Přes Demian a Suť na Šášov

Psal se první březen 1975 a já jdu na svou první turistickou vycházku po návratu z vojenčiny. Doma jsem byl už vlastně půl roka, ale téměř nepřetržité podzimní deště nelákali do přírody a zima je má slabá stránka. Břehy Hrona nesli stopy povodní, když jsem šel ze železniční stanice Hronská Dúbrava přes most do levobřežní Hronské Breznice, odkud stoupám na Demian. Na tuto túru, která odstartovala mou turistickou aktivitu, i po létech rád vzpomínám a samozřejmě sem se do těchto severních končin Štiavnických vrchů mnohokrát vrátil. Můžu ji doporučit. Třeba na ni asi 5 ½ hod. chůze.

Demian

Zelené značky vystupují bukovým lesem. Horská louka, která byla před pětatřiceti lety poznačena rypáky divokých prasat, je dnes zarostla hustým křovím. Z něho sleduji statného jelene, který si klidně vykračuje přes les. Na andezitové vrcholové skály Demiana (684 m) vede krátká odbočka. Ze skalních pilířů, které vyrůstají ze severních svahů, se otevírá panoráma údolí středního Hrona a Kremnických vrchů. Společnost mi dělá pár krkavců, který zde nachází vhodné podmínky pro vychování svého potomstva. Kdo trochu zná přírodu, ví, že řeči o krkavčí matce jsou absolutně neopodstatněny. Je to jen lživý lidský pohled.

Okolní lesy - jak jsem mohl přesvědčit při každé vycházce - jsou bohaté na srnčí i černou zvěř. Rozsáhlá louka Hencelová se samotou Behanovo se za těch 35 let také dožila změn. Družstevníci z ni udělali jeden rozsáhlý lán obilí nebo kukuřice, dnes dostává starý vzhled, bohužel původní pestrá luční květena se jen těžko navrací na své původní pozice, ze které ji vytlačili nové, agresivnější i plevelní druhy flóry. Z Hencelové vidíme dominantní vrchol Suť, náš další dnešní cíl.

Suť

Přes pás lesa přijdeme na další louku Markuška, která nás jednou potěšila množstvím zdravých hřibů - kozáků březových a habrových. Bylo jich tolik, že v nás probudili hubařskou vášeň a s plnými ruksaky jsem se rozhodli pro předčasný návrat Močiarskou dolinou na železniční stanici Jalná na břehu Hrona.

Zelené značky pokračují lesnými cestami pohodlně až do chvíle, když šipka na buku nás posílá přímo vzhůru na vrchol Sute (717 m). Jméno kopce má své opodstatnění - jižní svah kryjí andezitové balvany a sutina. Vrchol je zarosten křovím, takže výhled z něho je omezen. Následuje sestup přes Blanočný vrch (559 m) až do sedla. Z něho stoupá chodník na zříceninu Šášovského hradu.

Šášovský hrad

Šášovský hrad se za těch 35 let také změnil. Ne, že by snad hradní ruiny ožili, že by vyrostli nové zdi, ale od roku skupina místních nadšenců vyčistila nádvoří, takže k oknům na horních podlažích, ke kterým jsem se kdysi dostal po pevné zemi, musím teď vyšplhat po zdi. I vzhledem k tomu je nutno zachovávat při prohlídce hradu opatrnost, neříkajíc o tom, že občas upadne nějaký ten šutr, no informaci o výskytu jedovatých hadů až tak nevěřím; netvrdím, že by tady nemohli žít, ale v tomto prostředí bych očekával zejména užovku stromovou a hladkou. Zatímco první nás vyleká svou velkosti (dorůstá prý až do dvoumetrové délky), druhou při seskupení tmavých skvrn na hřbetu mnozí považuji za zmiji.

Současně s čistěním hradu probíhal i archeologický výzkum, který pod vedením Jozefa Hoššu vynesl na světlo světa mnohé středověké předměty, ale i zlomky keramiky z doby římské, ba dokonce i z doby kamenné.

Podle legendy dal Šášov postavit majitel Zvolenského Hradu a věnoval ho svému klaunovi (šašovi), který mu při lovu na medvěda zachránil život. Základy skutečně sahají do 11. - 12. stol., no název není odvozen od slůvka šašo, ale nejspíš od maďarského „sás-kő“ - orlí kámen. V donační listině benediktinského opatství (nynější Hronský Beňadik) z r. 1075 se uvádí země „in Susolgi“, co by mohlo souviset se Šášovem. V listině z r. 1253 se jako majitelé hradu vzpomínají ostřihomský arcibiskup Štefan de Vanča a jeho bratři Petr a Vincent. Hrad byl sídlem feudálního panství, ale i strážcem křižovatky cest, které vedly jednak údolím Hrona, jednak z Banské Štiavnice do Kremnice. Správci (kasteláni) anebo majitelé hradu se často střídali. Byl také důležitou pevností Jana Jiskru z Brandýse, který jako ochrance práv nezletilého krále Ladislava Pohrobka sídlil v polovině 15. stol. na blízkém Zvolenském zámku. Po úmrtí legendárního krále Matyáše Korvína se hrad dostal do rukou vlivné rodiny Dócziovců. V r. 1677 se ho zmocnili Thökölyho povstalci, po jejich odchodu byl zničený hrad vydán napospas zubu času.

Sdružení za záchranu Šášovského hradu vykonalo na jeho obnově velký kus práce, a to i na poli propagačním. Právě na jeho internetové stránce se můžeme dovědět mnohé, i nejnovější informace. Patří k ní i pozvánka na „Dobíjení hradu“, které se koná obyčejně o některém červencovém víkendu. V létě bývá otevřeno i informační centrum v domě, od kterého stoupá na hrad přístupová cesta ze Šášovského Podhradí.

Závěr

Ze Šášovského Podhradí se místní autobusovou Dopravou můžeme dostat do města Žiar nad Hronom, k němuž dnes Podhradie administrativně patří. Jsou však i jiné možnosti, zejména když by jsem na příchod spoje museli dlouho čekat. Železniční zastávka Šášovské Podhradie se ale nachází až v osadě Píla na druhé straně Hrona. Na ní se můžeme dostat bez značek buďto povedla Hronu a čedičového lomu nebo proti toku řeky (oblíbená zastávka vodáků) okolo výrazné skály Bačovka (jméno má po vysokoškolském pedagogu a propagátoru splavů Hrona Jozefu Bačovi) k polím a přes ně vlevo. V obou případech se však nevyhneme přechodu přes frekventovaní rychlostní komunikaci. (V současnosti finišují práce na její průtahu Žiarem nad Hronom včetně přestavby křižovatky při Šášovské Píle).

Nejbezpečněji je pokračovat dále po modré turistické značce, která přichází do Šášovského Podhradí z Banské Štiavnice. Čeká nás sice ještě krátké stoupání na hřbet Bukoviny, ale to je zpestřeno pěknými pohledy spět na hrad, kterého zdi při západu slunce jakoby zezlátli. Loukou s výhledy na Žiar nad Hronom a celou Žiarskou kotlinu přijdeme do Ladomerské Viesky a na nádraží Žiar nad Hronom, které se paradoxně nachází na území vzpomenuté dědiny (ještě donedávna byla součástí okresního města, dnes je znova samostatnou obcí).

Když jsem před 35 lety po první prošel po opisované trase, měl jsem toho vskutku dost a ve vlaku, který mně vezl domů do Zvolena, jsem únavou usnul. Ale byla to již Jarní únava po nečinné zimě. Dnes je to podle mně průměrně náročná túra, kterou by měl pravidelný turista bez problémů zvládnout.