Prostřední skála – zelenou nahoru, žlutou dolů

Kolem Šumperka máme celkem dost kopců, které sice nejsou co do výšky konkurenty blízkého Hrubého Jeseníku, ale s určitou tolerancí se i na některý z nich podniknout takřka „horskou“ výpravou. Určitou výhodou je i poměrná blízkost, tak se dá uskutečnit i relativně krátký výlet (tak do půl dne), takže na to nemusí padnout celá sobota nebo neděle.

Jednou z takových lokalit je lesní celek Trousnice mezi Vikýřovicemi, Petrovem a Sobotínem. Jeho nejvyšším vrcholem je Petrovský vrch (778 m), ten je ale poměrně hůře dostupný, zejména pro ty kteří se v lese neorientují samostatně.

Naštěstí přes lesní celek vedou i nějaké turistické značky, po kterých se dá dojít na nějaké to zajímavé místo.

Naši trasu začneme jednoduše u zastávky Vikýřovice, kam se snadno dopravíme klidně vlakem (který jede v podstatě co hodinu, autor si tam ale zamknul pracovní kolo).

Po krátké asfaltové mezihře s doprovodem souběhu zelené a žluté TZ dorazíme k rozcestí Černá pole, kde už pokračujeme levotočivě po panelové cestě. Ještě donedávna zde byl i rozcestník Jesenické lyžařské magistrály, ovšem po posledních mizerných zimách tady ležel sníh málokdy takže značení pro lyžaře ztratilo smysl. Pokud zde sníh leží, povětšinou do těchto končin zavítají spíš místní, kteří to naštěstí znají a značky vysloveně nepotřebují (nehledě k tomu, že k orientaci tu stačí to pěší).

Betonový panelový povrch pokračuje jen k blízkým stavením (pěstírny akvarijních rostlin), následuje celkem pohodlná polně lesní cesta s zaježděným štěrkovým povrchem. Byť stále stoupám, je sklon snesitelný a protože cesta vede na okraji lesa, máme k dispozici i nějaké vyhlídky směrem k Novému Malínu nebo k přehradě Krásné. Před dalším rozcestím Příčná stráň se na chvíli mírní sklon cesty a k rozcestí dojdeme téměř po rovině. Kromě naší přístupové zelené tudy prochází i neznačená lesní cesta, kterou s oblibou využívají horští cyklisté. Nakonec v horní části po této cestě vede i naše zelená, která ovšem v křižovatce míří kolmo vzhůru kolem turistického přístřešku.

Zde se stoupání opět poněkud zvýší a pokračuje ke křížení se zmíněnou lesní cestou (ta je vedená v serpentině). Kdysi tu bývalo poměrně pěkné vyhlídkové místo směrem k Rapotínu, ale jak to v lese chodí, už celkem zarostlo. Oproti zákresu v mapách v současnosti je zelená značka přeložená na lesní cestu (pěšina přes malý výběžek hory už zcela zarostla), takže necelý kilometr pokračujeme po této komunikaci. Protože jsme už překonali slušnou výšku, cesta prozatím stoupá celkem mírně k odbočce již těsně pod hlavním cílem této trasy. Poměrně ostrým převýšení stoupá zelená značka po celkem projeté lesní cestě, která by zlákala i nějakého cyklistu na horském kole, ale to mu rozhodně nedoporučuji. Zhruba po 300 m už cesta přechází v normální lesní pěšinu, navíc v současnosti jsou tu i nějaké popadané stromy. Pokud se tedy kolař chce na horu podívat, doporučuji kolo někde poblíž nechat (třebas i zamknout) a dojít po svých. Pěšina pokračuje již celkem mírně k sedélku s označením Prostřední skála – sedlo. Výška 688 m. Na samotný vrchol značka sice nevede, ale přístupová pěšina je celkem patrná a při bližším zkoumání objevíme i zbytky kamenné úpravy, která ještě může být pozůstatkem po pracích sudetských Němců. Vrcholová skála spíš soustava skalek amfibolitického složení. Je to vlastně takový běžný jesenický mrazový srub. Díky své výšce (spíš nížce) je výhled ze skály celkem omezený, nicméně poštěstí se průhled na nejvyšší jesenickou horu (Praděd), částečně na hlavní hřebenovku (Břidličná). Skromné průhledy pak i nějaký ten kopec okolní Hraběšické hornatiny.

Pokračování značky za sedélkem se poměrně dlouho odehrává v stabilní nadmořské výšce těsně pod hranicí 700 m, však okolní vrcholy tuto výšku celkem úspěšně překonávají. Zelené značení opustíme v rozcestí nad Hraběšicemi. Zelená značku tu celkem prudce uhýbá na sever do Sobotína. Žlutá značka sem přichází od Traťovky (a od Skřítku), my ji použijeme k návratu. Kdo by ovšem chtěl, může se zajít klidně po sjezdovce do Hraběšic do hospody.

Jak bylo i v úvodu naznačeno, některé značky se dají použít i pro lyžaře běžkaře. Beze zbytku to platí o té žluté. Ta v prvopočátku sleduje vrstevnici (cca 650 m), dokonce i mírně nad ní, načež následuje pozvolné klesání po východních svazích zdejších kopců. Tady bohužel přišla zhruba třičtvrtěhodinová bouřka. No ono je to celkem v lese, tak není toho moc na focení a nepromokavá bunda v batohu byla.

Sestup z lesa je zakončen poměrně ostrým klesáním po pravotočivé zatáčce k Anenskému dvoru. Býval tu kdysi statek snad někdy z 19. století, v současnosti tu ovšem zbyl je zbytek zdi a stojí zcela nové poměrně luxusně vyhlížející budovy.

Od Anenského Dvora se dá zajít např. k blízké přehradě Krásné (s hospodou), z důvodu dopravního prostředku ale tentokrát po panelových cestách zpět k hlavní zastávce Vikýřovické.