Zabíjel posel z nebes. Lukavice u Žamberka.
Oslnivý záblesk.
„Jedenadv….“
„BUUUUUUUUM“
„kurvá, k zemí!“
Toto sugestivní melodrama se odehrálo kdysi v létě na černohorsko-albánské hranici. Naše parta měla před sebou pohoří Prokletije. A ještě, než jsme se vnořili do té naprosté divočiny, vystoupili jsme tréninkově na hřeben Volušnice. Nalehko, bagáž jsme nechali dole v údolí. Setřást ze sebe únavu a prach dvoudenní cesty sem na konec světa. Nějakých 1700 nadmořských metrů, jako žiletka ostré vápencové hřebínky vysoko nad nížinou Gusinje.
Zase po roce Balkán. Kochali jsme se pohledy na špičaté skály a divoké horské louky. Naprostá paráda, pohoda a euforie.
Jen ta bouřka. Motala se kolem po rozeklaných údolích, tu vlevo, tu vpravo. Znepokojeně jsme po ní šilhali. Žluté blesky sjížděly oblohou, hromy rachotily. Ale pořád dost daleko, nechtělo se nám scházet zase dolů z té vzdušné nádhery.
Kamarád Pavouk, vzděláním jaderný fyzik byl ale na stráži. Po každém blesku odpočítával vteřiny a po brilantním výpočtu za použití rozdílných rychlostí světla a zvuku plus koeficient vakua, nadmořské výšky, Planckovy, Einsteinovy, Maxwellovy a ďas ví, jaké další konstanty nás informoval o vzdálenosti bouřky a míře hrozícího nebezpečí. Vše bylo pod kontrolou.
Pak se Pavouk zakoukal do krajiny a bouřka se připlížila zezadu…
Další pokračování viz. začátek tohoto článku. I s tím ne zcela společensky korektním výkřikem, který náš vždy distingovaný kamarád Pavouk vypustil z úst.
Začalo peklo. Blesky nás oslepily a hromy ohlušily. Byli jsme na široko daleko nejvyšším hřebeni, přímo v mracích jak na střelnici. Rozuměj, jak terče na střelnici. Přikrčeni jsme sešli aspoň pod hřeben, cestou odhodili turistické hole, klíče a mobily. Kamarád Jupí hořce litoval svých železných svalů a ocelových nervů. Ukryli jsme se pod nevelikou skalkou, vzpomínali na skautské poučky, co v takové situaci dělat. Zem pod nohama se při každém blesku zachvěla.
Kamarádka, pocházející z elektrikářské rodiny blouznila cosi o krokovém napětí a přinutila nás všechny si dřepnout na jednu nohu. Prý je to nejbezpečnější. Vydržel jsem to asi patnáct vteřin a poté naznal, že pokud mám umřít, tak aspoň pohodlně.
Blesk udeřil do naší skály, ta se viditelně zatřásla. Všechno kolem se rozsvítilo, hrom překonal všechny slušné decibely. „Právě se mi zastavilo srdce“, zaúpěl jaderný fyzik Pavouk. Kamarád Čenda mu se stoickým klidem poradil, ať tedy popadne jednu z odhozených holí, vyleze nahoru na skalku a vztyčí tuto směrem vzhůru. Lékaři přece taky nahazují zastavené srdce elektrickým výbojem defibrilátoru.
Tento pustý cynismus byl zřejmě moc i na hromovládné božstvo Prokletije. Bouřka pozvolna ustala a my se probrodili nově vzniklou bystřinou dolů do údolí, k planinárskému domu a našim stanům.
Asi jsme prošli zkouškou úspěšně. Dalších čtrnáct dní v Prokletije si hromovládné božstvo už ani nepšouklo.
Měli jsme tehdy štěstí. Zdaleka ale ne vždy a všichni ho měli.
Svatojánská bouře roku 1899. Plochý hřeben mezi Letohradem a Žamberkem. Místo, zvané Příčnice.
Antonínu Duškovi bylo přes 70 let. Zkušený hospodář. Vracel se domů, do Lukavice. Seno pohrabané, bouřka se blížila. Spěchal. Nabroušenou ocelovou kosu přes rameno…
Panna Marie se smutně dívá do polí. Na podstavci sochy prosba o ochranu před náhlou smrtí. Toho červnového dne hospodáře Duška neochránila.
Bouřka odešla tak rychle, jak přišla. Na mrtvé tělo přestalo pršet. Vyšlo slunce, klenula se duha. Čistý vzduch voněl ozónem. Kousek dál ležela kosa. Zčernalá a pokroucená.
Blesk Antonína Duška zabil na místě. Jeho manželka Kateřina se domluvila se sousedem Malečkem, na jehož pozemku se to tehdy stalo. A do roka zde stála socha Panny Marie. S prosbou o pomoc a ochranu.
A od té doby tady blesk nezabíjel.
Nasedl jsem na kolo a pokračoval po cyklostezce dál do Žamberka. A napadla mne paralela. Jen pár kilometrů odsud se narodil Prokop Diviš. Takřka přesně 200 let před tragédií na Příčnici. Ten by si na kosu při bouřce dal větší pozor…