Wroclaw (Vratislav) – katedrála sv. Jana Křtitele II. – nejen mýty a pověsti (archikatedra św. Jana Chrzciciela)

Jestliže I. část našeho vyprávění o wroclavské katedrále na Tumském ostrově byla věnována převážně její historii, toto pokračování bude spíše procházkou po samotném chrámu a jeho zajímavostech i připomínkou jedné pověsti s touto stavbou zřejmě již navždy spojovanou. Koneckonců, k hvězdnému architektonickému klenotu města, které 1.000. výročí své existence oslavilo již před 20 lety, legendy rozhodně patří. A navíc nás může těšit, že dějiny Vratislavi i samotné katedrály jsou úzce spojeny s českou zemí a jejími vládci z rodu Přemyslovců i Lucemburků.

První, co nás na gotické katedrále s renesančními, barokními i historizujícími prvky zaujme, jsou bezesporu obě vysoké průčelní věže s jehlanovými střechami. Na vrchol té severní můžeme vyjet výtahem a pokochat se výhledy na samotné město i jeho okolí. A když budeme mít štěstí na počasí, uvidíme dokonce i vrchol Sněžky (nám se to nepodařilo).

Do chrámu vstupujeme gotickým portálem s bohatou sochařskou výzdobou. Mezi zobrazenými postavami najdeme i „našince“, tedy sv. Václava a Jošta z Rožmberka. Vidět zde můžeme také dva románské lvy, jejichž pohlazení prý přináší štěstí novomanželům. A pokud projdeme chrámovou předsíní do interiéru katedrály, můžeme si na pravé straně prohlédnout zajímavý reliéf, na kterém je zachycen moment, kdy roku 1339 zdejší biskup Nanker z Oxy uvrhl klatbu na českého krále Jana Lucemburského.

Konec II. světové války sice zničil většinu katedrály, ale např. mramorová barokní kazatelna, kterou vytvořil Jan Jakub Urbański, přežila. Zdobí ji alabastrové reliéfy se čtyřmi evangelisty a jejich atributy i výjevy ze života sv. Jana Křtitele. Za zmínku jistě stojí také pozlacené sochy církevních otců sv. Řehoře a sv. Jeronýma, které najdeme na balustrádách u kněžiště nebo obrazy „Slezského Rembrandta“ Michaela Willmanna.

Nejvýznamnější je pro místní ovšem obraz Vratislavské Madonny (nebo Panny Marie Sobieského), kterou snad namaloval italský malíř Carlo Maratta  a která se do Wroclawi dostala v roce 1713. Obraz vyvolává dojem, že vás zobrazená postava neustále pozoruje. Platí však to, co bylo řečeno v předchozí části: velká část mobiliáře sem byla kvůli válečné tragedii přenesena z okolních – většinou zcela zničených – kostelů. Příkladem může být i hlavní oltář nebo chórové lavice.

Pokud „obětujeme nějakou tu zlotku“, můžeme si prohlédnout i nejzajímavější a nejkrásnější kaple, které se nacházejí za hlavním oltářem a jsou nejlépe dochovanou částí původní gotické katedrály. Najdeme zde také množství cenných, bohatě zdobených, náhrobníků. Samostatnou zmínku si zajistí minimálně kaple sv. Alžběty (vznikla v letech 1680 až 1799 a pyšní se velmi zdobným interiérem vytvořeným italskými malíři a sochaři, např. Giacomem Scianzim nebo Domenicem Guidim), kaple Nejsvětější Panny Marie (byla postavena ve 14. století a i dnes zde najdeme řadu vzácných gotických prvků v čele s náhrobkem biskupa Přeclava z pražské dílny Petra Parléře) a kaple Božího těla (její podoba a výzdoba je dílem vídeňského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, pražského sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a vlámského malíře Johanna Franze de Backera).

V této části chrámu je pozoruhodný také renesanční portál nad vstupem do sakristie, zbytky středověkých fresek objevených v I. polovině minulého století a katedrální krypta, ve které se nacházejí náhrobky vratislavských biskupů. Krypta je však veřejnosti přístupná jen při výjimečných příležitostech.

A na závěr ty zmíněné legendy:

Na vnější straně jižní věže můžeme vidět mezi cihlami kamennou hlavu s bolestnou grimasou ve tváři. Hlava představuje Jindřicha, který byl tovaryšem zlatníka Františka, jednoho z nejbohatších vratislavských měšťanů. Jindřich se zamiloval do mistrovy dcery, ale ten mu odmítl dát mu ji za ženu. Jindřich hnaný zlobou a nenávistí zapálil mistrův dům a z věže katedrály radostně pozoroval šířící se požár. Dům lehl popelem, ale žhář byl ihned spravedlivě potrestán. Malé okno ve věži se sevřelo a tovaryšova hlava tak zůstala navždy uvězněna ve zdi katedrály.

Mezi kamennými světci v průčelní vstupní části katedrály najdeme také sv. Hedviku, která je zde zobrazena bosa, s botami v pravé ruce. Podle legendy totiž chodila naboso z pokory a proto, aby cítila bolest (zřejmě jistý druh masochismu). To se nelíbilo jejímu manželovi Jindřichovi I. Bradatému, který Hedvice na radu jejího zpovědníka daroval boty s tím, že je musí stále nosit. Hedvika uposlechla a boty od manžela opravdu poctivě nosila. Bohužel pro něj pouze v ruce nebo zavěšené přes rameno.