Vysoká stráň u Bubovic

Jedná se o oblý zalesněný vrch na jihovýchod od Bubovic, na jejichž katastru se rovněž nachází. Z geologického hlediska je většina z něj složena z nekrasových vrstev střednědevonských prachovců s vložkami pískovců, na bázi s černými vápnitými břidlicemi a bituminózními vápenci, jež směrem ke Svatému Janovi pod Skalou přecházejí ve spodně- až střednědevonské biodetritické, biomikritické a mikritické vápence a vápnité břidlice, přičemž v nejvyšší části dosahuje 424,6 m n. m.

Od dávných dob náležely zdejší pozemky k benediktinskému klášteru ve Svatém Janovi pod Skalou, jinak dříve zvanému rovněž jako Svatý Ivan, kde byl klášter s kostelem založen v roce 1033, ale během husitských válek zanikl, po jejich skončení byl obnoven Oldřichem Zajícem z Hazmburka, ale díky josefinismu došlo k jeho zrušení roku 1785. To se však změnilo během třicetileté války, kdy prozatímní vláda 30 direktorů odňala klášteru poslední majetky, v nichž byly zaneseny také Bubovice. Ty se posléze dostaly do vlastnictví Jindřicha Šťastného Homaty z Harasova. Když byl předem jmenovaný konflikt ukončen, snažil se svatojanský opat o to, aby byly klášteru všechny majetky navráceny, což se však zprvu nestalo. Jedinou věcí, jež se opět stala vlastnictvím kláštera, byla ves Svatý Jan pod Skalou. Jako Hradečan musím zmínit to, že tímto člověkem nebyl nikdo jiný než Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, resp. Matouš Zoubek, který byl v letech 1659-1668 prvním biskupem královéhradeckým (papežem byl potvrzen až v roce 1664 a do úřadu uveden pražským arcibiskupem o rok později), aby následně v letech 1668-1675 povýšil přímo na arcibiskupa pražského.

Kdy se Bubovice staly opět vlastnictvím kláštera, to se mi přesně nepodařilo zjistit. S jistotou však můžeme říci, že v době zrušení svatojanského kláštera náležely k němu, a to i s tamním hospodářským dvorem. Nejprve náležel svatojanský statek hraběcímu rodu Sverts-Sporků, od něhož se koupí dostal Jáchymu rytíři ze Širdinku a ten ho v roce 1819 prodal Walburce z Lacknerů, jež se později provdala za Maxmiliana Bergera (ještě ve stabilním katastru z roku 1840 byla uvedena stále jako jediná majitelka, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BER043018400, její muž ho získal až po jejím úmrtí v rámci dědictví), který ho roku 1875 postoupil synovi JUDr. Štěpánu Bergrovi. Za všech těchto majitelů byla Vysoká stráň využívána k lesním účelům, dřevo odsud bylo velmi oblíbené, což nebylo nic divného, neboť již tehdy zde předvládaly bukové porosty. K tomu byla v menší míře přiřazena těžba kamene. Ta však probíhala zejména v jiných okolních lokalitách, kde byl kámen kvalitnější a přístup k němu jednodušší.

Když se podíváme do současných kartografických zdrojů a srovnáme je např. s I. vojenským mapováním z let 1764-1768 a jeho rektifikací z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c123), tak zjistíme, že v těchto místech oproti minulosti mnoho změn nenastalo. Pouze cesta na jih od Vysoké stráně se stala v 19. století silnicí a v následujícím věku obdržela asfaltový povrch, na rozdíl od severní, jež je z části pouze štětována a v současnosti vede jejím dílem naučná stezka Srdcem Českého krasu, která vznikla v roce 2020 a z části kopíruje bývalou naučnou stezku Národní přírodní rezervace Karlštejn z roku 1989 (viz https://www.berounsko.net/vylety/srdcem-ceskeho-krasu/). Velkou změnou se však stal vznik státní přírodní rezervace Karlštejn, k němuž došlo 26. dubna 1955 (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=164), z níž se později stala současná stejnojmenná národní přírodní rezervace (viz https://old.ochranaprirody.cz/lokality/?idlokality=164&hidemenu=1). Ochraně tamní přírody, známé i mnohými mykologickými raritami, pak přispělo ještě zařazení Vysoké stráně do v roce 1972 zřízené CHKO Český kras (viz https://ceskykras.nature.cz). To vyvolalo také zájem o zpracování různých průzkumů, z nichž zmiňme botanický výzkum z roku 1981 od Mgr. Jana Tomana, jenž hovoří o zdejším výskytu vzácnějšího česneku šerého horského (Allium senescens subsp. montanum), ale chybou by bylo nejmenovat i to, že Vysoká stráň se vyskytuje též v práci "Apomixie na diploidní úrovni u jeřábu krasového" z roku 1988 od Andrzeje Jankuna a Miloslava Kovandy. Díky tomuto všemu můžeme jako návštěvníci vidět jen část krásy zdejší přírody. Ale její ochrana pro další generace má větší význam, nemyslíte?