V sestavě já, Véna a Boby vyrážíme po čtrnácti dnech od naší poslední výpravy na další jednu, tentokráte volíme cestu z Boskovic do Doubravice nad Svitavou. Je zase neděle a my dnes opět Cestujeme vlakem, nejdříve do Skalice nad Svitavou, kde přestoupíme na motorový vlak do Boskovic. Máme před sebou opět nějakých 15 km, turistickou mapu s velmi přibližně vyznačenou trasou můžete shlédnout zde. Hned u boskovického nádraží navštěvujeme supermarket pro nákup nějakého toho občerstvení a vyrážíme, následujíc zelenou turistickou značku přes historické náměstí, takřka až na druhý konec Boskovic. Na rozcestí Boskovice-Bělá opouštíme silnici a stoupáme pomalu kolem zahrádek až na začátek tzv. Kamenného žlebu. Ten tu zřejmě podle svého vzhledu funguje jako cesta již mnoho let a my se kocháme malebnou podzimní atmosférou tohoto místa. Stoupáme několik desítek výškových metrů a na kótě cca 500 m.n.m. si dáváme první krátkou pauzu s pivkem.
Lehce odpočinutí se napojujeme na šotolinovou lesní cestu, po které vede naše turistická značka, ale po chvíli ji opět opouštíme a chvíli pokračujeme po staré lesní cestě. Po zhruba kilometrovém úseku se objevujeme u malého lesního rybníčku, kde si na chvilku dáváme pauzičku a plánujeme další trasu. Cílem naší dnešní cetsy je navštívit nejvyšší vrcholy v okolí, a to vrchy Holíkov (665 m.n.m.) a Škatulec (656 m.n.m.) a dále pak odbočit ze zelené TZ a údolím potoka Nešůrky sestoupat kolem zříceniny doubravického hradu až do Doubravice nad Svitavou. Od rybníčku tedy odbočujeme ze zelené TZ a dle navigace v mobilních telefonech směřujeme po lesní cestě směr vrch Holíkov. Cesta vede kolem houštin a naše debaty se často stáčí k tématu přemnožené černé zvěře v těchto lesích. Netrvá dlouho a máme i tu čest na blízké setkání, protože v jednu chvíli v houští asi 10m od nás vyplašíme stádo kanců, kteří se naštěstí dávají na útěk a ne s námi do křížku. Každopádně pěkně poplašení pokračujeme dál a zřejmě stejné stádíčko potkáváme ještě asi po kilometru, jak nám přebíhá přes cestu 50 m před námi. Všude v lese míjíme i spousty posedů se zakrmovacími místy a několik bahnitých rochnišť, čili je jisté, že černá je zde zastoupena opravdu v hojném počtu.
Úspěšně dobýváme vrchol Holíkov a cestu stáčíme opět bez turistického značení směr vrchol Škatulec. Na plánu je krátký ohýnek na oběd, a tak hledáme vhodné místo. To nacházíme zhruba na půl cesty mezi Holíkovem a Škatulcem a ohniště si děláme hned vedle tyčky nivelačního bodu. Dáváme si každý něco dobrého na zub a příliš se nezdržujeme, protože dny jsou již krátké a ještě před námi je nějaký ten kilometr. Bez větších problémů dobýváme i vrch Škatulec, jehož vrcholek tvoří malá skupinka skalek a většího kamení. Odtud se opět na chvíli napojujeme na zelenou turistickou značku, ktrá by nás mohla dovést až do obce Kuničky. My ale tuto trasu opouštíme v místech, kde překračuje potůček Nešůrku, jen kousek pod jeho pramenem. Po toku Nešůrky se vydáváme menšími či většími lesními stezkami a cestou zkoumáme, zda bychom neobjevili pěkné místo pro nějaký ten bivak nebo menší tábornickou základnu. Cesta je občas bezproblémová, občas musíme přeskakovat potůček nebo se prodírat neprostupným křovím. Vždy se ale opět dostaneme na nějakou tu pěšinku od lesní zvěře, a tak můžeme stále pokračovat dle plánu.
Potůček postupně nabírá na síle a v určitých partiích se žene pořádně hlubokým korytem. My se stále snažíme najít vhodný plácek pro tábořiště, ale místo něj objevujeme již zařízenou trampskou osadu Funibrouk. Ta je umístěna na velkém rovném place nad korytem potoka a podobných míst tu asi moc nebude. Dokonce máme podezření na to, že jsme přímo v místech, kde stávala jedna z několika zaniklých obcí v této lokalitě - ves Valkounov. Dále jsou v okolí ještě MUDr. Ervínem Černým zmapované Zaniklé obce Přivýšina, Novošice či Holíkov. Využíváme místního posezení u ohně pro krátkou pauzu a Véna může dopít i své poslední pivo. Osada tu funguje zřejmě již poměrně dlouho, ale jedná se pravděpodobně o znovuobnovení starého trampského místa. Ohniště je kompletně vyčištěné a na to, že je listopad, tak v ohni je jeden jediný lístek. Znamená to tedy, že celkem jistě na tomto fleku někdo tento víkend byl. S tichou závistí místo opuštíme a směřujeme dál podél toku Nešůrky.
Z lesní pěšiny se postupně připojujeme na šotolinovou lesáckou cestu a po ní dorážíme až k červené turistické značce na rozcestí pod zříceninou doubravického hradu. Zde podle času usuzujeme, že vlak který jede asi za půl hodiny bychom nestihli, a tak se rozhodujeme pro návštěvu samotné zříceniny. Véna s Laňkou stoupají na hrad přímo tím nejprudším kopcem, já raději používám značenou cestu a alespoň si mohu vyfotit informační ceduli o historii hradu. Ten zde byl postaven již v druhé polovině 13. století a zpustl pak zhruba o 200 let později. Překonávám hradní příkop a potkávám se s kolegy přímo v nevelkém jádru hradu. Kromě terénních nerovností je zde patrné ještě torzo jedné z podpěrných zdí, vše ostatní už značně nahlodal zub času. I tak je to ale pěkná ukázka způsobu budování hradů v ranném středověku. Opouštíme hradní ruiny a vracíme se zpět dolů do údolí a pozvolným tempem směřujeme do Doubravice na vlakové nádraží. Cesta tam netrvá ani dvacet minut a my máme nakonec velkou časovou rezervu do odjezdu vlaku. Procházíme se tedy ještě pár desítek metrů podél řeky Svitavy v naději, že spatříme zde žijící bobry, anebo alespoň stopy po nich. Bohužel takové štěstí nemáme a museli bychom asi mnohem dál po toku řeky. Nezbývá než se spokojit jenom s nutrií, která se na břeh řeky vyšla navečeřet. Krátce po setmění přijíždí vlak a odváží nás zpět do našeho města a tam již každý jdeme do svých domovů chystat se na nový pracovní týden.
Závěrem mohu říct, že trasa to byla pěkná, počasí sice nebylo zcela ideální, ale na druhou stranu nebyla ani zima ani nepršelo. Cestou jsme opět zažili pár netradičních okamžiků, rozšířili si znalosti o historii tohoto kraje a hlavně jsme se pěkně prošli. A tak by to nějak mělo být.
Několik málo fotek navíc můžete shlédnout zde.
Více výletů můžete nalézt na stránkách JakNaNudu.cz
Autor : Doc
