Historie ukrytá pod vodní hladinou Lučiny (okružní 10,5 km)

Trasy • Pěší trasa • Malá náročnost

Svobodka	Asfalt	0,0 km
Začátek a konec trasy
Nový bod		1,6 km
Nový bod		2,4 km
Nový bod		3,5 km
Nový bod		4,6 km
Nový bod		5,8 km
Nový bod		7,0 km
Nový bod		7,6 km
Nový bod		9,8 km

Svobodka – přehrada Lučina – Milíře–rozc. – Obora - Mlýn – Obora - Samoty – Dolní Výšina – Svobodka

Příhraničí naší republiky je poseto mnoha mementy zaniklých lidských sídel. Velká část jich zmizela po roce 1945 v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva a výstavbou tzv. železné opony. Následuje významný počet vesnic, které ovšem zanikly o něco později a právě takové se budeme věnovat dnes. Objevování zdejší historie spojíme s procházkou kolem vodního díla Lučina, jehož vody zcela zatopily stejnojmennou obec. Trasa je vhodná pro cyklisty, a to i pro ty nejmenší, neboť na 10 kilometrech se překonává opravdu malé převýšení. Pohybovat se budeme po cyklistických trasách vedených převážně málo frekventovanými silnicemi 3. třídy.

Výchozím bodem dnešní okružní trasy bude obec Svobodka. Uprostřed obce u vodní nádrže je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1830 – dílo zdejšího rodáka, lidového sochaře, Georga Böhma. Jelikož celý život tohoto umělce je spjat se zdejším krajem (Svobodkou a poté s nedalekou Studánkou, kam se odstěhoval se svou chotí), jeho díla v hojném počtu (asi 100 ks) můžeme obdivovat především na Tachovsku. Patří mezi ně kříže (typické jsou 4-5 m vysoké, jejichž ramena zakončuje trojlístek), zdobené sloupky soch, boží muka i samotné sochy, jejichž společným znakem jsou nereálné anatomické proporce. Nicméně právě tato drobná dílka dodávají krajině jistý půvab a musím zároveň dodat, že takto rozsáhlý soubor děl jednoho umělce se v naší republice již neopakuje.

Po nestíněné silnici půjdeme směrem k Tachovu asi jeden kilometr. Asfaltka se poté zařízne do lesa a zanedlouho tak učiní i naše kroky, které tento povrch po asi 500 metrech od hranice lesa opustí. Zabočíme pravoúhle vpravo na celkem širokou lesní cestu. Přehoupneme se přes nevysoký kopec, abychom se ocitli kousek pod hrází vodního díla Lučina. Až dojdeme opět ke zpevněné cestě, zahneme doprava. Po pár krocích se nám ukáže celkem idylická krajina s několika málo domky a velkým rybníkem, který se nazývá Liškárna. Budeme pokračovat dále po cyklotrase číslo 2171. Za chvíli bude naší cestu přetínat řeka Mže, jejíž tok nás doprovodí až k hrázi přehrady Lučina, která patří k nejvýznamnějším vodním dílům Tachovska. Nádrž byla budována mezi lety 1971 – 1975 jako zásobárna pitné vody. Z 21 metrů dlouhé sypané hráze je krásný výhled na klidnou vodní hladinu obklopenou smíšenými lesy.

Vraťme se z hráze opět na cyklotrasu a pokračujme v pochodu podél břehů nádrže, kterou ale bohužel přes vzrostlý porost neuvidíme. Kousek před odbočkou na Milíře se nachází lesní cesta mířící doprava, do lesa. Určitě se po této cestě vydejte a udělejte si kraťoučkou zacházku, cesta se o něco dále opět vrací na silnici. Po pár krocích se ocitáme na místě jako stvořeném pro krátkou vzpomínku na zaplavenou obec Lučina. Jediné, co po ní zbylo, je pomník 25 obyvatelům Lučiny padlých během první světové války v podobě velkého krucifixu. Lučina bývala celkem velkou vsí – před vypuknutím druhé světové války se zde nacházelo 101 domů, ve kterých žilo 602 obyvatel. Byli to především lidé pracující ve zdejší železárně a sklárně. V roce 1816 zakoupil místní železnou huť hrabě Mikuláš Windischgrätz, který vynaložil nemalé prostředky na modernizaci, v té době zřejmě nepříliš prosperujícího podniku, který rázem proměnil v rozsáhlý areál obsahující dvě vysoké pece a celkem osm hamrů. Ještě v 19. století došlo k ukončení provozu železárny a přeměně na sklářskou výrobu. Ze všech skláren této oblasti přežila nejdéle právě tato v Lučině. Poslední náplní výroby zdejšího podniku bylo zpracování dřeva, zejména soustružení kopyt do obuvi. Provoz se zde udržel do druhé světové války. Je možné, že byste tento podnik s ostatními domy obce, mohli dosud na dně Lučiny spatřit, neboť dle přírodovědce tachovského muzea Pavla Řepy nebyly objekty, které skryje budoucí vodní hladina, zbourány.

Když se vrátíme zpět na silnici a budeme pokračovat v původním směru, dojdeme po 20 minutách na okraj obce Obora. Toto pojmenování připomíná skutečnou oboru, která se zde v 17. století nacházela. Byla založena Janem Filipem Husmannem z Namedy, později podstatně rozšířena za Windischgrätzů. Po můstku přejdeme vody Sklářského potoka, jehož břehy jsou obklopeny melancholickou krajinou plnou suché trávy a několika dřevěných pahýlů trčících ze země.

Další z toků, který po mostě překonáme, vypadá téměř stejně jako předchozí, čili jako potok, ale nenechte se mýlit, v tomto případě se jedná opět o řeku Mži, která pramení asi 10 km vzdušnou čarou od tohoto místa. Dopravní značení nás navede do našeho výchozího bodu. Zahýbáme vpravo a po dvou kilometrech se ocitáme v místech, kde náš výlet začínal.

KNIŽNÍ ZDROJE:

DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN isbn80-7340-065-0.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Český les - Tachovsko. Historicko-turistický průvodce. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 1994. ISBN 80-901122-2-6.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

Pod hladinou Lučiny možná ještě stojí bývalá kopytárna [online]. Vltava Labe Media, 2012 [cit. 2023-11-25]. Dostupné z: https://tachovsky.denik.cz/zpravy_region/pod-hladinou-luciny-mozna-jeste-stoji-byvala-kopytarna-20120907.html