Zastávka mimo čas. Dvě tváře zaniklé sudetské osady.

Stillstand, česky Zastávka. Dnešními slovy bychom řekli „stavební uzávěra“. Místo na střetu vratislavského a vlčického panství, jejichž majitelé tady chtěli založit vesnici. Oba současně. Vznikl letitý soudní spor, během něhož zde bylo zakázáno vesnici budovat. Soud nakonec vyhrál a osadu zde založil vratislavský biskup roku 1735.

Je s podivem, že předmětem sporu bylo tak odlehlé a nehostinné místo. Horské sedlo, vysoko nad nížinou řeky Nisy. Snad jen silný pramen vody, který tady vyvěral, mohl být určitou výhodou. V 18. století zde vzniklo 11 usedlostí, později ještě jedna přibyla a tak se počet domů ustálil na dvanácti.

Život zde musel být nelehký. Nadmořská výška skoro 500 metrů, nejbližší vesnice, Pillsberg (Hřibová) sice kousek, ale už ve vlčickém panství. Obyvatelé Zastávky byli přifařeni do Uhelné, vzdálené přes 3 kilometry cesty hustým a strmým lesem. Dokonce i chlapi do hospody chodili do mnohem vzdálenější Uhelné než kousek do Hřibové. Příslušnost k panství byla zákonem.

Zastávku osídlili, jak už bylo zde v kraji zvykem Němci. Až na počátku 20. století se zde sporadicky objevovaly i české rodiny. To taky předznamenalo nepěkný osud této osady. Sečetl ho odsun Němců v roce 1945. Stejně jako osud mnoha stovek dalších podobných sudetských obcí. Snad jediné štěstí v neštěstí pro Zastávku bylo v tom, že se zdejším obyvatelům vyhnul odsun divoký. I pro hordy lupičů, zlatokopů a kolikrát i vrahů byla Zastávka příliš chudá a odlehlá.

Po roce 1945 sice několik rodin zkusilo opuštěné statky převzít a hospodařit tu, vydrželi ale jen pár let. Rychle a rádi utekli do pohostinnější nížiny. Stejně neslavně skončil pokus JZD tady na rozlehlých pastvinách pást dobytek. V pomalu se rozpadajících domech měli sídlit pastevci. Ani tento projekt nedopadl bůhvíjak a v 60. letech vesnice definitivně osiřela. Zarůstající ruiny osídlily jen zde tak početné zmije.

Kupodivu ne napořád. Okouzlující místo lákalo návštěvníky, dobrodruhy, romantiky. Zůstavší ovocné stromy jakož i porosty malin zase sběrače. Na kraji lesa se dneska rozpadá malá dřevěná chatka, kterou si tu kdosi kdysi postavil. Pod hřebenem zase zarůstá kopřivami maringotka.

Před nedávnem toto místo objevili nadšenci z Hnutí Brontosaurus z Jeseníku a začali se mu věnovat. Vyrostl tu na základech jednoho z bývalých domů malý domeček z hlíny a slámy, každé léto oživí louky kolem vesnice stany táborů, ať už pro dospělé či pro děti. A i na sobě můžu pozorovat zvláštní efekt - každý, kdo tu chvilku pobyl, se chce zase někdy vrátit. Jedna kamarádka pro pobyt zde požila slovní hříčku, která se mi moc líbila : "Zastávka mimo čas"...

Pozoruju, jak vesnice, odsouzená k zániku vstává z popela. Částečně i fyzicky. Dva statky, jimž zůstaly zachovány obvodové stěhy, byly osvobozeny z náletů všeprorůstajícího bezu a byla z nich vyvezena suť až na původní podlahy. Jedna místnost dokonce dostala i novou střechu a slouží jako sklad nářadí. Byly odkryty dávno zapomenuté a zasypané sklepy. V suti se nachází úlomky kachlí, střepů z hrníčků, kuchyňské nádobí, kus řetězu, zrezivělé vidle. Dotýkáme se života lidí, kteří tu byli jen chvilku před námi a přitom jsou vzdálení až strach pomyslet. Louky a Pastviny kolem už nezarůstají kopřivy a mladé břízy. Jsou vysekané, pokosené a začínají připomínat okolí živoucí vesnice. Poslední roky se tu popásá i stádečko ovcí. Probíhají pokusy o záchranu a roubování jedinečných krajových odrůd ovocných stromů, které tu po obyvatelích Zastávky zůstaly.

Ale ještě zajímavější mi připadá mentální ožívání Zastávky. Zkoumáme staré mapy a fotografie. V dvě století starých matrikách čteme jména a vztahy. Kdo se s kým oženil a kdo na jakou nemoc zemřel. Letos přijel pán, kterému bylo deset let, když byl i s rodiči ze svého domova na Zastávce vyhnán. A ukazoval. Kde byla náves, kde studna, kde pole. Jak se jmenovali sousedi. A jací byli. Kam se chodilo do mlýna, kam do kostela, kam do hospody, kam do školy...

A najednou se čas točí obráceně. Stojíme na bývalé návsi se sto let starou katastrální mapou a rozhlížíme se. A tu vesnici doopravdy vidíme. Už to nejsou jen hromady kamení, zarostlé v trávě. Jsou to skutečné domy, skutečných lidí, kteří mají skutečná jména a žijí zde své skutečné životy.

Za měsíc jedeme na Zastávku zase. A chceme v terénu nalézt průběh polních cest, které kolem vesnice vedly. A už teď se na to těším... Okouzlily mě Sudety…