla jistá. Pár dní jsem si myslel, že člen stráže přírody jen dělal „bouřku“, ale velice rychle (během pár dní) mi přišel úřední dopis. A bylo mi jasné odkud „vítr vane“. Málokdy si čtu dopis hned, ale v tomto případě jsem jej rozbalil hned před poštou. Krásně v něm bylo popsáno, čím vším jsem se provinil. Jen jsem si říkal, jak velká bude pokuta a jak velké „sele“, protože „prasátko“ na to stačit určitě nebude stačit, budu muset „rozbít“? V té době se mohly pokuty za toto provinění (vstup do jeskyně v maloplošném zvláště chráněném území) pohybovat od padesáti do sto tisíců korun.
Na ten týden čekání (mohlo to být i delší, ale raději jsem se domluvil a přijel dřív než bylo napsáno v „předvolání“) nezapomenu do smrti. Naštěstí, možná i díky mé snaze o vyřešení, to nedopadlo tak zle a to co jsem musel zaplatit beru spíš jako určitý dáreček od CHKO. Ale je mi jasné, že to tak rozhodně dopadnout nemuselo. Když mi v té době šéf v práci říkal, že bych měl být vlastně rád, že mě chytli, že mě takhle zachránili od ještě větších problémů, tak jsem to nesl jen s velkým skřípáním zubů. Že bych se měl vzdát zkoumání neznámého? S postupem času jsem ale uznal, že měl nepochybně naprostou pravdu.
Všechna ta varování jsem si vzal k srdci a nyní se již snažím tyhle věci řešit zodpovědněji. Rozhodně ono předvolání „na kobereček“ mělo svůj nemalý „výchovný“ vliv.
Od určité doby se již vždycky snažím nějakým způsobem domluvit s jeskyňáři a přitom zážitek určitě není menší, možná naopak, protože s pocitem jakési „jistoty navíc“ si vše mohu mnohem lépe vychutnávat, než když jsem někam lezl sám na vlastní pěst.
Dlouho jsem přemýšlel jestli se k těmto svým chybám přiznat nebo ne, ale snad budou varováním pro další dobrodruhy, kteří si to své musí zkoumat „na vlastní triko“. Svým způsobem je to i omluva za některé články, kde se snažím jako „neprávník“ naznačit i možná rizika vycházející ze „Zákona o ochraně přírody a krajiny“ - 114/1992Sb, kdy se může člověk nevědomky dostat do zbytečných problémů nebo být „velmi dobře oceněn“. Taky se tímto omlouvám za varování před vstupem do jeskyní nebo starých důlních děl, u nichž to může vypadat, že se stále opakuji a že už jsem s tím trapný. Pokud ale alespoň jednomu člověku od pokuty nebo nedej bože od nějaké jiné nebezpečné situace odpomohu, tak budu jen rád.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Výprava za jednou knížkou o beskydských "ďurách" a do Těšínských Beskyd - dokončení.
