Zázrak pod pěčínským kostelem. Pěčín, Orlické hory.

Sedím na předposledním kamenném schodu. Za zády sochu Panny Marie. Kolem ticho malé vesnice, dřímající v tomto horkém letním poledni.

Sedím tu spokojeně. Mám rád příběhy, které šťastně končí, znám jen málo takových pomníků. Asi nám štěstí přijde příliš samozřejmé, není potřeba na ně upozorňovat či za ně děkovat. Přivírám oči a nechám fantazii, ať dělá, co umí. V té pokojné a uspávající atmosféře je to tak snadné…

Bylo tehdy právě takové léto. Konec června. Léta Páně 1795. Neděle. Pěčínský kostel se zaplnil lidmi. Byla pouť.

Najednou to v davu zašumělo. Zarachotil kočár. A za pár chvil už do kostela vstupoval hrabě František Adam, majitel zdejšího panství. I on zavítal ze svého žamberského zámku na zdejší mši. A nebyl sám. Po boku svého manžela vstupovala do kostela i jeho mladá choť, hraběnka Karolína.

Zasedli do vyhrazené lavice a ruku v ruce se modlili. A jistě měli pro koho. Hraběnka Karolína byla totiž těhotná.

Mše skončila, hraběcí pár vyšel z kostela jako první. Kočár byl připraven. Vsedli do něj, kočí práskl bičem. Spěchal. Na Žamberk je to ještě pár mil a hraběnka je unavená.

Pěčínský kostel stojí na kopci a cesta je úzká. Kolo kočáru nadskakuje na kameni, dostává se na samou hranu srázu. Pak klouže, stahuje s sebou druhé kolo. Kočár se naklání nad strmou stráň. Výkřik, zaržání koní. Praskot a trhání postraňků. Neovladatelný kočár se kutálí dolů do strže pod kostelem.

Lidé vychází z kostela a na okamžik stojí, zkamenělí hrůzou. Pak běží dolů z prudké stráně a bojí se nejhoršího.

Zázrak se tehdy před kostelem Narození Sv. Jana Křtitele skutečně stal. Jak hrabě František Adam tak hraběnka Karolína byli důkladně potlučení a zkrvavení, ale živí. A hlavně - pár měsíců po hrůzné události se na žamberském zámku Karolíně narodil živý a zdravý syn.

A hraběcí pár to za zázrak vskutku považoval a neopomněl poděkovat. A tak ještě téhož roku ozdobila stráň pod pěčínským kostelem socha Panny Marie, zhotovená žamberským řezbářským mistrem Alexiem Czyliakem. V kruhovém medailonu latinský text. Popis události. Poděkování. A ponaučení poutníkům. A pod textem rytina. Neovladatelný nakloněný kočár se řítí do hlubiny. Nad ním věž pěčínského kostela. Jako záruka, že všechno dobře dopadne.

Vrátil jsem se domů z nedělního výletu a začal trochu pátrat. Dat jsem měl dost, bylo o co se opřít. Našel jsem několik zajímavých dokumentů, přehled členů šlechtického rodu z Bubnu z Litic, našel jsem i diplomovou přací slečny Moniky Lechmannové. Údaje se občas rozcházely, ale nakonec mi z nich vyšlo asi toto:

František Adam z Bubna a Litic. Narozen roku 1760. V roce1789 se podruhé oženil s Marií Karolínou Libštejnskou z Kolovrat. Té bylo 17 let. A do oné události pod pěčínským kostelem se jim narodili už dva synové. A v roce 1795 se narodil třetí - František Karel Eduard. Právě ten, který se svými rodiči ve zdraví přežil pád kočáru do hlubiny.

Eduardovi bylo 14 let, když jeho otec zemřel. Roku 1809 v Praze na zápal plic. Ještě před tím ale zadlužené panství Žamberk prodal Windisgrätzům. Zatím jsem nezjistil, co dál bylo s mladým Eduardem. Asi s matkou opustili zámek v Žamberku. Vdova Karolína se později znovu vdala. Za francouzského vikomta. Vím už jen, že se dožila vysokého věku 82 let a zemřela 1853 ve Versailles.  Odvezla Eduarda s sebou do Francie? Možná. Ne ale na dlouho. Poslední informace, kterou se mi podařilo zjistit je smutná. Čtyřiadvacetiletý mladý muž František Karel Eduard zemřel v roce 1819. Místo ani příčinu neznám.

Na žamberském zámku dnes sídlí střední odborné učiliště. Podivná náhoda tomu chtěla, že mě na jaře profesní povinnosti zavedly právě sem. Na jaře roku 2019, přesně dvě století od úmrtí mladého Eduarda. Ve chvílích volna jsem se procházel po nádvořích a zámeckých chodbách a zkoušel si představit toho malého kluka, tak bezvýznamného z pohledu velké historie. Kluka, který kdysi běhal právě po těchto chodbách a těchto nádvořích. Kluka, který byl zásahem Panny Marie zachráněn od smrti ještě dřív, než se narodil, jak o tom mluví nápis na pěčínské soše.