Zázračný pád z bítovské skály. Hrad Bítov.

„Zůstaňte u nás přes noc, pane faráři. V tomto počasí přece nemůžete jít zpátky“. Hrabě Daun vyprovázel kněze až k hradní bráně. Železné veřeje zaskřípaly.

Nebylo to poprvé. Vzdělaný a světaznalý kdousovský farář Jan Stallhofer býval na hradě častým hostem. Jednou týdně zde chodil do hradní kaple sloužit mše a po ní tu často zůstal až do soumraku. Hrabě byl totiž vděčen za bystrého společníka, v dlouhých a učených debatách spolu strávili nejednu hodinu.

Počasí bylo toho večera vskutku neutěšené. Odpoledne se přehnala divoká letní bouřka, příval deště promáčel celý kraj, tma jako o nejhlubší půlnoci a blesky jako bílí hadi projížděli napříč celou oblohou. K večeru sice přestalo pršet, zato se dosti ochladilo a studený vítr zvedal z řeky Dyje chuchvalce mlhy, která rychle přikryla celý kraj vlhkou a neprůhlednou peřinou.

Farářovy kroky zaduněly po padacím mostě, ještě k němu dolehlo přání šťastné cesty, bouchla brána… A najednou stál Stallhofer sám uprostřed neprůhledné mlhy, stál jen pár kroků od věže, a přesto z ní viděl jen slabé obrysy. Nezřetelná pěšina se vinula dolů z hradního kopce nad strmou, skalnatou strání, porostlou jen řídkými křovinami. Stokrát tudy místní farář šel. Ale dneska, dneska jako by bloudil v cizí zemi. Siluety stromů se vynořovaly z mlhy jako strašidelní duchové a sporá stezka několikrát zmizela zpod Stallhoferových nohou.

Vlhká, namoklá skála, propast, jejíhož dna přes mlhu nevidíš. Snad Janu Stallhoferovi uklouzla noha, snad se mu hlava zatočila z vířící mlhy, kdopak ví. Zapotácel se na hraně strmého svahu, ještě se chtěl zachytit větve, která se vynořila z mlhy, marně. Tělo Jana Stalhofera proletělo mléčnou šedí, narazilo do skály, trochu se zabrzdilo v hlohových křovinách a pak se bezvládně kutálelo příkrým, kamenitým srázem až na břeh říčky Želetavky.

Nezabil se tehdy farář Stallhofer. Byl notně potlučen, to ano. Ale život mu zůstal. Když se po pár týdnech zotavil a vrátil pod bítovskou skálu, když viděl ten hrozný sráz a stopy svého hrůzostrašného pádu, tehdy klesl na kolena a děkoval nebi za svoji zázračnou záchranu. A jako výraz své vděčnosti nechal ve stráni pod bítovskými hradbami postavit sochu.

Psal se tehdy rok 1738.

Po více než dvou a půl stoletích jsem se prodíral kopřivami ve stráni pod Hradem Bítovem. Těsně za zarostlou, napůl zřícenou branou stojí sousoší. Dobře lze rozpoznat postavu kněze, řítícího se ze skály a anděla, který jej drží. Kněz se usmívá. Ví, že se nemá čeho bát.

Dneska by Jan Stallhofer nepadal příliš hluboko. Dyje tu zmizela pod hladinou přehrady, ani Želetavka již není tou říčkou, na jejímž břehu se kdysi farář probral k životu. Shora sem doléhá pokřik hradních návštěvníku, z druhé strany je slyšet pištění koupajících se dětí.

Socha se drolí. Anděl i kněz se pomalu mění ve štěrk, pak v písek. Nakonec jsou jejich těla odnášena větrem do údolí. Ale přesto - věřím, že dokud tady budou aspoň trochu stát, nikdo se na zdejších skalách nezabije.